Od distribuce hudebních MP3 souborů očekávali investoři v devadesátých letech, v době masového šíření osobních počítačů, velké zisky. Nepřipravenost velkých hudebních firem a internetové pirátství však mnohé velkolepé byznysplány pohřbily. Mezi uživateli ovšem empétrojky stále bezkonkurenčně vládnou.
Ačkoli se to může zdát trochu zvláštní, hudba ve formátu MP3 nás formálně doprovází již 24 let. Je až s podivem, jak se v oblasti informačních technologií, natolik posedlé neustálou honbou za inovacemi, může udržet něco tak „zastaralého“. Svůj podíl na tom má jistá setrvačnost, ale určitě i svérázné vlastnosti zmíněného formátu. Mezi širší veřejnost se tento formát masově rozšířil až na konci devadesátých let a postupně se stal – minimálně pro mladší generace – nejčastějším prostředkem poslouchání hudby, i když z hlediska zvukových fajnšmekrů nedosahuje kvalit předchozích médií – vinylových desek, magnetických pásků nebo CD.
Co se ztrácí při kompresi
Hlavní rozdíl oproti předchozím technologiím spočívá v tom, že formát MP3 je modelován přímo na míru nedokonalostem lidského sluchového ústrojí. Využívá se v něm efektů, jako je maskování zvuku: hlasitější zvuk překrývá zvuky tišší a posluchači nepoznají, že informace o zvukovém spektru chybějí. Pro tvorbu empétrojek se využívá matematický aparát Fourierovy transformace, která teoreticky umožňuje jakýkoli zvuk či šum reprodukovat pomocí sinusových vln a dokáže u posluchačů generovat iluze tónů, které se na nahrávce fakticky nevyskytují. Až s rozvojem informační technologie v devadesátých letech se zmíněné teoretické poznatky staly prakticky realizovatelné v útrobách osobních počítačů, které se masově rozšířily do domácností. Ve srovnání s analogovými formáty nabízejí empétrojky nižší kvalitu, což však většina posluchačů stejně nedokáže poznat. Vývoj MP3 popisuje kanadský mediální teoretik Jonathan Sterne v obšírné knize MP3: The Meaning of a Format (MP3. Význam formátu, 2012), v níž se zabývá jak technickou stránkou věci, tak i kulturními předpoklady cesty tohoto formátu do všeobecného povědomí. Sterne vznik MP3 klade do širších souvislostí rozvoje telekomunikačních technologií a ukazuje, jak byl vývoj formátu založen na hledání kompromisního řešení, kdy nedokonalost komprimace pozná co nejmenší počet lidí. Co přesně se ale při kompresi ztrácí?
Proces komprimace názorně popisuje zvukový umělec Ryan Maguire na stránkách theghostinthemp3.com, zaměřených na zvukové oblasti, které obvykle lidskému sluchu zůstávají skryty, a kreativně využívá odpad vznikající při MP3 kompresi. Takto vytvořený půvabný track moDernisT je svérázným remixem hitu Tom’s Diner od americké písničkářky Suzanne Vegy – jde o jakousi odvrácenou verzi originálu. Známá píseň ovšem nebyla vybrána náhodou. Originál byl totiž inženýry společnosti Fraunhofer-Gesellschaft použit jako testovací prototyp při vývoji MP3 algoritmů. Ryan Maguire se inspiroval ve zmíněné Sterneově knize, která mimo jiné zachycuje historku o tom, jak byla Suzanne Vega přizvána k testovacímu poslechu své písně převedené do definitivní verze formátu MP3 a k překvapení všech zúčastněných byla ihned schopna odlišit komprimovanou verzi od originálu, a navíc kritizovala výraznější výšky a zkreslené basy. Inženýři ji však v euforii z dosažených výsledků přesvědčili, že jejich produkt je dokonalý a že její dojmy jsou jen subjektivní.
Obchodní propadák, uživatelský boom
Nedokonalost zvukové kvality empétrojek byla bohatě vynahrazena jejich snadným šířením. Malá datová kapacita umožnila již v dřevních dobách internetu, kdy telefonní linky dosahovaly zlomků rychlostí dnešních mobilních telefonů, stáhnout si hudební album během několika hodin. Snadná distribuce se ale nakonec tak trochu paradoxně stala spíše překážkou předpokládaného komerčního využití. Formát jako by ladně zapadl do radostně rozjetého kapitalistického soustrojí devadesátých let a vyvolal očekávání vzniku nových příležitostí na trhu: svými vlastnostmi totiž přímo vybízí ke konzumaci hudby ve velkém množství. Na revoluční přelom tisíciletí zavzpomínal v roce 2012 v retrospektivním článku pro server Pitchfork britský hudebník Matthew Herbert. Připomíná situaci, kdy nově vznikající firmy s vidinou rychlého vzestupu trhu s MP3 soubory nabízely i méně známým hudebníkům smlouvy na desítky tisíc liber, což je dnes takřka nepředstavitelné.
