eskalátor

Po dlouhých letech, kdy byla zastupitelská politika vnímána jako nepřátelské prostředí prolezlé korupcí a ideologickou jednomysl­­ností neoliberalismu, se radikální levice znovu zamilovala do voleb. Nejprve se značně idealizovaly úspěchy v Latinské Americe, poté převzali štafetový kolík švarní junáci ze Středomoří Alexis Tsipras a Pablos Iglesias. Nyní jsou na řadě anglofonní penzisté a pamětníci roku 1968 Bernie Sanders a Jeremy Corbyn. Na svět se valí ekologická katastrofa, vykořisťování prostřednictvím share economy, technologická revoluce 4.0 a selhávání nadnárodního vládnutí, většina levice si však radši hýčká své nostalgie a obsese. Hledá, takřka již čtyřicet let, svůj revanš za Margaret Thatcherovou, zatímco touhy a imaginaci současného světa ztělesňují turbokapitalisti ze Sillicon Valley, dle kterých ten pravý kapitalismus teprve musí začít. Bylo by velkolepé napsat, že Levice, podobně jako Bůh či Vlast, je mrtvá. Dnes je však spíše jen směšná.

J. Horňáček

Ironická příhoda se stala jednomu z nejvýznamnějších kuchařů světa Marku Veyratovi, mimochodem jednomu z autorů „ekomenu“ pro sto padesát státníků, účastnících se nedávné klimatické konference v Paříži. Veyrat byl shledán francouzským soudem vinným z environmentálního zločinu. Čeho se dopustil? Kolem své alpské restaurace, zvané Lesní dům, která se nachází v chráněné krajinné oblasti, nechal vykácet sedm tisíc metrů čtverečních stromů a vysušit hektar mokřadů. Důvodem bylo vytvoření dětského hřiště, botanické zahrady, skleníků a včelích úlů. Za tento čin musí zaplatit pokutu sto tisíc eur a vrátit krajinu do původního stavu. To, že soud uznal, že močál a les jsou důležitější než žaludky elit, je jistě důležitý krok. Právě deforestace je totiž jedním z největších faktorů zvyšování oxidu uhličitého v atmosféře. I díky dohodám z COP 21 snad můžeme doufat, že příště se podobná zpráva objeví v souvislosti s některou z multi­národních těžařských či agrochemických společností, které zatím operují mimo zorný úhel úřadů a vlád a po své činnosti nenechávají ani to hřiště pro děti, natož botanické zahrady či úly.

T. Uhnák

Poslanecká sněmovna 11. února ­schválila zá­kon o elektronické evidenci tržeb. ­Vláda si od zákona slibuje narovnání podmínek v podnikání a omezení daňových úniků. Podle odhadu ministerstva financí by stát měl získat zavedením elektronické evidence tržeb na daních o osmnáct miliard korun ročně navíc. Pravicová opozice však mluví o omezování svobody, návratu před listopad 1989 a třídní válce vůči podnikatelům. Snaží se přesvědčovat veřejnost, že zákon bude mít likvidační důsledky. Je dobré si vzpomenout, jak se činila ona, když byla ještě nedávno u moci. Likvidační bylo dlouhodobé udržování minimální mzdy hluboko pod hranicí chudoby. Likvidační bylo vyřazování tisíců lidí z evidence úřadů práce. Likvidační bylo nevalorizování důchodů. Požadavek na řádné placení daní lze těžko interpretovat jako nástup nové totality a šikanu podnikatelů. Daně se zkrátka mají platit.

J. Gruber

Ministryně práce a sociálních věcí Michae­la Marksová nechala svým jménem obeslat takzvané osoby samostatně výdělečně činné, které odvádějí důchodové pojištění jen v povinné výši. Tyto osoby se z dopisu nadepsaného „vážená paní, vážený pane“ a zakončeného „přáním mnoha úspěchů v podnikatelské činnosti“ dovídají, že jednají nerozumně. Když totiž odvedou jen to, co musí, nevyjdou s důchodem. Osvětlí to příklad pana Nováka, tuctového živnostníka, který si měsíčně přijde na pětadvacet tisíc, a přesto si na důchod odpočítává jen z desetitisícového základu. Tenhle poctivec se po čtyřiceti pěti letech vytrvalého splácení dočká podpory ve výši devíti tisíc korun. Jenom? Aha… A teď jiný příklad, který ovšem ministryně neuvedla. Také pan Levák odvádí do státní kasy. Bohužel začal teprve před rokem a za chvíli mu bude čtyřicet. Jak je to možné? Ten člověk šel do školy s odkladem, vysokou školu studoval dvanáct let a některé roky taky jen tak lelkoval! Za tu dobu se stal inteligentem, umělcem, alkoholikem a každopádně jedincem, jaký se nežene do pravidelné práce. Jeho dnešní obživou jsou drobné kšeftíky a paběrkování na rádoby kulturních institucích. Vyměřovacím základem takového občana je zákonné minimum a začíná to na něm být vidět. Svůj důchod nemůže přežít. A přitom právě on už od dětství chtěl být důchodcem.

M. Cecek

Ochránci zvířat bývají v souvislosti s kampaní proti islámu konfrontováni s tématem rituálních porážek. Při košer či halal porážce jsou totiž zvířata podříznuta při plném vědomí a vykrvácejí nebo se udusí vlastní krví. Nesmějí být omráčena, protože podle tradice se musí v okamžiku smrti nacházet „při plném zdraví“. To je vlastně starozákonní nástroj ochrany zvířat – zraněná či nemocná zvířata byla neprodejná. Většinová populace to však hodnotí jako zbytečně kruté ve srovnání s naším evropským, moderním, vědeckým zabíjením. Je poněkud tragikomické vytrhávat oněch několik minut utrpení z kontextu celého života hospodářského zvířete. Zkušenost z jatek je pro zvíře děsivá, ať je nakonec zabito tak či onak. Navíc podle dat Evropské komise je asi pět procent standardně zabíjených zvířat omráčeno špatně a jsou poté při plném vědomí rozervána na kusy. Utěšujeme se tím, že je v pořádku zabíjet zvířata, která předtím prožila spokojený život. Nechceme, aby zvířata umírala smutná, ale šťastná. Jsme přece civilizovaní.

S. Vandrovec Špaček