Nechci vytvářet kategorie

V současnosti pobýváte ve Spojených státech. Jak se tam cítíte jako žena hudebnice? Je to jiná zkušenost oproti evropským nebo českým poměrům?

Srovnání je pro mě těžké. Navíc nyní žiji v New Yorku, který je jiný než zbytek Ameriky. A nejsem zde jen hudebnicí, ale i přistěhovalkyní z postkomunistické země, což hodně ovlivňuje moji pozici. Na druhou stranu mám díky světlé pleti jistá privilegia. Kdybych tu žila deset let a zmizel by můj přízvuk, pravděpodobně bych splynula a nebyla již tak na okraji. V cizí zemi se vždycky snažím vytvářet si jakési přístupové brány – tady je to třeba Kolumbijská univerzita, kde studuji.

Těžko se mi odpovídá i proto, že se v poslední době pokouším přestat myslet binárně a vyhýbám se srovnáváním a jednoznačným závěrům. Rozdíly mezi evropským a americkým myšlením nicméně existují a jsou dány řadou faktorů. Často třeba přemýšlím o tom, jak mé rodiče i mě samotnou formoval komunismus. Je to tedy srovnávání nesrovnatelného. Navíc se nacházím v jakési bublině hudební komunity a ještě k tomu jsem vegetariánka. To všechno mě jistě určuje, ale i vyčleňuje.

Co se týče genderových aspektů, mnohem větší osobní svobodu jsem začala pociťovat, už když jsem žila v Berlíně. Najednou bylo k dispozici více prostoru a člověk tolik nepociťoval sexismus. V New Yorku to platí dvojnásob. Diskuse o genderové rovnoprávnosti je ve společnosti neustále přítomná, je naprosto v pohodě být single, tematizují se rasové rozdíly, existuje zde výrazná queer komunita. To mi dává velkou volnost. Nepociťuji tolik tlak společnosti a můžu se soustředit na své věci. Cítím se jako členka společnosti, a ne jako bych se nacházela za bariérou vytvářenou mým vzhledem. To je velká úleva.

Setkáváte se s diskriminací ve svém oboru?

Ano. Známé jsou statistiky počtu koncertů a nahrávek žen skladatelek, jež jsou v menšině oproti mužské komunitě, která si historicky vybudovala mnohem silnější infrastrukturu. Hodně se o tom mluví, k velkým změnám ale nedochází. Pokud se hraje stará hudba, jde z naprosté většiny o díla mužů. To se týká i historie, která jako by byla tvořena jen muži. Například historie kompozice je z 95 procent mužská; o skladatelkách se neučí. Zajímavým zdrojem je web manymanywomen.com, který představuje přehled žen skladatelek a hudebnic v současné době i v předchozích generacích. Hudba mě zajímá z mnoha úhlů, a tak jsem se dostala od kompozice přes muzikologii, etnomuzikologii a filosofii umění až na katedru ženských studií. Chtěla jsem si také najít více učitelek, protože za celá dlouhá studia mě žádná žena neučila. Takže jsem od studia tónů, harmonie a melodie přešla ke studiu kontextu a významů.

Jste jednou z iniciátorek skupiny GRID Darmstadt, která na tamní letní škole vznesla požadavek větší genderové vyváženosti při sestavování programu. Jak tato iniciativa vznikla?

Identita tradiční darmstadtské letní školy stojí na jménech slavných skladatelů, jako byli Stockhausen, Cage nebo Feldman, kteří se v šedesátých letech podíleli na revoluci v hudbě. Zatímco ale třeba na výtvarné scéně tehdy zároveň probíhala feministická revoluce, v hudbě k ní nikdy nedošlo – děje se vlastně až teď. V Darmstadtu to funguje tak, že se tam každý rok zvou studující skladatelé a skladatelky na rezidence a program festivalu je pevně určen. Nedávno však přibyla nová sekce, nazvaná Open Space. Vznikla tak platforma pro experiment a spolupráci. V jejím rámci jsme zorganizovali společné diskuse nad možnostmi proměny festivalu tak, aby byl vstřícnější k rozmanitosti programu i pozvaných. Během panelu věnovaného ženám v kompozici jsme pak přednesli prohlášení na téma rozmanitosti genderových identit v hudbě, které mělo velký ohlas.

