Kdo je český doktorand? Jedním z pojítek různorodé skupiny mužů a žen mohou být existenční problémy, stagnace a neradostné vyhlídky: očekávané vysoké studijní nasazení doktorandů naráží na podfinancovanost celého vysokého školství. Vedle pochybného statusu doktoranda jako studenta, který ovšem nepožívá výhod studentských ani zaměstnaneckých, je nejpalčivějším problémem právě finanční ohodnocení. Měsíční stipendia v rozmezí 4500 až 7500 korun sotva pokryjí životní náklady a doktorandi tak namísto výzkumu hledají práci, která jim umožní důstojnější život. Naději vyvolaly výroky ministryně školství Kateřiny Valachové o navýšení stipendií až na patnáct tisíc korun. Ministerstvo školství pro tyto účely počítalo s jednou miliardou z vyžádaných čtyř a půl. Ministerstvo financí však v květnu oznámilo, že je ochotno na školství poslat sto milionů. Je smutné uvědomit si, že stát si práce nejmladší generace vědců cení tak málo a tak málo vkládá do jejich budoucnosti. Je smutné vidět odcházet vědecké talenty mimo akademickou obec. Málokdo je totiž schopen vykazovat excelentní výsledky s ohodnocením pod hranicí chudoby.
D. Poláková
Americký komik Patton Oswalt vyrůstal ve Virginii, kde prý existovaly pouze dva druhy rodičů: hipíci a nudní konzervativní maloměšťáci. Jeho vychovávali ti druzí. Jelikož správné dítě se proti svým rodičům bouří, zajímal se o alternativní kulturu, začal tvořit a těšil se, že vypadne z domu a udělá vše pro to, aby žil zajímavý život. Hipíci byli naopak tak nesnesitelně cool, že si jejich ratolesti z rebelie nasadily bílé límečky, usadily se na předměstí a oddaly se životu v nudě a šedi. Oswalt si tedy dal za cíl všechno zajímavé před svými dětmi zatajit a být naopak nudným fotrem, který si libuje v příšerné hudbě – aby ho jeho děti poslaly do háje a stali se z nich pohodáři. Asi je ale naivní doufat v to, že čeští rodičové nutící své děti zpívat před vlajkou o uříznutých hlavách nevědomky adaptovali Oswaltovu metodu. Že všechny ty facebookové momentky rodinek v tričkách Ortel jsou předzvěstí mladých uvažujících rebelů s kvalitním hudebním vkusem. Jak zpívá Conflict 88: „Kdyby to byla pravdy půl, byl bych tam rád.“
L. Pokorný
Národní knihovna měla v poslední době ředitelů možná až moc. Jeden si chtěl vybudovat pomníček na Letné a byl pro výhru svého architektonického favorita ochotný lehce upravit podmínky soutěže, kterou sám vypsal. Jiný své knihovnické zkušenosti posbíral ve školní knihovně. Následující tři se proslavili zejména schopností být neviditelní. Ministr kultury Daniel Herman se to ale rozhodl změnit a místo provizorního ředitele Petra Kroupy jmenoval ředitele řádného, a sice Martina Kocandu. Ten je jako bývalý vězeňský kazatel odborníkem na teologii, vězeňství a snad také právo. Absence knihovnického vzdělání i zkušeností podle ministra nevadí, ostatně ve společnosti stále žije představa, že na vedení čehokoliv stačí být manažerem. A kněz, to je vlastně také trochu manažer. Podle Hermana to stačí i proto, že se nový ředitel Národní knihovny má soustředit na revitalizaci budovy Klementina. Otázka je, zda vitální Klementinum rovná se vitální Národní knihovna…
J. G. Růžička
Už měsíc v Praze probíhá výstava děl zřejmě nejžádanějšího žijícího malíře Gerharda Richtera, která je prý největší umělcovou retrospektivou ve střední a východní Evropě. Několik odborníků se vyjádřilo, že jde dokonce o výstavu desetiletí. Celé – v našich podmínkách jistě obdivuhodné – úsilí ovšem troskotá na doprovodných textech. Na popiscích se například dočteme, že „od šedesátých let maloval Gerhard Richter jak figurativní, tak abstraktní obrazy. Takové rozpětí, patrné v celé jeho pozdější tvorbě, svědčí o jistých spojnicích, zlomech a návaznostech.“ Podobných vyprázdněných vět je zde více. Někdy texty návštěvníkovi nutí hodnocení připomínající dikci zámeckého průvodce: „Krajinomalby patří k nejkrásnějším Richterovým obrazům.“ Existuje profese, které se říká copywriter. Národní galerie by mohla pro dobro výtvarného umění někoho takového zaměstnat. Možná se pak dočkáme třeba i výstavy století.
O. Škrabal
V Berlíne prebehli 26. mája dve demonštrácie – jedna proti gentrifikácii a s tým súvisiacemu rapídnemu zvyšovaniu nájmov, druhá, #Fluchtgedenken, protestujúca proti ľahostajnosti voči umieraniu utečencov v Stredozemnom mori. Dve výrazne diskutované témy vyvolávajú pravidelné diskusie na linke „za“ a „proti“. Zatiaľ čo prvú z demonštrácií vyhlásilo zoskupenie Kotti & Co v rámci výročia ich už päťročného boja za riešenie bytovej otázky v berlínskej mestskej časti Kreuzberg, druhú organizovala nemecká protestantská cirkev v rámci festivalu Kirchentag. Pred hlavnou železničnou stanicou chceli cirkevní aj necirkevní predstavitelia poukázať na obete politiky založenej na odstrašovaní, uzatváraní sa a odmietaní ubytovania v rozpore s kresťanským chápaním lásky a ľudskej dôstojnosti. V meste, kde zohnať si bývanie je výzvou, pretože na jedno miesto v byte stojí radu tridsať záujemcov nútených platiť neprimerané nájmy len preto, aby mali kde bývať, sa zároveň tesní vo veľkokapacitných zariadeniach niekoľko stoviek utečencov. Zmena v spoločenskom zmýšľaní prebieha najmenšou rýchlosťou. V zmysle májových zhromaždení sa však ukazuje, že otázka základného práva, akým je právo na dôstojné bývanie a život, je momentálne najviac pálčivou. Zároveň je však silou schopnou politicky jednotiť najrôznejšie skupiny obyvateľov. Zostáva len dúfať, že nie len v tom berlínskom prostredí.
L. Grešáková