Sjón
Měsíční kámen
Přeložila Helena Kadečková
Dybbuk 2015, 130 s.
Podle vydavatelů vychází text islandského spisovatele z jeho „výzkumů výskytu homosexuality“. To je poněkud podivné vyjádření, zvlášť když právě takové nazírání na homosexualitu je v textu ironizováno. Měsíční kámen ale není kniha o homosexualitě, respektive není jen o ní, i když hlavní hrdina, šestnáctiletý Máni Stein, tráví čas tím, že za peníze obšťastňuje starší pány z Reykjavíku. Téma připomene například dánsko-německý film Falešné doznání režiséra Christopha Hochhäuslera z roku 2005. Důležitý je především Sjónův styl vyprávění: přesnými „střihy“ vytváří jakési rozplývající se obrazy-pocity, které text rytmizují a surrealisticky podněcují čtenářovu představivost (knihu ostatně uvozuje citát surrealisty Roberta Desnose). Blouznění španělskou chřipkou nakaženého hlavního hrdiny se prolíná s realisticky ironizujícím popisem nebo metaforami z islandské mytologie. Přestože se děj odehrává v roce 1918, rozeznáváme stav světa nápadně podobný dnešku. Z konce války se nikdo neraduje, stejně jako z vyhlášení nezávislosti; obyvatele Reykjavíku kosí epidemie španělské chřipky, jejíž dopady všechny úřady cynicky zlehčují; výjimečný stav učí lidi lhostejnosti a systematizaci nakládání s mrtvými. Doba nastalého míru se jeví jen jako nepřiznané pokračování války. Řinčení zbraněmi překrylo hlubší společenské problémy a nyní se hledá náhrada – tu mnozí nacházejí právě v drsné homofobii: „Měli bychom ho utlouct,“ říká ke konci knihy Mániho bývalý kunčaft.
Ondřej Škrabal
Akram Ajlisli
Kamenné sny
Přeložila Alexandra Stelibská
Větrné mlýny 2015, 172 s.
Ázerbájdžán má 1) strategickou geopolitickou pozici a současně vleklý konflikt s Arménií; 2) autoritativní režim dynastie Alijevů; 3) bohatou a u nás málo známou literární tradici. Pokud však tyto důvody dovedou čtenáře k tomu, aby sáhl po krátkém „románu-rekviem“ Kamenné sny, bude spíše zklamán. Ázerbájdžánský prozaik a dramatik Akram Ajlisli tematizuje pronásledování Arménů v předvečer rozpadu Sovětského svazu, které v Baku na přelomu let 1989 a 1990 přerostlo v pogromy s desítkami obětí, a ukazuje, že toto etnické násilí není ničím jiným než navázáním na osmanskou genocidu Arménů o sedm desetiletí dříve. Soustřeďuje se přitom na hanebnosti, jichž se Ázerbájdžánci dopouštěli na nevinných Arménech při pogromech, nikoli na oboustranné etnické čistky ve válce o Náhorní Karabach. Vstoupit s takovýmto narativem do nacionalistických poměrů dnešního Ázerbájdžánu a snášet následující štvavou kampaň Alijevova režimu je čin vyžadující značnou osobní odvahu a zasluhující ocenění. Z literárního hlediska už to ovšem tak jednoznačné není. Prostota Ajlisliho stylu lehce sklouzává k bezvýraznosti. Výrazné jsou naopak postavy, ovšem dvě z nich – umírající excentrický divadelní herec Sadaj a jeho roztržitý tchán – jsou posedlé dějinami své rodné vsi a vzpomínkami na někdejší soužití s mírnými a pracovitými Armény v míře, kterou text stěží unese. A české vydání k těmto pochybnostem přidává další: uvádí, že text byl přeložen z „ruského originálu“. Jde však o překlad, který Ajlisli pořídil z původní ázerbájdžánské verze.
Michal Špína
Jón Gnarr
Indián
Přeložila Lenka Zimmermannová
Pragma 2015, 236 s.
První kniha Jónna Gnarra Jak jsem se stal primátorem Reykjavíku a chtěl změnit svět, byla autobiografií komika z lidu, jenž zamířil do nejvyšší politiky. Po ní následoval, tentokrát už bez spoluautorského jištění, román Indián. Vypráví o klukovi, který sice tuší, co je považováno za normální, neustále ale zjišťuje, že se všemu normálnímu, ať se snaží sebevíc, vymyká. Na zrzavé dítě s drobnou psychiatricky diagnostikovanou odlišností staří rodiče už nemají sílu, vlastně ho ani nechtěli a navíc se za něj v podstatě stydí. Jestliže byla první Gnarrova kniha o tom, jak snadno lze změnit svět, když začneme nemožné považovat za proveditelné, Indián realisticky předvádí, že k tomuto dospělému přesvědčení vede cesta značně trnitým dětstvím. Dává nahlédnout do hlavy kluka, který se často nechává pohltit konkrétní situací (třeba když si v pokoji rozdělá jako pravý Indián oheň), protože nic mimo tady a teď zkrátka nevnímá. Gnarrovo poselství, ať už v herectví, politice nebo beletrii, ostatně zní: zaměřte se na přítomnost. Strohá stavba vět, v nichž je důraz kladen především na akci, kontrastuje s mnohomluvnými a zároveň bezobsažnými zprávami psychiatrů pečujících o zdravotní stav hrdiny. Tvrdé srážky se společenskou realitou by ho jako každé dítě bývaly měly uhníst v rozumného dospělého bez fantazie a tužeb, za každou přečtenou stránkou však cítíme nevyřčenou pointu – že tenhle proces není neodvratný a že i nenapravitelný uličník se může stát světoznámou osobností, která učiní svět lepším.
