Jak se píší dějiny

Vratislav Maňák debutoval v roce 2012 po­vídkovou sbírkou Šaty z igelitu, za kterou obdržel Cenu Jiřího Ortena. V knize prokázal cit pro detail a atmosféru, velkou míru fantazie i lásku ke groteskním situacím. Ostatně nestane se často, aby vám někdo vyznal city tak, že vám vyřeže z těla srdce. Jak napsala Ivana Frühaufová: „Šaty vyrobené z igelitu evokují představu něčeho, co je, ale zároveň není. A právě na této hranici příběhy balancují – mají většinou pomalý rytmus a žádají si čtenáře celého.“ Maňák zde naznačil, že nechce být snadným autorem, a že pokud nejste jako čtenáři ochotni jít trochu dál za napsaný text, asi vám jeho kouzlo proteče skrz prsty. V románu Rubikova kostka, jenž nese podtitul Stručné dějiny uchavců, hraje stejně jako u Maňákova debutu zásadní roli název knihy a ani zde není to hlavní odvyprávěno přímo. Je třeba domýšlet.

Knihu autor charakterizuje jako retro román či jako román o paměti. Příběh je vystavěný na půdorysu skutečných událostí z Plzně roku 1953, kdy po měnové reformě došlo k prvnímu protivládnímu povstání ve východním bloku. Román popisuje nejen osudy jedné rodiny od této události po současnost, ale prostupují jej i výpovědi svědků vztahující se k plzeňské vzpouře. Souvislost mezi jednotlivými výpověďmi není často čitelná, a přestože se v rámci jednotlivých promluv občas prolínají děje či postavy, nelze si utvořit konzistentní obraz dané události. Nejen kvůli tomu, co daní lidé zapomněli, ale třeba i proto, že si mnohé chtějí pamatovat jinak. Téma paměti, tedy jakési stručné dějiny každého z nás, jsou tak hlavním hybatelem děje a čtenář má za úkol si svou Rubikovu kostku poskládat sám. Snad neprozradím příliš, když řeknu, že hlavní hrdina kostku nikdy správně nesloží.

Telefonát na záznamník

Maňákova snová prvotina je plná absurdních situací a dosti netradičních postav, naproti tomu děj Rubikovy kostky je vlastně banální. Postavy jsou nevýrazné, prostor vyprávění se příliš nehýbe z interiérů několika bytů. Opouští je většinou jen ve chvílích vzpomínání, kdy se dostáváme tu na Slovensko, tu do škodováckých hal či zaniklých pohostinství. Ale protože se jedná právě o vzpomínky, je příběh zahalen jakýmsi oparem. Detailnost Maňákova vyprávění se opájí každodenností a prostotou. Čtenář je tak obeznámen s receptem na sváteční štrúdl babičky hlavního hrdiny i s obsahem nákupního košíku při návštěvě supermarketu, protože naše životy ostatně obsahují plno banálních momentů. Podobně nijaký je i čas: přestože se děj knihy odehrává v několika málo dnech, vše se nepříjemně vleče. Jako by se tok času zastavil kdysi v minulosti. Naznačuje to nejen hudební vkus hlavních postav (reflektující prakticky jen Karla Gotta a Karla Kryla), ale i jejich vzájemné vztahy, které se aktéři navzdory všem problémům snaží idealizovat, převádět do bezproblémového bezčasí.

Nepřekvapí, že i hlavní hrdina Ondřej je nepříjemně pasivní. Z Prahy, kde pracuje jako gymnaziální učitel, s vděkem utíká před nezvládnutým rozchodem, a když je konfrontován s rodnou Plzní a faktem, že ani zde není život takový, jak si jej představoval, prchá zase, tentokrát do vzpomínek. Jeho největší aktivitou je tak závěrečný telefonát – na záznamník. Podobně je prezentován vztah mezi matkou a otcem, kdysi narušený otcovou předpokládanou nevěrou. Místo aby se situace řešila, je přecházena, ignorována, zastírána. Tato zdánlivá vada však v kontextu knihy funguje. Proč tomu tak je?

Vyprávěná každodennost

Četl jsem Rubikovu kostku jako promyšlenou analýzu toho, jak lidské osudy utvářejí dějiny. Při takovém čtení nejsou rozhodující ani pasivní hrdinové, ani jednotlivé mluvící hlavy přibližující „škodováckou vzpouru“, kterých je tolik, že se v nich čtenář ztrácí. Podstatný je způsob, jak něco tak banálního, jako je lidský život, zakompilujeme do učebnic a řekneme třeba, že takhle vypadala druhá světová válka nebo revoluce, tak vypadá dobro, tak zlo. Maňákovi se podařilo vystihnout každodennost a s dějinami ji konfrontovat. Ukázat, že dějiny nejsou nic jiného než vyprávění vybraného konkrétního každodenního příběhu, který jsme se v daný moment rozhodli prezentovat.

Historie Ondřejovy rodiny postavená tváří v tvář historii jednotlivých aktérů vzpoury ukazuje nejen fakt, že každý danou situaci vnímá naprosto rozdílně, ale i to, že dějiny často vznikají na základě hlouposti. Ondřejův dědeček se stal nechtěným účastníkem povstání ve chvíli, kdy proti rozbouřenému davu bránil nově zapůjčenou knihu z knihovny; bohužel se jednalo o marxisticko­-leninský titul, a tak se dočkal odměny v podobě režimní medaile, což jej celý život trápí.

Rubikova kostka je velmi komplexní text, jehož trivialita je jen zdánlivá. Maňák sice opustil pole fantazie, ale jeho základní devíza – tak trochu hemingwayovské vyprávění příběhu – mu zůstala. Číst Rubikovu kostku je vcelku obtížné, protože její stěny musíte natáčet a jednotlivé tahy promýšlet, analyzovat, zda do sebe zapadají. A jestli vůbec zapadnout mohou.

Autor je básník a redaktor časopisu H_aluze.