minirecenze

Reinhard Kleist

Johnny Cash: I See a Darkness

Přeložila Alena Pokorná

Argo 2016, 220 s.

Možná by stačilo říct „kreslený životopis nejslavnějšího country zpěváka všech dob“ – a bylo by jasno. Komiks Johnny Cash: I See a Darkness je totiž přesně takový, jak byste očekávali: řemeslně výborně zvládnutá práce jednoho z nejuznávanějších scenáristů a kreslířů dnešního Německa zcela beze švu zapadá do stále populárnějšího žánru komiksových biografií, jak jej známe z domácí i zahraniční produkce. Přináší silný a „autentický“ příběh výjimečně nadané, ale přitom lidsky chybující osobnosti, jež se musí vypořádávat se svými vnitřními běsy – vždyť kolikráte už jsme takové, jen s malými obměnami servírované vyprávění slyšeli, viděli, četli? Pro fanoušky, příznivce a znalce Johnnyho Cashe i jeho nahrávek se jedná o jasnou volbu; proč by ale měl po tomto svazku sáhnout čtenář, jemuž je „muž v černém a s kytarou“ poněkud lhostejnější? Odpověď poskytují zejména bravurně vyvedené „adaptace“ Cashových písní: ve chvílích, kdy začne Reinhard Kleist především obrazem (někdy za dílčí pomoci slov, někdy zcela němě) zprostředkovávat zážitek ze skladby a jejího textu, mizí najednou pocit jakékoli „typičnosti“ a „průměrnosti“ čteného a dostavuje se čisté uhranutí. Střídáním stylů, uváženým střihem a formálními nápady totiž zvládá téměř nemožné: probouzí v čtenářích hudbu, o níž možná neměli ani ponětí. Komiksovými políčky rozeznívá papír.

Pavel Kořínek

Ingrid Desjoursová

Její život v očích panenky

Přeložil Petr Christov

Host 2016, 288 s.

Děvky, policajti, felace, kastrace, perverze, brutalita, naivita, násilí i něha. A také touha po lásce, konflikt matky s dcerou, ruská ruleta jako životní princip a jedna porcelánová panenka. Thriller Inrgid Desjoursové, francouzské spisovatelky a psycholožky se zkušenostmi z kriminalistiky, vypráví příběh mladé kosmetičky Barbary, jež se po nocích stává luxusní prostitutkou Barbie, a policejního kapitána Marca, který při dopravní nehodě přišel o manželku a jednu nohu. Autorka nám postupně odkrývá, jaká příkoří se dívce od dětství děla, ale nemoralizuje a nesoudí. A když Barbara devět měsíců netuší, že je těhotná, zvládne to Desjoursová utajit i před čtenářem – zahrává si s tím, jak zrádná umí být lidská řeč i paměť, a leitmotivem celé knihy se tak stává banální zjištění, že každý si žijeme ve svém vlastním světě. Příběhy některých postav zůstávají nedořečené a je na čtenáři, jak si s indiciemi poradí, základní příběhová linie je však dopracovaná do nejmenších detailů, a to včetně různých vypravěčských rejstříků: občas promlouvá vševědoucí vypravěč, někdy Marc, jindy Barbara a její alter ega, včetně panenky Sweet Doriane (a není těžké odhalit, že zde autorka parafrázuje slavné Wildovo dílo). Je to zdařilý (a zdařile přeložený) thriller, plný uvěřitelných dialogů, mrazivého cynismu i drsné ironie o životně důležitém rozdílu mezi šukáním a milováním, u kterého si i zarytí misogynové a zapřisáhlé feministky musí čas od času položit otázku, jestli tohle opravdu napsala žena.

Eva Marková

Michal Viewegh

Melouch

Druhé město 2016, 158 s.

V nové knize se Michal Viewegh konečně posouvá od sebelítostivého řešení vlastního zdravotního stavu trochu dál, i když je otázka, jestli nebylo méně bolestivé číst si o problémech s pamětí, depresemi a rozpadajícími se vztahy. S touto novelou se totiž vrací zpět starý Viewegh, alespoň co se týče autorského stylu – nebo spíš machy. Je sice suverénnější a méně nesnesitelný než v předchozím Biomanželovi, ale stále je to málo k tomu, aby stálo za to věnovat knize čas. V popředí novely je vypravěč, který se během několika schůzek snaží prezentovat scénář producentovi a přesvědčit ho, že se hodí pro filmové zpracování. Takže v rámcovém příběhu se jedí flap steaky, pije prosecco a Moët, žoviálně se vtipkuje a mudruje o filmu, penězích, lásce a příbězích. Vyprávěný scénář je šroubovaný a zároveň dost banální. Dva spolužáci, z nichž jeden se živí jako gigolo a druhý jako nájemný vrah, spolu jedou na vodu, aby zavzpomínali na staré časy. Oba – navzdory svému předsevzetí odpočívat – mají po cestě melouch a vše se samozřejmě náležitě zkomplikuje. Poněkud paradoxní je zdůrazňování autentičnosti – ačkoli je příběh neustále zcizován tím, že je vyprávěn v rámci dialogu, dokola se v něm opakuje fakt, že příběh i hrdinové mají předlohu ve skutečných událostech i postavách. Melouch je laciné čtení, které přes svou avizovanou akční zápletku nikoho ničím nepřekvapí.