Marta Martinová
Hana Havelková, Libora Oates-Indruchová (eds.)
Vyvlastněný hlas
Sociologické nakladatelství SLON 2015, 512 s.
Další feministický sborník? Kniha věnující se v oblasti „proměn genderové kultury“ české společnosti mezi lety 1948 a 1989 vzbuzuje svou šíří i zaměřením obavy. Naštěstí jasně vymezuje svůj cíl: sleduje jev „vyvlastnění“, tedy proces, při němž je státem přejímána feministická agenda, přičemž hnutí samo je systematicky potlačováno. Publikace se snaží vyvracet mnohé mýty, které o období reálsocialismu a feminismu v Česku stále panují. Mýtus nucené emancipace shora a mýtus západního importu feminismu, mýtus doby, v níž se nic nedělo, mýtus bezvýjimečně centralizované moci… Sympatická je neustálá sebereflexe českého feminismu a kritický přístup k teoretickým genderovým analýzám (v oblasti genderového pohledu na českou kulturu jsou stále silně zastoupeny cizojazyčné texty). Objevuje se sebekritika (relevantní diskuse nadále probíhají mimo český veřejný prostor) a pochopitelně i údiv nad nepoučitelnými kritiky genderových teorií, kteří se především obávají, aby tento přístup ke kultuře svůj objekt zájmu nějak nepoškodil a neohrozil. Kniha vysloveně odmítá esencialisticky pojímané ženství, což bývá častým hříchem genderových huráanalýz. Celkově jde o solidně teoreticky ukotvenou práci, která se zabývá genderovým řádem v jeho úplnosti, variantách a variacích. Kromě důkladných rozborů filmů nové vlny potěší příspěvky o oblíbených manželských příručkách nebo „hromadném tělovýchovném vystoupení“ neboli spartakiádě.
Martin Zajíček
Schneider vs. Bax
Režie Alex Van Warmerdam, Nizozemí 2015, 96 min.
Premiéra v ČR 31. 3. 2016
Nizozemský režisér Alex Van Warmerdam je známý především svým předposledním filmem Borgman, který se stal festivalovým hitem, soutěžícím mimo jiné o Zlatou palmu v Cannes. Warmerdam ale režíruje malé nezávislé produkce už od roku 1986 a vrchol jeho tvorby představují hned jeho dvě první díla, Abel a Seveřané. Borgman je naopak asi nejméně typickým dílem jeho filmografie, jež sestává především z lakonických černých komedií, vyžívajících se ve škodolibém líčení absurdně přehnaných rozmíšek mezi rodinnými příslušníky. Warmerdamova novinka Schneider vs. Bax se vrací k režisérovým předchozím filmům, ale zároveň se pouští do vod thrillerů o sniperských duelech, jako jsou Nájemní vrazi nebo Nepřítel před branami. Na tomto vzorci Warmerdam buduje žánrovou hříčku, která mísí zlomyslnou náhodu ve stylu bratrů Coenů a warmerdamovskou ironii založenou na krutých mezilidských vztazích. Výsledkem je řemeslně precizní indie film, stojící na překvapivých dějových zvratech, pečlivém rytmu snímku, efektní práci s prostředím a důmyslném vyprávění, které je založeno na množství záměrně nedořečených náznaků. Ale nic víc. Snímek tak vyznívá spíš jako nadějný debut, v němž si evidentně velmi schopný režisér zkouší různé odklony od žánrových konvencí, než jako devátý snímek velmi vyhraněné filmařské osobnosti. Možná ale Warmerdam právě teď takové nové ohledávání terénu po výrazném, ale pro režiséra do velké míry výlučném Borgmanovi potřebuje.