Celé rozvíjející se odvětví hudebního byznysu však společně s „dotcom“ bublinou počátku nultých let lehlo popelem. Očekávání astronomických zisků se u investorů rychle rozplynulo a po mnohých nadějných startupech za pár měsíců zůstaly pouze vyklizené kanceláře. Místo masového nárůstu digitálního byznysu přišla zásadní krize. Svůj podíl na tom samozřejmě neměla jenom nepřipravenost zástupců velkých hudebních firem, ale i propad celého trhu s internetovým obchodem. Příčinou krachu bylo ale také pirátské šíření MP3 souborů pomocí P2P sítí. Právě opakované krádeže duševního vlastnictví byly nutnou podmínkou rozvoje popularity formátu MP3. Aby se formát masově rozšířil, muselo být jak „ukradeno“ jeho výrobní know-how, tak i zkopírovány jednotlivé hudební skladby. Empétrojky si tak mohl ze sbírky svých CD udělat každý, kdo si opatřil příslušný volně šiřitelný program. Společně s rozvojem internetového připojení tak byl odstartován zlom v hudební distribuci, který spoustě manažerů v hudebním byznysu přidělal mnoho vrásek na čele. Nepřipravenost digitálních platforem určených k prodeji MP3 alb tak měla zásadní vliv na další osudy tohoto formátu, na druhou stranu ale paradoxně zvýšila jeho popularitu, protože uživatelům nezbývalo než vzít distribuci do vlastních rukou.
Stane se z MP3 retro?
Jakkoli lze dnes na podobné počiny vzpomínat s úsměvem jako na pionýrské doby internetového obchodu, ve struktuře financování měly tehdejší, dnes už dávno zapomenuté firmy mnoho společného s nynějším rozmachem sociálních sítí. Ostatně i nejpopulárnější streamovací hudební síť Spotify je zatím ztrátová a její hodnota je odvozena spíše od očekávání investorů. Kromě příjmů z reklam předpokládané výdělky podobných sítí počítají s postupnou monetizací obsahu: nenápadným oklešťováním služeb zdarma a motivováním uživatelů k používání placených verzí. Takové strategie ale mohou velmi snadno odradit uživatele, kterým ve virtuálním světě nic nebrání k přechodu ke konkurenčním službám. Očekávání budoucích příjmů drží zmíněné platformy při životě, ale také poukazuje na jejich nejistou budoucnost – pokud jediná cesta spočívá v postupném zvyšování poplatků za poskytované služby a omezování funkčnosti, může vývoj podobných platforem snadno skončit spíše opačně: hromadným odchodem uživatelů. Ostatně konkurenční boj je ve světě internetových služeb stejně nemilosrdný jako v jiných oblastech.
Poslední dobou stahování MP3 souborů postupně vytlačují právě streamovací služby – ukládat si jednotlivé tracky, ale i celá alba se stalo poněkud staromódní záležitostí. Přestože je v současnosti k mání spousta formátů nabízejících vyšší kvalitu, zdá se, že empétrojky ještě neřekly své poslední slovo. Je dosti zarážející, že mají stále vysokou popularitu i v době, kdy je rychlé internetové připojení téměř standardem a bylo by možné bez problémů využít kvalitnějších formátů. Přes množství bezstarostně zkonzumované hudby jsou občas slyšet nářky audiofilů, jak se MP3 soubory ani náhodou nemohou vyrovnat s bezztrátovými formáty (WAV, FLAC, ACE). Vyšší popularity se bohužel nedočkal ani otevřený formát OGG, který i při menším objemu dat zaručuje poměrně vysokou kvalitu, a navíc není zatížený komerční licencí. MP3 formát tak pořád vede ve statistikách stažených souborů. Možná za to může kromě zmiňované setrvačnosti i určitá nedokonalost – na rozdíl od bezztrátových formátů přidává MP3 ke komprimované hudbě zvláštní „artefakty“, a tak při jejich poslechu vzniká specifické zkreslení. Třeba se bude jednou na bublání nedokonalých empétrojek vzpomínat se stejnou rozkoší, s jakou se dnes fetišisticky dojímáme nad šumem kazet či popraskáváním vinylů.
Autor je doktorand filosofie a spolupracovník online magazínu HIS Voice.