Operativec

Je to fenomén sovětské a žel i postsovětské reality. Slovo známé každému, kdo je nebo někdy byl zbaven svobody. Ten, koho toto slovo označuje, může být usměvavý mladík s mazaným výrazem nebo muž skoro důchodového věku, s šedinami a unaveným vzhledem, hulvát s těkajícíma očima nebo zdvořilý inteligent, který se na tebe dívá klidně a soustředěně, slabošský darebák nebo fanatický profesionál… jeho podstata ale zůstává stále stejná.

Operativec.

V dobách imperátorského Ruska jim říkali policejní radové, pak prostě pracovníci Čeky, úřadu pro vyšetřování trestné činnosti a podobných struktur, dnes jsou to „oprávnění vyšetřovatelé“. Zajímavé. Jak jim říkají v jiných zemích? Agent? Policejní inspektor? Detektiv? A táhne se za nimi taková krvavá stopa, jakou má za bezmála sto let „náš“ vyšetřovatel­-operativec?

Oficiální povinnosti operativce jsou popsány v zákonech: shromažďovat informace pro vyšetřování, kontrolovat průběh vyšetřování a tím napomáhat k objasnění zločinu, při zachování „práva a zákonných zájmů občanů“ (smích v sále). Jenže skutečná činnost těchhle chlápků s „chladnou hlavou a planoucím srdcem“ (portréty autora této metafory, sadisty Dzeržinského, jsou dosud obvyklým atributem každé kanceláře vyšetřovatelů) spočívá samozřejmě daleko za hranicemi těchto suchých a nezajímavých formulací.

Moje první setkání s operativci proběhlo 4. září 2010 v kancelářích Dočasného vazebního zařízení IVS v ulici Okrestina druhý den po zatčení. Dva operativci s nekompromisním výrazem a manýry pánů nad životy, Sokolov a Jarošik, se mi během mnohahodinových rozhovorů snažili dokázat, že stát se hajzlem a práskačem je lepší než sedět spoustu let ve vězení. Jeden po druhém na mě zkoušeli psychologické metody: vyprávěli mi, že už stejně „všechno vědí“, a měl bych tedy říct „celou pravdu“, což bude polehčující okolnost; že už mě všichni mí kamarádi zradili, že mě vy­­užívají, zatímco operativci mi chtějí pomoct (jaká klasika!). Jeden se dokonce přiznal, že v hloubi duše sdílí anarchistické přesvědčení. Tahle později začal výslech i kágébák. Z toho je vidět, jakou šablonu používají při práci s politickými vězni. Obvykle končili líčením hrůz, které mě čekají ve vězení a v nápravném lágru.

Ale co je nějakých deset patnáct hodin výslechů ve srovnání s pěti lety, na něž se operativci stali mými stálými společníky?

Vězeňský operativec, policejní vyšetřovatel a operativec z KGB reprezentují v jádru stejný biologický druh. Jsou identičtí a vzájemně zaměnitelní, ale tady vám povím o vězeňském operativci.

V dobách gulagů poslouchali muklové, na­verbovaní operativci v lágru, cizí rozhovory nebo se snažili získat něčí důvěru a provokovali ostatní, aby mluvili otevřeně, což končilo novými případy „kontrarevolučního spiknutí“, „protisovětské agitace“, „připravovaného útěku“ atd. Nakonec dostala oběť těchto operativeckých odchovanců nový trest k tomu starému nebo byla zastřelena. A přestože to už nekončí popravou, metody operativců zůstaly stejné. Operativec ve vězení a ve vězeňském lágru je car i Bůh. Rozhoduje, kde a s kým bude trestanec žít, jestli bude dostávat poštu, mít návštěvy blízkých, zda skončí v samovazbě a jestli se obecně bude mít v lágru dobře nebo špatně. Operativec prostřednictvím naverbovaných muklů (bonzáků) tahá za nitky obecného mínění a nedá mu práci zařídit to tak, aby nepohodlného vězně vehnali do kasty „nedotknutelných“ nebo ho prostě začali systematicky šikanovat. V jistém smyslu znamená operativec dokonce víc než velitel kolonie, který je daleko. A operativec je stále tady, poblíž. V tajné hierarchii správy „nápravného“ zařízení stojí oddělení operativců nad všemi ostatními – nad oddělením, které má na starosti režim, nad zdravotnickým i zvláštním oddělením, i nad tím, které se stará o nápravný proces. Operativec může všechno. „Zaklepej na dveře oper­-části, abys tu byl rád a šťastný.“ Tak to ironizuje vězeňský folklor.

