Postaví se do čela emancipačních snah romské komunity ženy? Vznik skupin romských žen nasvědčuje tomu, že jejich role může být zcela zásadní. Patrně i proto, že tyto skupiny vznikají zdola.
Pokud chceme mluvit o ženských romských skupinách a potřebě otevřít dialog o genderové rovnosti v romských komunitách, musíme vycházet z toho, že romská žena se potýká hned s několikerou diskriminací. Na cestě k rovnosti by přitom nemělo jít o zpřetrhání tradičních hodnot a vazeb v rodině a komunitě, nýbrž o využití potenciálu romských žen ke změně. Právě o to se snaží romská ženská skupina Manushe, sekce organizace Slovo 21 (zaměřující se na zlepšení postavení Romů a cizinců), která podporuje v angažovanosti ženy schopné aktivizovat lokální romské komunity. Dnes má skupina více než 170 členek a členů a vedle Prahy působí například v Ostravě, Náchodu, Bruntálu, Turnově a Chomutově. Ze tří ročních tréninků k politické angažovanosti vzešlo šest ženských romských kandidátek ve volbách (například Lucie Fuková, která vedla kandidátku Strany zelených za Pardubický kraj v předposledních krajských volbách, nebo Denisa Pechová, která v roce 2006 uspěla v komunálních volbách do zastupitelstva v Kolíně) a patnáct romských ženských aktivistek.
Trojí útlak
Většinová česká společnost toho o Romech ví stále velmi málo. Podle pravidelných výzkumů má více než 80 procent českých občanů k Romům negativní vztah a nechtěli by je za sousedy, za partnery a často dokonce ani za kolegy v práci. Společnost je stále v zajetí nejrůznějších stereotypů a na Romky nahlíží různě: jednou jako na atraktivní tanečnice s dlouhými tmavými vlasy a pestrobarevnými sukněmi, podruhé jako na romantizované kočovnice, a potřetí jako na nepřizpůsobivé.
Každá žena se nějakým způsobem potýká se zkušeností znevýhodnění, která jako by byla ve spojení „slabší pohlaví“ fixována dokonce i jazykově. Romská žena je ale diskriminována také jako příslušnice národnostní menšiny, vůči níž má mnoho lidí silné předsudky. Třetí způsob útlaku pak vychází zevnitř romských komunit, v podobě tradic, které často určují, co ženy mohou či nemohou. Například podle výzkumu skupiny Manushe z roku 2014 zde stále přetrvává názor, že role dcer spočívá především v pomáhání v rodině a starání se o domácnost a že škola není pro dívky tak důležitá jako pro chlapce. Výsledkem je propojení několika různých podob znevýhodnění, které se v součinnosti s chudobou nebo zdravotním handicapem může stát doslova nepřekonatelným. Asi není třeba připomínat, že žena v takové situaci je velmi zranitelná a zároveň velmi ohrožená.
Obraz romské ženy jako matky obklopené kupou dětí, starající se výhradně o chod domácnosti, a muže, jenž rozhoduje o všem uvnitř rodiny, ovšem začíná být překonaný. Potvrdil to i výše zmíněný výzkum skupiny Manushe o postavení romských žen, kterého se účastnilo 600 respondentek z několika romských komunit a který mapoval názory na vzdělání, rovnost, zaměstnání, vztahy nebo život v komunitě. Téměř v polovině rodin rozhodují žena a muž společně a zhruba v každé třetí rodině má slovo ženy dokonce vyšší váhu. Muž oproti tomu samostatně rozhoduje jen v sedmi případech ze sta. Velmi podobné výsledky vyplynuly i z otázky, jež zjišťovala, kdo se stará o domácnost. V téměř 60 procentech rodin o děti pečuje žena a ve čtyřech z deseti rodin se na výchově podílejí oba rodiče. Postavení romských žen v rodině je tedy v mnoha ohledech klíčové. Jsou to zpravidla ony, které je ve styku se školami a řeší každodenní záležitosti spojené se školní docházkou, včetně zápisu.