Měla vaše iniciativa nějaký konkrétní dopad na podobu festivalu?

Následovala veřejná diskuse věnovaná novým konkursům na kurátory festivalu, kteří jsou zodpovědní za tvorbu programu. Mluvili jsme s ředitelem festivalu i dalšími lidmi z jeho vedení. Na podzim proběhla debata o dalším směřování festivalu a vypadá to, že první změny by se mohly projevit už v následujícím ročníku. Celý problém je ale mnohem hlubší a souvisí s historicky zakotvenou estetikou hudby, která dodnes určuje, co je dobré a co je špatné. Uvedené normy ovšem vytvořili skladatelé. Ty „správné“ skladby, které do této estetiky spadají, pak daný úzus potvrzují. Podle mě je důležité tuto estetiku rozbourat – pokud tedy chceme bojovat proti sexismu nebo patriarchátu. Dalším aspektem při výběru interpretů jsou přátelské komunity, jež zviditelňují nakonec stále stejný okruh lidí. Tyto struktury je potřeba narušit větší různorodostí pojímání hudby a vnímání.

Jak se feministické uvažování projevuje ve vaší tvorbě?

Těžko se mi to vysvětluje, protože jsem právě ve fázi, kdy chápu věci dost komplexně a nechci je předkládat jednoznačným způsobem. Nechci totiž vytvářet kategorie, i ve své tvorbě teď pracuji s mnohostí a různorodostí. Například v mé nové celovečerní skladbě OPERA, která vznikla na objednávku brooklynského koncertního sálu Roulette a Jerome Foundation, mi šlo o zkoumání vztahu hlasu, slova a jazyka. Tuto skladbu interpretuje skupina zpívajících instrumentalistek OPERA Ensemble a text převedený do morseovky vychází z díla italské feministické filosofky Adriany Cavarerové, která poukazovala na to, že s používáním konvenčního jazyka zaniká unikátnost individuálního vyjádření a pozornost se zaměřuje především na obsah. Morseovku jsem zvolila naopak proto, abych dala větší prostor barvě hlasu, nezatížené významem slov. Každá z nás šesti interpretek má jiné hudební a osobní zázemí a chtěla jsem, aby se naše různorodost projevila na více úrovních. Každá hrajeme na jiný nástroj a všechny používáme hlas. Na základě toho jsem pak vytvořila jednotlivé části opery, jako je sbor, vokálně­-instrumentální ansámbl, doprovázená sóla, duety nebo recitativy – to vše v šesti lidech. Jednotlivé vokální výstupy jsem se snažila zachovat v syrové podobě bez výrazného formování. Společně jsme zkoumaly naše hlasy v jejich rozsahu a témbrech – nešlo nám však o unifikaci barev, ale spíš o jejich různost.

Jakou roli hraje skutečnost, že jde o ženský kolektiv?

Nechtěla jsem kombinovat ženy a muže, aby se tak negenerovaly stereotypní interpretace. Navíc mě zajímá téma rozšiřování identity ženy, v tomto případě ženy světlé pleti. Podpořila jsem tedy různorodost našich osobností vyzdvižením jinakosti každého hlasu, ale také prostřednictvím oblékání. Na začátku představení jsme v oblečení, které nosíme každý den, a s každou árií se pak transformujeme. Jde o postižení různých stránek jedné osobnosti, které jsou všechny legitimní, o zbavení se povrchu, o „orgány bez těla“ – o pohyb zevnitř ven a o znemožnění promítat do těla něčí představy nebo jej sexualizovat. Navíc v pozadí nebyl žádný příběh, který bychom představovaly – příběhem byla samotná aktivita, kterou jsme v jednotlivých scénách na jevišti prováděly. Myslím, že to fungovalo, měla jsem odezvy od mnoha lidí, i některých recenzentů, že si při představení uvědomovali, jak často si o lidech vytvářejí představy, které nesouvisejí s realitou a jsou pouhou konstrukcí.