V nápravné kolonii 15 v Mogilevu mě operativec strčil na pět dní na samotku za „nesprávný“ rozhovor s příslušníkem útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Formálním důvodem bylo to, že jsem přišel k němu do kanceláře v rozepnutém vaťáku (i když tak k němu chodil vždycky každý).

V nápravné kolonii 17 ve Šklově si mohli nějakou dobu muklové odnášet od návštěv neomezené množství zeleniny a ovoce. Pak to vedení zakázalo v rámci obvyklého přitvrzování režimu v kolonii. Nicméně operativec prostřednictvím svých bonzáků rozšířil zprávu, že to zakázali proto, že si můj otec na něco stěžoval. Je těžké si představit podlejší způsob, jak proti někomu poštvat ostatní.

V mogilevské věznici č. 4 jsem si jednou postěžoval operativci Lichutovi, že cenzor, který pracuje pod jeho přímým vedením, mi zadržel šest pohlednic ze Švýcarska. „Proč?“ ptal jsem se. „Není tam nic závadného, obyčejné pohlednice s pozdravem.“ „Dobře, vyřídíme to,“ odpověděl.

Během následujícího týdne mi cenzor zabavil tři nejobyčejnější dopisy od otce a ženy. To byla narážka ve stylu operativců: buď spokojený s dopisy, které dostáváš, nebo ti zabavíme i ty.

Operativec je jezuita. Mému spolubojovníkovi Igoru Oliněvičovi při výslechu v KGB vyšetřovatelé, „znalci“ anarchismu, dokazovali neudržitelnost anarchistické teorie: „Děláš karate. A to je hierarchické!“ Jen aby nějak podlomili unavenou psychiku vězně a otřásli jeho vírou ve vlastní pravdu. Podobně i mně v prvních dnech po zatčení říkali, když viděli, že „frontální útok“ nezabral: „Dostaneme se na indymedia a napíšeme tam, že jsi všechny prásknul!“ Už zmíněný Lichuta se mnou mluvil, když mi zůstávaly, jak jsem si myslel, tři a půl měsíce do propuštění. „A jaké máš plány, až budeš na svobodě? … odcestuješ, viď? A kde budeš pracovat? … všechno je tam tak drahé.“ Přál mi s vlídným úsměvem úspěch. O něco později jsem zjistil, že ve chvíli, kdy mi to říkal, to byly už čtyři dny, co poslal papíry vyšetřovací komisi, aby proti mně zahájila trestní stíhání podle paragrafu 411 – takže moc dobře věděl, že dostanu ještě rok. Rozhodl se mě škádlit sněním o brzké svobodě, aby pro mě byla zpráva o prodloužení trestu o to bolestnější.

Operativec je lhář. Lež je jeho ­základní a oblíbený nástroj k ovládnutí jiných a k obstarání „operativní informace“. „Jen nám řekneš to a to, a pak tě hned pustíme. Slovo důstojníka!“ říkají často vyšetřovatelé podezřelým při výslechu. Kolik naivních a důvěřivých lidí na to skočilo a vypovídalo proti sobě a někdy, aniž by chtěli, i proti jiným! A pak člověk dostane svých pět, deset nebo kolik let – ovšem ne proto, že vyšetřování shromáždilo přesvědčivé důkazy o jeho vině, ale kvůli své důvěřivosti. Operativec dá své slovo na cokoli, zapřisáhne tě, slíbí ti všechno, co chceš, nazve tě přítelem, řekne, že sdílí tvé názory, vyjádří soucit, zanadává na vládu – jen aby z tebe dostal takovou výpověď, jakou potřebuje. A jak ji má, nařídí, aby tě odvedli zpátky do cely. Teď jsi zpracovaný materiál a tvoje bolest ze zneužité důvěry nikoho nezajímá. Hlavně že to klape. Kolik obvinění díky takovým lžím ukuchtili z ničeho, kolik nevyřešených případů se dostalo před soud! Vždyť operativcům nevěří žádní zatvrzelí zločinci, nýbrž především důvěřiví a víceméně slušní lidé, kteří dříve neměli problém se zákonem a nemají podezření, že „strážci zákona“ můžou tak cynicky lhát.