Úloha romské ženy
Proměna romských komunit, včetně nezbytného posilování sebevědomí, může záviset na ženách, které jednotlivé romské rodiny propojují, a vytvářejí tak kontakty, jež přesahují komunitu, a zároveň ji upevňují. Poté co začala platit novela školského zákona, mají právě matky velký vliv na to, jak úspěšně se bude naplňovat inkluze ve vzdělávání. Je nezbytné vést romské rodiče k tomu, aby se nespokojili s málem a chtěli pro své děti to nejlepší. Potřebují ovšem pomoc při vyjednávání se školami, doprovod k zápisům a praktické rady při výběru správné školy.
Od roku 2015 se díky projektu Jileha scházejí romské ženské skupiny v devíti českých městech. Kromě toho vznikají v mnoha městech i rodičovské skupiny. Zdá se dokonce, že se postupně rodí hnutí romských rodičů, v němž jsou hlavní hnací silou matky, vychází zespoda a je reakcí na nerovnost ve vzdělávání a na dlouhodobou praxi segregace romských dětí. Romské ženy mají z pozice matek, sester a dcer nepopiratelný vliv na členy svých rodin a mohou být agentkami změny uvnitř romských komunit – mohou šířit myšlenku emancipace mezi romskými ženami, a přitom nezapomínat, že do dialogu je třeba vtáhnout i romské muže. Ženy spolupracující na projektu Jileha například pořádají komunitní akce, sportovní dny či debaty, kde je přítomnost mužů vítána. A nutno dodat, že muži se zapojují a rovnoprávnost pohlaví v rodině a společnosti jim rozhodně není lhostejná.
V listopadu 2016 pořádala skupina Manushe konferenci s názvem „Změny v postavení romských žen za poslední půlstoletí“, kde romské ženy analyzovaly, k jakým změnám došlo ohledně jejich postavení v romské, ale i v české společnosti. Příspěvky se týkaly mimo jiné problematiky sterilizace romských žen za minulého režimu, mezinárodního hnutí romských žen, jejich vzdělávání a feminismu v kontextu romských komunit. Mluvilo se o intersekcionalitě, aktivním občanství a potřebách romských žen. S příspěvkem nazvaným „Pohled starší romské ženy na postavení Romek“ vystoupila Olga Fečová, předsedkyně spolku Čhavorikani Luma. Přítomným sdělila: „Děkuji, že jsme vůbec tady. Jsem na to hrozně moc hrdá, že se můžeme sejít. To nikdy neexistovalo, to nikdy nebylo. Žena byla puťka domácí, musela podléhat manželovi (...) Je velký pokrok, že si dnes žena může jít na kafíčko nebo na dva dny někam od rodiny. Že máme práva a možnosti na vzdělání. Já jsem si například v šedesáti letech pořídila řidičák. V šedesáti pěti jsem odmaturovala. V sedmdesáti jsem se naučila jednu skladbičku na housle, protože celá moje rodina hraje, jenom já jsem nehrála. A teď mi bude v květnu sedmdesát pět a začala jsem naivně malovat. A víte proč? Protože chodím po galeriích a romská tematika nikde není (…) Před lety, kdo by to byl řekl, že budeme na konferenci, že my tu budeme sedět, že si budeme vykládat, večer se pobavíme, budeme spát v hotelích! To všechno je velký pokrok a hrozně moc jsme se posunuli. Ale to neznamená, že usneme na vavřínech. Myšlenku rovnosti v romské komunitě je třeba řešit neustále, využít potenciál žen, které již dokázaly určitou proměnou projít a nyní mohou podpořit a inspirovat další ženy. I proto, aby se, slovy jedné ze zakladatelek skupiny Manushe, ‚nezapomnělo na ty ženy, které nenašly dosud směr, jsou unavené životem a nevidí žádný smysl v tom, co dělají a jak žijí, protože jim chybí sounáležitost‘.“
Autorka je koordinátorka skupiny Manushe.