V neděli 14. května je Den matek. Tento svátek prosadila Američanka Anna Jarvisová, sama bezdětná. Její matka byla sociální aktivistkou, která v období občanské války v USA organizovala takzvané Mothers’ Day Work Clubs. Po vypuknutí epidemie tyfu tyto ženské spolky pomáhaly se zaváděním hygienických opatření v armádních táborech Konfederace i Unie. Po válce pak přispěly ke spojování rodin rozdělených válečným konfliktem. Svátek matek Jarvisová nezamýšlela jako oslavu idealizovaného soukromého mateřství, ale jako ocenění aktivistické práce matek pro společenské blaho. Zajímavé je, že zbytek života strávila bojem proti tomuto svátku, respektive proti jeho komercializaci. Rozčilovalo ji, že je využíván především ke zvýšení tržeb prodejem kýčovitých přání a pronášení klišé o mateřství. Za své protesty proti formě oslav byla dokonce uvězněna.
V týdnech předcházejících letošnímu Dni matek se shodou okolností právě matky staly předmětem politických debat a rozhodnutí. Vláda schválila zálohové výživné, které rodičům samoživitelům, což jsou především matky, garantuje výživné na dítě v případě, že ho druhý rodič neplatí. Poslanecká sněmovna projednávala zákon o specifických zdravotních službách a zamítla návrh poslance Františka Adámka, aby bylo právně umožněno umělé oplodnění i ženám bez mužského partnera. Obě kauzy vyburcovaly veřejnost k debatám na téma děti a mateřství, a obecněji na téma soukromého a veřejného. Kritici zálohového výživného se do značné míry překrývají s odpůrci nároku na umělé oplodnění pro ženy, jež nemají heterosexuální partnerský vztah. Vadí jim představa rodiny, ve které není přítomen otec. Paradoxní ovšem je, že týmž lidem mnohdy vadí i ženy bez dětí, které považují za sobecké kariéristky. V obou případech viní ženy za to, že na ně společnost doplácí. Pokud nemají dítě s mužem, který se o ně stará, jsou označovány za zátěž pro daňové poplatníky. Pokud děti nemají, nepřispěly k demografické udržitelnosti a dostanou nálepku individualistek neschopných obětovat se pro dobro druhých.
Ženy jsou tedy volány ke společenské odpovědnosti, kterou mají projevit tak, že se vdají a zplodí přiměřený počet potomků. Jakákoli jiná volba je nezodpovědná. Příznačné je, že se tato debata přímo netýká mužů, ačkoli vstupovat do manželství ani plodit děti bez nich nelze. Tato nerovnováha ovšem odráží fakt, že nejde ani tak o veřejné blaho, jako o disciplinaci žen skrze normativní modelování toho, co je dobré a správné jak pro ženy, tak pro společnost. Plození dětí je pak na jedné straně chápáno jako společenský zájem, na straně druhé je označováno za záležitost svobodné volby. Právě „svobodná volba“ je donekonečna opakovanou mantrou – žena se sama svobodně rozhodla mít děti, a tak se o ně musí umět sama postarat. Daňoví poplatníci by následky její volby neměli dotovat ze svých kapes. Všichni bychom měli dělat rozumné volby a pak nést jejich následky a nikoho o nic nežádat.
Takové uvažování je ale ze své podstaty nesmyslné. Daně totiž nejsou žádným soukromým sponzorstvím oblíbeného sportovního klubu nebo nejroztomilejšího zvířete v zoo. Daně patří státu, který díky nim zajišťuje rozvoj a blaho společnosti jako celku. Buduje se za ně infrastruktura a především umožňují fungování institucí řešících kolektivní záležitosti, jež by se individuálně daly řešit jen obtížně nebo vůbec. Platí se z nich kupříkladu veřejné školství, ze kterého posléze profitují všichni. Ti, kdo mají děti, je posílají do škol, a ti, kdo je nemají, posléze využívají služeb těch, kteří v nich dostali vzdělání.
Ozývá se názor, že samoživitelství je fenoménem posledních desetiletí a že jde o důsledek společenského blahobytu. Je to mýtus. Děti se mimo manželství rodily vždy a byly to vždy svobodné matky, kdo nesl největší břímě. Lehké to neměly ani nemanželské děti, které získávaly rovnoprávnost až v průběhu 20. století. Názor, že by společnost mělo zajímat, zda je někdo z rozvedené či nerozvedené rodiny, vyslovený například hejtmanem Čunkem, je reliktem diskriminačního smýšlení, které soudí člověka na základě jeho původu. Existují jistě i sólo matky, které žijí v blahobytu, jako skupina jsou však ohroženy chudobou. Naopak ženy, které mají zájem o umělé oplodnění bez partnera, patří spíše k těm zajištěným. V jejich případě bývá totiž mateřství rozvážnou volbou, nikoli důsledkem neblahých událostí, na které se nemohly připravit.
Přísloví praví, že na výchovu dětí je potřeba celá vesnice. Tvrdit, že dítě je soukromou záležitostí rodiny nebo dokonce jen matky, je projevem individualismu nejhrubšího zrna. Děti jsou členy společnosti stejně jako dospělí. Žijí své soukromé životy, které jsou však úzce propojeny s životem veřejným. Pokud se jim dostane přiměřených šancí a zájmu, jsou schopny společnosti vrátit stejně nebo i více, než kolik od ní dostaly. Vesnice, která se o své děti nestará, je podobně špatná jako rodiče, kteří děti zanedbávají. Pokud nás životy cizích dětí nezajímají a obracíme se k nim zády, není to dobrý výchozí bod pro přítomnost ani budoucnost celé vsi.
Autorka je socioložka.