Karel Kouba

Ludwig Wittgenstein

Filosofické poznámky

Filosofia 2015, 388 s.

V učebnicích filosofie se často můžeme setkat s interpretací, že existují v zásadě dva Wittgensteinové: jeden raný a druhý pozdní. Toto dělení si vysloužilo spoustu kritických připomínek, přetrvává nicméně dodnes. Posun od sebevědomého autora slavného díla Tractatus logico­-philosophicus k zádumčivému autorovi Filosofických zkoumání je zcela očividný a zmíněné knihy tvoří dvě osy Wittgensteinovy filosofie. Zatímco v Traktátu Wittgenstein překládá systematizovaný výsledek svých úvah, Filosofická zkoumání nás vrhají přímo do procesu jeho myšlení. Takové jsou i Filosofické poznámky, které plní funkci jakéhosi švu mezi těmito dvěma Wittgensteiny. Není náhoda, že velká část odstavců u „středního“ Wittgensteina končí právě otazníkem. Poznámky jsou především mapou pokusů o revizi Traktátu, které byly definitivně zastaveny kolem roku 1933. První krůčky v radikální přestavbě Wittgensteinovy filosofie nesou jméno Modrá a hnědá kniha. S Filosofickými poznámkami má český čtenář možnost sledovat myšlenkovou linii úvah o „fenomenologii“ nebo filosofii matematiky, které donutily svého autora, aby definitivně pohřbil možnost naplnit ambice Traktátu, a pomohly tak vdechnout život nové fázi Wittgensteinova myšlení. Důvod, proč tuto knihu číst, tak nespočívá jenom v objevení dalšího dílku do mozaiky dějin filosofie. Především se v ní ukazuje, kudy se vinulo uvažování, které postupně bralo pevnou půdu pod nohama jednomu z nejvýznamnějších filosofů dvacátého století.

Martin Vrba

Začít znovu

L’avenir

Režie Mia Hansen­-Løve, Francie 2016, 102 min.

Premiéra v ČR 1. 12. 2016

Příběh učitelky filosofie ve středním věku, která se vyrovnává s odloučením od manžela a smrtí matky, je na první pohled modelovým filmem pro frankofilní diváky „kultivovaných“ melodramat, jakých ve Francii vznikají každý rok desítky. A opravdu divákům nabízí dostatečný počet líbivých záběrů francouzských Alp a Bretaně, nenucených rozhovorů o Schopenhauerovi u stolu při sklenici vína a noblesně přijímaných zklamání z mezilidských vztahů. Pro ty, kterým francouzský mainstream připadá jako snobská apartní nuda, bude snímek nejspíš podobně nestravitelný jako mnoho jiných děl stejného typu. Přesto si ve své kategorii může přičíst pár dílčích bodů k dobru. Úspěšně se vyhýbá emocionálně vyděračské i klinicky chladné poloze a místo toho nás poměrně nápaditě zvenčí přibližuje k introvertní hlavní hrdince pomocí různých náznaků v rozhovorech, případně prostřednictvím citací filosofických textů či písní. Potěšující a v rámci kinematografie celkem výjimečné je i to, že z filosofů nedělá ani naivní idealisty, ani sociopaty, ani do sebe zahleděné snoby, ale vcelku obyčejné lidi, kteří řeší všední problémy všedním způsobem. Zásadní je pro film výkon Isabelle Huppertové, která pracuje s velmi přesnou a minimalistickou mimikou, ale především se svou subtilní fyziognomií. O to překvapivější je, že tento nenápadný a vposledku zcela konvenční film, postavený na herecké hvězdě, scénáři a kameře, získal na letošním festivalu v Berlíně cenu právě za režii.

