Novinář Robert Whitaker byl za svou publicistickou činnost, v níž dlouhodobě zkoumá negativa léků používaných v psychiatrii, nominován na Pulitzerovu cenu. V rozhovoru poukazuje na skrytou tvář psychiatrie, která je nerozlučně spojena s farmaceutickým průmyslem.
Za posledních třicet let se prudce rozmohl trh s psychofarmaky a mnozí díky němu získali ohromný majetek. Tento lukrativní podnik podle vás ovšem závisel na tom, že americká veřejnost byla nepravdivě informována. Můžete to nějak přiblížit?
Poté, co Americká psychologická asociace [APA] publikovala v roce 1980 třetí vydání svého Diagnostického a statistického manuálu, psychiatři začali pravidelně hovořit o tom, jakých pokroků dosáhli v porozumění biologickým příčinám mentálních poruch a chorob. Brzy jsme se začali dozvídat, že jsou zapříčiněné chemickou nerovnováhou v mozku a že psychofarmaka – Prozac a jiné léky ze skupiny selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu [SSRI] – tuto nerovnováhu upravují, a proto mají podobný význam jako inzulín pro diabetiky. Když se ale budete podrobněji zabývat výzkumem, zjistíte, že badatelé nepřišli na to, že by prostá chemická nerovnováha způsobovala mentální poruchy a choroby. Jak v roce 2005 přiznal Kenneth Kendler, šéfredaktor časopisu Psychological Medicine, badatelé po takových chemických nerovnováhách pátrali, ale neobjevili je. Takže jde o nepravdivý příběh, který pomohl prodeji léčiv, ale zároveň vedl k mylným společenským představám o tom, co tyto léky dělají.
Farmaceutický průmysl a psychiatrie skrývají výzkumy studií, které ukazují špatné dlouhodobé výsledky nejčastěji používaných léčiv. Můžete o tom něco říct?
Jednou z věcí, na něž jsem se v knize Anatomy of an Epidemic [Anatomie epidemie, 2010] zaměřil, bylo hledání studií, které hodnotily dlouhodobý dopad psychofarmak, a neustále jsem narážel na výzkumy, jež konstatovaly lepší výsledky u pacientů, kterým léčiva nebyla podávána. Přesto tyto studie nebyly nikdy publikovány. Nebyly ani otištěny v psychiatrických učebnicích, ani začleněny do informací, které Národní ústav pro duševní zdraví [NIMH] a Americká psychologická asociace [APA] poskytují veřejnosti.
Například Martin Harrow, badatel působící na Illinoiské univerzitě, dvacet let sledoval velkou skupinu psychotických pacientů, přičemž u těch, kterým léčiva nebyla podávána, zaznamenal vyšší frekvenci uzdravení a lepší celkové výsledky. Tato studie byla financována z fondů NIMH, přesto ani APA, ani NIMH její výsledky nikdy veřejně nepublikovaly a nesdílely s médii. Ani poté, co Harrow své studie zveřejnil, žádné noviny či časopisy o jejich výsledcích neinformovaly.
Jakou daň platí společnost za používání těchto léků?
Když se podíváte na to, co věda říká k dlouhodobým dopadům psychofarmak, bohužel zjistíte, že tyto léky zhoršují dlouhodobé výsledky, alespoň v celkové perspektivě. Z dlouhodobého hlediska totiž zvyšují pravděpodobnost, že lidé chronicky onemocní.
Jedním z příkladů, na němž vidíte, jakým způsobem je tato daň na naší společnosti vymáhána, je nárůst počtu dospělých, kteří pobírají invalidní důchod na základě duševních potíží či chorob. Toto číslo vzrostlo z 1,25 milionu dospělých v roce 1987 na cca čtyři miliony v roce 2007. Kromě toho také vidíme nebývalý vzestup počtu dětí, kterým jsou vypláceny ZTP dávky na základě psychických potíží či chorob. To znamená, že společně s tím, jak jsme uvítali rozšířené používání těchto léčiv, břemeno psychických chorob v naší společnosti dramaticky vzrostlo, namísto aby se snížilo tak, jak bychom mohli doufat, pokud by byla objevena opravdu efektivní léčba.
Po přečtení vaší knihy Anatomy of an Epidemic je těžké uvěřit, že psychiatrie dělá vždy to, co je pro nás nejlepší. Co si o tom myslíte vy?
To je ten opravdový problém. V osmdesátých letech začal farmaceutický průmysl zaměstnávat univerzitní psychiatry, aby působili jako konzultanti, řečníci a poradci. V okamžiku, kdy se tak stalo, se lidé, kterým věříme, že nám o psychiatrii a psychiatrické léčbě říkají pravdu, ocitli v ohromném konfliktu zájmů, což velmi ovlivnilo obsah toho, co začali říkat veřejnosti. Psychiatrie měla profesní zájem, aby se udržela společenská víra v to, že psychofarmaka jsou vysoce bezpečná a účinná, a tyto profesní zájmy ovlivnily způsob, jakým nám psychiatři zmíněný příběh vykládali. Bohužel si nemyslím, že můžeme akademickouniverzitní psychiatrii či Americké psychologické asociaci věřit, že nám podává nezaujaté informace o psychofarmakách.
Jak vzrostl prodej psychofarmak od osmdesátých let, kdy byla uvedena na trh?