Antonín Tesař
Ivan Alexandrovič Gončarov, Hana Burešová, Štěpán Otčenášek
Oblomov
Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra 16. 3. 2016
Po úspěšné inscenaci Oblomova v Dejvickém divadle před několika lety nyní uvádí Divadlo v Dlouhé novou dramatizaci tohoto Gončarovova realistického románu z roku 1859. Autoři zpracování Hana Burešová a Štěpán Otčenášek nekritizují „oblomovštinu“. Místo toho nabízejí divákovi k posouzení dva životní přístupy – činorodý a pohodlný. Na scéně vidíme zšeřelý pokoj s obrovskou pohovkou, kde Oblomov tráví většinu svých dní a nocí. Michal Isteník, nositel Thálie za roli Čičikova v Gogolových Mrtvých duších, se s postavou Oblomova bytostně sžívá: jeho hrdina je laskavý a nejistý vůči zdánlivě nepřátelskému světu. Čelí mu pomalými pohyby, ospalým výrazem a sněním o ráji dětství. Jen jednou se vzchopí a ožije – když se zamiluje do mladičké Olgy Iljinské, která stejně jako Oblomovův přítel Štolc vyznává aktivní přístup k životu. Když Olga pozná, že Oblomova nevytrhne z jeho letargie, spojí svůj život se Štolcem. Oblomov pak končí v náručí své bytné, prosté Agafji, která mu zajišťuje klid a pohodlí. Vedle hlavního hrdiny inscenace nezaniká ani výkon temperamentní, ctižádostivé Olgy v pojetí Veroniky Lazorčákové, vyrovnané Agafji v podání Evy Hacurové nebo aktivního Štolce hraného Janem Medunou. Všechno jsou to přesně charakterizované typy. Režisérka se vyhnula násilné aktualizaci daného tématu, které tak často podléhají současní inscenátoři klasiky, a podařilo se jí z předlohy vyhmátnout podstatné existenciální otázky. Zanedlouho uvede Oblomova také Divadlo Na zábradlí, takže budeme mít příležitost ke srovnání.
Alena Morávková
Paky Vlassopoulou
Be quiet
Nevan Contempo, Praha, 29. 3. – 7. 5. 2016
Jedním z výsledků „výměny“ mezi pražskou a athénskou uměleckou scénou, kterou aktuálně organizuje iniciativa Are, je výstava řecké umělkyně Paky Vlassopoulou v žižkovské galerii Nevan Contempo. Ačkoli její doménou je sochařství, prostor větší výstavní místnosti je téměř prázdný: jen vzadu v rohu visí na šroubováku hrozen igelitových pytlíků s kousky mramoru uvnitř a větší část podlahy pokrývá koláž z různobarevných dřevěných dýh. V menší místnosti najdeme dvě velkoformátové černobílé fotografie a objekt na kolečkách vytvořený z izolačních polystyrénových desek a kanystrů s vodou. Jako celek je výstava zvláštní hrou nesourodých a „nesochařských“ materiálů, současně však nabízí i víceznačná metaforická čtení. Mozaika z dýh připomíná pohled na zemědělskou krajinu z ptačí perspektivy a motiv ohraničeného obdělávaného pozemku viděného shora se opakuje i na jedné z fotografií. Druhá zachycuje pohled do bytu s věcmi vyskládanými do beden a velkých tašek jako při stěhování. Téma domova, rodné hroudy, místa, kam člověk patří, se tu prolíná s motivem pohybu a přemísťování. Životodárná voda je připravena k transportu v kanystrech a i historie (v podobě fragmentů mramorových soch) může být přenesena ze svého místa do jiného kontextu. Křehká výstava tak vybízí k zamyšlení o našich kořenech i možnosti (nebo nutnosti) se s tím (nebo za tím), co je třeba k životu (ať už je to voda, teplo domova nebo fragmenty minulosti), přestěhovat jinam.
Tereza Jindrová
Brood Ma
Daze
LP, Tri Angle 2016
Vydavatelství Tri Angle vyrostlo za šest let své existence v jednu z nejsledovanějších značek elektronické hudby. Díky releasům hudebníků, jako jsou The Haxan Cloak, Vessel či Rabit, je považováno za průkopníka angažovanějšího a teoretičtěji zaměřeného přístupu klubové hudby. V této souvislosti se skloňují výrazy jako hybridní, postmoderní nebo postrave elektronika. Oblíbenou zaklínací formulí se stal také pojem dekonstrukce, volně importovaný z díla Jacquesa Derridy. I na třetí album projektu Brood Ma, kterým se londýnský producent James B Stringer na labelu Tri Angle Records uvedl, lze bez obav uplatnit kterýkoli z uvedených přívlastků. Brood Ma na desce Daze skládá třeštící mozaiku jukeových, grimeových i zcela abstraktních beatů, industriálních a noiseových ruchů či občasných chladných atmosférických ploch. Díky délce jednotlivých skladeb i celé desky (třináct tracků má dohromady dvacet sedm minut) by se dalo mluvit o nahodilých fragmentech – právě to však nahrávce dopomáhá k celistvosti. Zvláštní roztěkanost a neklid z alba totiž čiší stále a nečekané obraty tento dojem ještě zdůrazňují. Princip neustálé fluktuace, chaosu a změny tak paradoxně Stringerovi poskytuje pevnou půdu pod nohama a dodává jeho hudbě naléhavosti. Daze působí jako temný obraz globální vesnice, jež své vazby utváří a zpřetrhává v závratném tempu virtuálního prostoru. Jako smetiště technologického zázraku a blýskavé krásy lidstva, která se v honbě za dokonalostí a nostalgickým přeludem vzdálila svému předobrazu.
Jan Tomáš