Jednomu operativci v kolonii 15 v Mogilevu, který mě pořád ujišťoval, že „nemá nic společného“ se šikanou, které jsem tam vystaven, jsem jednou přímo řekl: „To není pravda, pořád mi lžete.“ Na to mi s úsměvem odpověděl: „Lhát je moje profese.“

Se svou nelidskou náturou nemůže operativec nebýt navíc i rasistou.

Nenávistný příslušník útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Litvinskij se při rozhovoru se mnou v kolonii 15 v Mogilevu pustil do kritiky skinheadů a začal tím, že jeho „děda bojoval“. Pak dodal: „Taky nemám rád negry. Ale nemlátím je!“ Operativec Šamjonov z kolonie 17 ve Šklově mi dlouze vyprávěl o svém pohledu na teroristické útoky Anderse Breivika: „K tomuhle vede multikulturalis­mus.“ A hrdě dodal: „Ale v Bělorusku můžu jít po ulici a jsem si jistý, že mě přivandrovalci nesejmou!“

Operativec je katem lidských duší. V kolonii 15 v Mogilevu si mi jeden kluk stěžoval, že ho operativec přemlouvá ke spolupráci, protože potřebuje do hlášení, o čem si vězni povídají, kde schovávají zakázané věci a podobně. Ujistil ho, že v opačném případě mu to „osladí“. A netlačil zbytečně zrovna na něj: ten kluk se hrozně potřeboval dostat ven na podmínku – venku nechal malého syna a žena… seděla v minské věznici Volodarce. Ze všech sil se snažil neporušovat předpisy, svědomitě makal v dílně a celé dny se trápil pro své blízké. Operativec tohle všechno určitě věděl, a proto si vybral právě jeho. Viděl jsem morální dilema a zmítání tohohle vězně: mezi rodinou a svědomím, zajištěním příbuzných a možnými důsledky toho, že se stane udavačem. Snažil se z toho vykroutit, vyprávěl operativci bezvýznamné a všeobecně známé věci, ale to neprošlo. Z lágru mě brzy odvezli, a tak jsem se nedověděl, jak tohle malé drama skončilo. Nejspíš ten kluk nakonec pochopil, že udavačem nemůže být jen napůl.

Neměli bychom se bát těch, co můžou zabít tělo, ale s duší nedokážou nic udělat. Bát se máme těch, kteří zabíjejí duši – po zkušenostech si to uvědomíš. V systému ministerstva vnitra jsou jak vrazi těl, tak vrazi duší.

Ano, operativec nechá naživu tělo, organismus fungující v základním režimu, ale už to není osobnost v plném slova smyslu. Rozdíl je v tom, že má­-li v sobě člověk, který se dostal do lágru, třeba jen trochu špatnosti, zrnko podlosti a nečestnosti, pod bdělým dohledem operativce a jeho péčí se nutně rozvine a vysaje z člověka všechno dobré, co v něm bylo. Napomáhá tomu samotná atmosféra lágru, její morální klima s imperativem: „Plivej na bližního, kopej do toho, kdo je na tom hůř.“ Operativec určitě tyto tendence uspíší pomocí individuální péče, s ohledem na individuální charaktery: někomu umožní navíc návštěvu manželky, na někoho platí strach o vlastní bezpečnost, na někoho autorita, na někoho podmínečné propuštění a někomu stačí balíček čaje a krabička cigaret. Výsledek je vždycky stejný: člověk odchází na svobodu skrz naskrz prohnilý, bezzásadový. Ničemu už nevěří. V jeho pojetí světa jsou setřeny hranice mezi dobrem a zlem. A všechno je to výsledek práce „operativního oddělení nápravného zařízení“.

Po čase přemýšlím, jací asi jsou v obyčejném životě. Všichni přece nemlátí své ženy, nelžou přátelům… Určitě jsou i oni schopni milovat své blízké, starají se o ně, jsou dobří pro své ženy a matky, od srdce se zasmějou, kamarádí se, prostě se cítí jako lidi. O svátcích, při oslavách se určitě upřímně baví. Objímají přátele a kolegy, zpívají oblíbené písně se sklenkou v ruce: „Když příště bude hůř než v časech předchozích, probijeme se!, operativci se nezhrozí!“

Jasně, že se probijete. Rázným pochodovým krokem.

Do pekla.

Z ruštiny přeložila Dagmar Magincová. Redakčně kráceno.