Antonín Tesař

Arch/iv

Galerie W7, Olomouc, 10. 11. – 12. 12. 2016

Médium architektury se v poslední době mnohem více začleňuje mezi tradiční výtvarné projevy do výstavních prostor galerií. Nabízí se tedy otázka, jak architekturu vystavovat tak, aby byly nalézány další její umělecké hodnoty, a přitom nebyla zbavena kontextu. Kurátorka Monika Beková se o to pokusila v galerii W7 a pro výstavu vybrala přípravné kresby a náčrty z deníků a skicářů dvanácti architektů. Divák tak může nahlédnout do jejich tvůrčího procesu a uvidět to, co původně nebylo určeno cizím očím. Architekti se představením běžně skryté části své práce více otevírají veřejnosti. Kurátorským záměrem bylo předvést návrhy, které nebyly realizovány, a hlavním tématem se stal způsob, jakým architekti přistupují ke kresbě. Kurátorka se snažila poukázat na zpravidla nereflektovanou uměleckou hodnotu obyčejných (a pro laika nesrozumitelných) přípravných skic. Silnou stránkou výstavy je nepochybně nekonvenční instalace, o niž se postaral Adam Lacina. Naopak za slabinu lze považovat ztíženou identifikaci jednotlivých realizací a projektů, protože legendu návštěvník najde až na konci výstavy. Arch/iv ovšem do budoucna poskytl vodítko k prezentaci architektury ve výstavním prostoru a ukázal, jak podnětný může být vedle architektova portfolia uskutečněných staveb i průběh samotného projektování.

Karolína Juřicová

Fredrik Backman

Babička pozdravuje a omlouvá se

CD, OneHotBook 2015

Švédský spisovatel Fredrik Backman se vydal ve šlépějích svého úspěšnějšího rodáka Jonase Jonassona – minimálně svým prvním románem Muž jménem Ove, který vypráví o nerudném staříkovi, jenž kolem sebe trochu nechtěně vytvoří komunitu lidí se společným zájmem. Postava babičky z jeho druhého románu má podobnou pojicí funkci. Nicméně poměrně záhy umírá a další děj se zaměřuje na její vnučku Elsu, která po babičce přebírá žezlo. Z dopisů určených obyvatelům jednoho činžáku, jež babička schovala na nejrůznější místa, se spolu s Elsou dozvídáme o jednotlivých nájemnících a jejich životních strastech. Zároveň se ukazuje, že jejich vztahy jsou většinou bližší než jen sousedské. Backman tu rozhodně nešetří dojímavými pasážemi i prostopravdami o životě. Jeho druhý román je každopádně o něco komplikovanější než předchozí, a to zejména díky propojení s říší pohádek, z níž vycházejí příběhy, které babička své vnučce vypráví. Tento svět se totiž postupně stále víc prolíná s reálnými postavami z Elsina okolí. Backman zadělal na pokračování, když nejméně sympatickou postavu románu poslal v závěru knihy do světa na zkušenou a z jejího putování pořídil svou třetí knihu, nazvanou Tady byla Britt­-Marie. Audiopodobu knihy v rozsahu skoro třinácti hodin načetla Valérie Zawadská. A když ve zkušeném hereččině hlasovém projevu občas zaslechneme dojetí, víme, že Backman na čtenáře políčil docela zručně.

Jiří G. Růžička

Pixies

Head Carrier

CD, Pixiesmusic 2016

Pokud si chce poprocková skupina udržet vyrovnané vztahy s historií žánru, v níž čas leckdy ubíhá ještě rychleji než v soukromých životech, měla by vydávat alba pokud možno pravidelně. Případně oslnit dokonalým návratem. Anebo aspoň rozdmýchat trochu nostalgie, ale to radši až na závěr kariéry. Pixies, jejichž první deska z roku 1988 inspirovala Kurta Cobaina, Thoma Yorkea i PJ Harvey, pravidelné dávkování tvorby pokazili svým návratem. První čtyři alba vydali s ročním odstupem, páté po třiadvacetileté pauze – což by nevadilo, kdyby se bývalo povedlo – a to nejnovější po dalších dvou letech. Skupina, která během posledního desetiletí koncertovala, jak jen mohla, tedy zarputile pokračuje ve svém tvůrčím návratu. Pro rockové legendy je to trochu nevděčná role, ačkoli hudebně toho moc nezměnily. Pořád jde o směs surf rocku, punku, popu a hard rocku. Chybějí ovšem dynamické výkyvy, kterými se Pixies proslavili, a místo toho se objevuje youngovsky pohodová countryrocková poloha. Přesto skupina, která ztělesňovala jakési manické žánrové dětství „alternativně rockové“ scény devadesátých let, nepůsobí ani po třiceti letech vyloženě staře. Spíše trochu opožděně. Dodejme ještě, že na novém albu opět nehraje Kim Deal. Nicméně nová baskytaristka jí aspoň věnovala děkovnou písničku, založenou na riffu ze starého hitu Where Is My Mind, což působí smířlivě. A tak zatímco se Black Francis se svou nadváhou trmácí po pódiích, Kim Deal může v klidu bilancovat při projížďkách na rotopedu.

Billy Shake jr.