V roce 1987, což je rok, kdy byl schválen prodej Prozacu, jsme v USA utratili osm set milionů dolarů za psychofarmaka. Prozac byl první antidepresivum ze skupiny SSRI, které se dostalo na trh, a pak se v devadesátých letech objevila nová třída takzvaných atypických antipsychotik, která jsou dnes široce předepisována. Dnes utratíme více než tři sta miliard dolarů za psychiatrická léčiva ročně.
Můžete vysvětlit princip marketingové mašinérie, která do psychiatrických lékáren láká stále víc Američanů?
Ta je velmi prostá. APA a organizovaná psychiatrie nám řekly, že léčiva upravují chemickou nerovnováhu v mozku, a tudíž jsou vysoce bezpečná a účinná. Farmaceutický průmysl potom takovým léčivům udělal reklamu jako „protilékům“ na hlavní duševní poruchy a nemoci. Pustili jste si televizi a viděli reklamy, podle nichž se chemická nerovnováha upraví, když si vezmete antidepresivum, a rázem se stanete šťastnými, atraktivními a budete se procházet po pláži s krásným partnerem či partnerkou. My jsme tenhle příběh spolkli a dnes jeden z pěti Američanů denně užívá psychofarmaka.
Jak se ale farmaceutickému průmyslu povedlo přimět špičkové univerzitní psychiatry, aby těmto léčivům poskytli kredibilitu?
To začalo v roce 1980. Tehdy Americká psychologická asociace odsouhlasila, že povolí, aby farmaceutické společnosti mohly sponzorovat vědecká sympozia na jejím výročním sjezdu. Podniky, které léčiva vyráběly, začaly nabírat univerzitní psychiatry, aby sympozia vedli, což umožnilo, aby tyto podniky pravidelně platily univerzitním psychiatrům, kteří působili jako konzultanti, řečníci a poradci. Americká psychiatrie začala být korumpována farmaceutickým průmyslem. Veřejnost však považovala tyto špičkové lékaře za odborníky ve svém oboru, spíše než za osoby, které měly konflikt zájmů. A farmaceutický průmysl se v podstatě snažil kooptovat všechny univerzitní psychiatry v USA. Když v roce 1988 chtěl časopis New England Journal of Medicine požádat nějakého odborníka, aby napsal recenzi o antidepresivech, byl velký problém najít někoho, kdo by nebyl napojen na farmaceutický průmysl.
Můžete uvést nějaké příklady umlčování kritiků?
V sedmdesátých letech Loren Mosher – tehdejší vedoucí sekce, která se v Národním ústavu pro duševní zdraví zabývala schizofrenií – vedl studii, která spočívala v léčbě schizofrenních pacientů selektivním, omezeným použitím antipsychotik. Jeho studie byla úspěšná, a tudíž problematizovala konvenční povědomí o tom, že tyto léky jsou zásadní pro všechny takto diagnostikované pacienty a že musí být brány neustále. Jeho kolegové orientovaní na biologii ho obvinili z podvodu a přinutili ho odejít z ústavu. Tato obvinění byla absolutně falešná, přesto Mosherův vyhazov sloužil jako varování pro všechny, kteří by případně zapochybovali o přínosu psychiatrických léčiv.
Nedávno přijala Torontská univerzita irského psychiatra Davida Healyho, aby vedl program na zkoumání poruch nálad. Když se odstěhoval do Kanady, pronesl přednášku na téma rizik sebevražd způsobených léky ze skupiny SSRI a zpochybnil přínos psychofarmak všeobecně. Univerzita nabídku práce okamžitě vzala zpět. Kritiků psychofarmak, kteří kvůli svým poznatkům nebo kritickým poznámkám zaplatili profesionální cenu, je mnoho.
Tyto léky se dokonce předepisují už dvouletým dětem. Jak je možné, že něco takového projde?
Podávání silných antipsychotik dvouletým dětem je zločin. Když se podíváte, jak to začalo, zjistíte, že jde o vliv peněz: společnost Janssen, která vyrábí lék Risperdal, zaplatila psychiatrovi Josephu Biedermanovi z Massachusettské všeobecné nemocnice v Bostonu přibližně 1,3 milionu dolarů, aby pomohl dát do oběhu historku o tom, že u velmi malých dětí může být diagnostikována bipolární porucha a že Risperdal jim nabízí účinnou léčbu. Skutečnost, že psychiatři začali přijímat názor, že je to dobrý nápad, a že dvouletým dětem začala být předepisována antipsychotika, o kterých se ví, že mají celou řadu strašlivých vedlejších účinků, mě naprosto zneklidňuje. Tyto děti tím jen ničíme. Měli bychom se jako společnost stydět, že něco takového dovolíme.
Jak můžeme přimět lékaře, aby léky předepisovali daleko opatrněji a v mnohem menší míře?
To opravdu nevím, ale doufám, že pokud lékaři budou mít příležitost dozvědět se více informací o dlouhodobých účincích těchto léků a o tom, že vědecký výzkum neinformuje o léčbě, která zlepšuje dlouhodobé výsledky, ale naopak o léčbě, jež dlouhodobé výsledky zhoršuje, pak bude možné začít přehodnocovat jejich používání.
Z anglického originálu Anatomy of an Epidemic (drfranklipman.com) přeložila Dagmar Frančíková. Redakčně kráceno.
Robert Whitaker je americký novinář, který se ve své práci zaměřuje především na problematiku zdravotnictví a farmaceutického průmyslu. Je ředitelem publikační sekce na Harvard Medical School. Vydal například knihy Anatomy of an Epidemic (2010) a Mad In America (2001).