V románové řadě, pro niž současní spisovatelé aktualizují Shakespearovy hry, vyšlo zatím patrně nejlepší dílo. V próze Kus temnoty kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová aktualizovala drama Bouře, a vznikl tak plnohodnotný román.
Margaret Atwoodová, jedna z nejváženějších anglofonních spisovatelek dneška a bez jakékoli ironie živoucí legenda kanadské literatury, v druhé dekádě 21. století s neutuchajícím elánem experimentuje a zkouší roztodivné nové cesty, jimiž se dosud nevypravovala. Nedávno tak debutovala coby komiksová scenáristka v superhrdinském komiksovém románu Angel Catbird (2016) a ozkoušela si i seriálové zveřejňování románu po „novelách“ v sérii Positron (2012–2013), již poté přepracovala do knihy The Heart Goes Last (Srdce odchází poslední, 2015). S chutí také participuje na nejrůznějších projektech iniciovaných nakladateli či producenty – jakkoli to může ve věrných čtenářích občas vyvolávat trochu zoufalství: proč jen se Atwoodová zapojila třeba do projektu Future Library, pro nějž nejnadanější z prozaiků současnosti (kromě Atwoodové zatím ještě David Mitchell a Sjón) píšou knihy, jež mají dojít publikace až za předlouhých sto let?
Za mřížemi divadlo
Oproti tomu s výsledkem účasti Atwoodové na románové řadě Hogarth Shakespeare se naštěstí můžeme seznámit bez zbytečného odkladu. Ve výtečném českém překladu Kateřiny Klabanové jej právě publikovalo nakladatelství Práh, jež se těchto moderních shakespearovských variací ujalo a zatím nám je přináší s obdivuhodnou rychlostí a chvályhodnou oddaností věci. Přitom právě Atwoodové verze Shakespearovy Bouře, poprvé uvedené v roce 1611, tedy próza Kus temnoty (Hag-Seed, 2016), představuje bezesporu dosavadní vrchol celého projektu a román v mnoha ohledech pozoruhodný.
Poslední Shakespearova hra nepatří zrovna k interpretačně nejprůzračnějším textům, a zeptáte-li se náhodného, byť kulturně vzdělaného kolemjdoucího na synopsi, dokáže vám ji nejspíš zprostředkovat s mnohem menší pravděpodobností, než kdybyste se tázali na Romea a Julii či Hamleta. Atwoodová se ale s tímto „handicapem“ vypořádala – její román je zároveň aktualizovanou parafrází Bouře i beletrizovaným pojednáním o tomto dramatu a jeho inscenování. Zradou stižený a ztrátou dcery zdrcený ředitel divadelního festivalu Felix se stává novodobým Prosperem, když po dvanácti letech coby svoji pomstu režíruje speciální divadelní zpracování Bouře ve věznici, kterou se zrovna chystají navštívit vlivní politici a osnovatelé jeho dávné potupy.
Víc než aktualizace
Inscenovaný text se mnohonásobně zrcadlí ve skutečnosti; Bouře a její rozličné interpretace jsou tématem Felixových rozmluv s jeho delikventním souborem, ale i ústředními organizačními principy výstavby románu (divadlo o divadle se zde prominentně čte jako divadlo o věznění a vězení). Felixův úkladný plán je přitom čtenáři odkrýván postupně, aby napětí nepolevilo, a Kus temnoty (pojmenovaný podle urážky, jíž Prospero častuje Kalibana) se tak čte jedním dechem. Atwoodové stylová bravura dodává na uvěřitelnosti i přepjatějším, teatrálním momentům, takže elementární nerealističnost poněkud vachrlatého a překombinovaného plánu pomsty snadno překryje pobavené okouzlení brilantním jazykem, odlehčeným humorem i tempem vyprávění.
Nakonec se vlastně hraje o něco podstatnějšího a o něčem podstatnějším: z textu totiž vystupuje osobní, až niterně dojímavý příběh zlomeného muže, který teprve skrze uskutečněnou pomstu nachází sílu k odpuštění sobě samému. Když Felix, zapuzený světem a dobrovolně žijící o samotě, netráví čas spřádáním plánů na pomstu, rozmlouvá s přízrakem své zemřelé dcery. A je to právě při těchto dialozích s nepřítomnou iluzí, uvnitř vší silou udržovaného žaláře vlastní mysli, kdy se z brilantní hry s Bouří stává román sám o sobě a pro sebe, text inspirovaný, ale především inspirativní.
Autor je bohemista.
Margaret Atwoodová: Kus temnoty. Přeložila Kateřina Klabanová. Práh, Praha 2017, 272 stran.