Technologické zprostředkování reality, jehož jsme dnes svědky, především pak rozrůstání a zmnožování internetových platforem, má svůj odraz i v současné umělecké produkci. Šíření a cirkulace umění je v tomto kontextu důležitým tématem. Má ale „platformální“ umění nějaký politický potenciál?
Původem holandský umělec Artie Vierkant od roku 2011 vytváří svůj cyklus Obrazy-objekty, který se stal modelovým příkladem takzvaného postinternetového umění. Autor do galerijního prostoru umisťuje digitální koláže, jež vznikly navrstvením jednoduchých geometrických tvarů vyplněných gradienty výrazných barev. Tyto objekty následně fotografuje a po další manipulaci v grafickém editoru zveřejňuje na internetu. V projektu Obrazy-objekty se tak snaží o zmnožení a cirkulaci, o pohyb mezi fyzickým a virtuálním prostředím. Formát či platformu online fotodokumentace umělec nevyužívá pouze k propagaci nebo šíření díla, ale zároveň jako samostatný tvůrčí prostředek.
Zmnožení kanálů
Způsob práce, kdy umělci vtahují do svého díla vnější kontext skrze distribuční kanály a platformy, je stále rozšířenější, což je samozřejmě také podmíněno možnostmi internetu. Příkladem je třeba práce Amalie Ulmanové s Instagramem a existují i fotografové využívající Google Street View. Konkrétně Michael Wolf hledá „nešťastné události“ zachycené kamerami Googlu, ale věnuje se i samotnému rozhraní. Mishka Henner se zase soustředil na snímky prostitutek, zatímco Jon Rafman, nejspíše nejznámější autor využívající Google Street View, na stránce 9-eyes.com prozkoumává obecnější vizuální možnosti tohoto bezbřehého obrazového archivu.
Tento vývoj přitom neodpovídá pouze novým technologickým možnostem, ale je také výrazem hlubších společenských, ekonomických a snad i ontologických proměn, k nimž dochází v důsledku nového zprostředkování reality. Nick Srnicek ve své knize Platform Capitalism (Kapitalismus platforem, 2016) popsal tuto proměnu v perspektivě nadnárodních korporací, jakými jsou třeba Google, Apple, Facebook či Amazon. Jejich strategií už není klasický podnikatelský model maximalizování zisku, eliminování ztrát a profilování produkce, ale naopak nabídka určité služby zdarma a kapitalizování dat, která vytvářejí sami uživatelé. Uvnitř dané platformy pak mají tyto firmy monopolní postavení, například v rámci distribuce produktů (iTunes) nebo reklamy a jejího cílení (Facebook). Tento model stojí v protikladu k tradiční neoliberální představě volné soutěže na otevřeném trhu: jde naopak o vytváření uzavřených a informačně monopolizovaných trhů.
Ať už vědomě nebo nikoli, umělci jsou stále více konfrontováni s tím, že je jejich práce vnímána v rámci zmíněných rozhraní. Internet ale představuje pouze určitý vývojový krok a vřazuje se mezi jiné okruhy a platformy. Umělecká díla byla vždy chápána nejen jako singulární artefakty, ale i v historickém kontextu nebo prostorovém zasazení. Vývoj, který dnes můžeme sledovat, pak spočívá v akceleraci a zmnožení různých kanálů a platforem, jejichž prostřednictvím komunikujeme významy, včetně těch uměleckých.
Jeskynní malby budoucnosti
Platformy ovšem existují i nezávisle na prostředí internetu – vytvářejí vzájemně se prostupující spleť, určenou mediálně, kulturně, ale také geograficky či materiálně. Příkladem práce s materiální nebo dokonce planetární platformou je projekt Poslední obrazy od Trevora Paglana. Autor vytvořil disk se souborem sta obrazů, které vybral na základě několikaletého výzkumu a série rozhovorů s odborníky, filosofy a umělci, a tento disk pak v roce 2012 vypustil na oběžnou dráhu na palubě satelitu EchoStar XVI. Družice bude vysílat běžný televizní signál, dokud nevyprší její životnost a neskončí na vysoké oběžné dráze, jež je jakýmsi hřbitovem satelitů. Zde budou Paglenovy obrazy potenciálně dostupné až pět miliard let, tedy do exploze Slunce. Teoreticky by se tak opravdu mohly stát „posledními obrazy“. Paglen svou uměleckou práci vtahuje do neobvyklých, kosmických a časových měřítek a úrovní (či platforem). Poukazuje na problematiku vesmírného odpadu, cirkulace a životnosti informací, ale stejně tak na konec naší pozemské kultury tím, že se pokouší formulovat její závěť, jakési jeskynní malby budoucnosti.
Mezi Vierkantovým a Paglenovým využitím platforem zeje obrovská propast, například v měřítku, orientaci vůči společnosti a možná i v politickém rozměru. Zároveň je ale spojuje intimní souvislost: mezi oběma úrovněmi se rozprostírá nekonečně složitý ekosystém sítí a platforem. Benjamin Bratton vytvořil pro tento pohled na náš svět příznačný termín „zásobník“ (stack), který charakterizuje jako jakousi celoplanetární megastrukturu. K ní poskytují klíč právě platformy – plochy cirkulace informací i materiálů, od online videostreamů až po těžbu vzácných kovů.
Otázkou zůstává kritická funkce nebo dokonce politický a transformativní potenciál podobné umělecké práce. Pokud hrozbou moderního umění bylo, že se stane pouze formálním, nyní hrozí, že umění bude pouze „platformálním“, tedy že bude nekriticky sledovat logiku platforem, ať už půjde o využívání sociálních sítí, levné práce třetího světa nebo cirkulace děl mezi soukromými galeriemi a sběrateli.
Autor je kulturní teoretik.