Tak nám odsunuli a zostudili dva byrokraty, paní Müllerová. Jeden byl policajt tělem i duší, Schlachta se jmenuje, jenž celý život spal v herberku a přes den honil loupežníky s dlouhými prsty, které na drátkách vodili arcivévodové. Ten policajt byl na sebe náramně pyšnej, protože dokázal, co nikdo před ním: jednou vám svrhl lidem nenáviděnou a vydřidušskou císařskou dvorní radu takříkajíc z úřední policejní povinnosti. Musely se vypsat nové volby do říšského sněmu a mezitím nějakou dobu vládl k všeobecnému zděšení panovník sám; prasklo tak, že korunovaná hlava je na tom s rozumem ještě hůř, než se původně mělo za to. Naštěstí si toho císař nevšiml a jeho poskoci se mu to styděli anebo báli říct. Žijeme jen jednou a po nás potopa!
Hrdý policajt Schlachta byl háklivej na posměšky a pomluvy, že má odstávající uši a býval sedlákem. A kvůli té nebezpečné osobní pýše a hlavně kvůli odvaze šťourat se pendrekem hodně vysoko mu naše panstvo loni v červnu znenadání zreformovalo ouřad tak, že si musel hned sbalit svých pět švestek a jít od válu. Odjel ještě na dovolenku ve služebním kočáře, takže ho dneska schválně popotahují, že prý tou jízdou poškodil c. k. policejní ředitelství. Za to, že šel jako ohař po dosud nedotknutelných darebácích a z přílišné služební horlivosti se nikdy nekál, je přece nejlepší zavřít nakonec jeho samého. Pro výstrahu.
Druhým zavrženým byrokratem je byrokratka, nějaká Schillerová. Tu neznáte, je to ženská přes finance, která čtvrt století od píky a beze slávy sloužila mocnářství na berňácích, aby nakonec vstoupila do služeb bohatého finančního rady von Babische, který si už nejméně čtyři roky úspěšně hraje na andílka zahánějícího ďábly a zloděje. Ale už jen kvůli té hře na slušňáka, která v podhradí vysloveně nadchla chudinu, upadl von Babisch v hlubokou nemilost u vrchního dvorního rady Samstaga.
To víte, pod tím císařským hradem se vlivní Čechové perou o koryta každej den. Když Samstag zatlačil na císaře, aby von Babisch vypadl z rady jako úředně vyvolený strážce c. k. pokladny, veřejně přitom zostudil na slovo vzatou úřednici Schillerovou jako nastrčeného von Babische v sukních. Prý není žádnou zárukou správného sčítání a odčítání rozkutálených peněz, a nemůže tedy von Babische ve funkci nahradit a najít to, co právě naléhavě potřebujeme: „kompromat“ v jeho knihách „Má dáti, nedal“. A kromě toho, je to přece jen pouhá – jak sama říká – obyčejná ženská, s níž se přece chlapáci nebudou dohadovat, zvláště když ona své práci rozumí. Kdyby sufražetky tohoto mocnářství – jednou se jim bude říkat feministky – byly co k čemu, aspoň by na obranu té ženské pleskly hubou.
Ten Samstag stojí kromě císařské rady v čele charitativního spolku, jehož členové si myslí, že mají v celé zemi výsadní právo na chudinské polévky a na všechny naděje otrhanců na lepší život. Nebo že spolkový sekretariát s oranžovým logem je mravnější než oligarchovo letní sídlo na čapích nohách. A von Babisch měl tu drzost, že si nakoupil členy charitativního spolku vlastního a i samotného císaře pána za uzeniny, které už dlouho vyrábí ve svých českých, moravských, hornouherských i německých fabrikách. A kdovíkde ještě. A nejenže se prosadil ve volbách, když začal razit heslo „bude líp“ a tvrdit, že maká i v sobotu, neboť není Samstag. Nejenže se podbízel chudině koblihami ze svých velkopekáren. Ještě ke všemu hlásal, že všichni kradou, jenom on ani ve snu ne. Jako kdyby nevěděl, co bylo základem modernizace našeho mocnářství a jak nakonec přišli k majetkům všichni ti nejvýznamnější i docela malí tvůrci hodnot. Jako kdyby si přímo přál, aby na něj všichni zloději ukazovali prstem a křičeli „Chyťte zloděje!“. Vrcholem všeho bylo, když si koupil nejčtenější Zeitung, aby mu jeho očistný zápal lidi věřili. To snad vlastně ani nemusel, protože Samstagovi a jeho lidem dneska věří c. k. občané ze všeho nejméně od doby, co smíme svobodně volit a máme konstituci, z níž jsme si udělali trhací kalendář.
Nevěřím nikomu, sám přece kupíruji uši nečistokrevným psím obludám, abych je draho prodal. Ale mám jeden velký problém. Když zreformovali toho poctivce Schlachtu a vypakovali ho z policie, zaměstnal ho právě von Babisch jako celníka, jehož nový ouřad spadal právě pod tu nešťastnou Schillerovou. Tenkrát měl Babisch vůbec na své straně nejvyšší státní návladnictví a to nejlepší četnictvo. Je těžké uvěřit, že toto náhodné souručenství vybudoval s pomocí své poctivé slaniny. Co když je to tak, že sice sám není poctivým, ale jen nejpoctivějším mezi všemi, jednookým králem mezi slepými? Co když to žalobci berou v úvahu? A co když von Babische ten náš senilní, čím dál nemohoucnější, leč stále zemansky drsný císař podporuje a nad Samstagem mává holí jenom proto, že se mu to zrovna náhodou hodí? Anebo proto, že se už neorientuje v zájmech svých vlastních zlodějů, jimiž se obklopil?
Neplačte, paní Müllerová. Než se vrátím z hospody U Kalicha, ať jsou vaše oči suché a duše pokojná!
Autor je politický komentátor.