klimatická změna
#15/2017

Ze dna sázavských bahen

V novém románu Jáchyma Topola, nazvaném Citlivý člověk, se dostáváme do panoptika středočeského venkova a maloměsta, kde se v turbulentním pádu do hlubin společnosti setkáváme s karikovanými postavami dnešního světa. Ačkoli autor příběh zahalil vrstvami mýtu, grotesky a ironie, výsledek není zcela přesvědčivý.

Po osmi letech vychází Jáchymu Topolovi nová kniha Citlivý člověk, která je avizována jako „politický román ze současnosti“. Což není nic překvapivého, protože Topol se společenských témat nikdy neštítil a specifickým způsobem se odrážela i v jeho předchozích knihách, byť transformovaná jeho svérázným stylem. Nezarazí ani to, že ona „současnost“ je zašifrovaná ve fantasmagorické honičce mytologizovaným Posázavím, které je osídleno burany, mafiány, komunisty, zemanovci, zapomenutými trempy, lokálními uprchlíky, vágusy i ozbrojenými milicemi pořádajícími hon na lůzu.

 

Autorský styl, nebo macha?

Příběh české travelerské rodiny, tedy divadelníka Táty alias Moura, jeho partnerky Soni a dvou malých němých synů, začíná návratem ze stále nepřátelštější západní Evropy do rodného Posázaví s dobrodružnou zajížďkou na novoruské bojiště ve východní Ukrajině. „Sedli sme tady s rodinou na šílenej tobogán a ne a ne to zastavit,“ vypráví později Táta. A opravdu, hned zkraje Topol akceleruje příběh ve velmi chaotickém tempu, v němž se zběsile střídají postavy i scenerie. Společenské postavení většiny postav je ovšem celkem konstantní – jsou to outsideři, snažící se v rámci možností postarat o sebe i své blízké, ať už jde o členy vymahačského gangu, prostitutky, kriminálníky, lesní muže, zkrachovalé učitele, pytláky nebo alkoholiky.

Jedna z prvních věcí, která mě napadla při pozvolném až bolestivém rozečítání knihy, se týkala Topolova charakteristického způsobu psaní a silně literárního pojímání reality. Jde ještě o originální, dlouhá léta promýšlený autorský styl, nebo o těžkopádnou machu, jejímž prostřednictvím autor rozestírá nad svým dílem mytologickou mlhu? Topol neustále klade čtenáři překážky – patří k nim vyšinutá skladba a škobrtavý jazyk na rovině vypravěčského stylu, ale také samotný příběh překypující hemžícím se panoptikem postav, mikropříběhů a lokalit, v nichž je zprvu těžké se zorientovat. Mísení vysokého a nízkého stylu, kombinace hovorové a nářeční lidovosti s banálními dialogy a archaicky básnivými promluvami vypravěče se může jevit jako svébytný relikt postmoderny, ale občas také jako podivínské žvanění.

Topolova akční road movie má ve své chaotické stavbě dost nepřesvědčivých míst, která mohou rušit a méně odhodlaného čtenáře odradit od dalšího čtení, ale jsou tu i světlejší chvilky. Román je silný především tam, kde Topol rozvíjí scénu nebo dialog delší dobu, a ne jen v útržkovitých okamžicích zběsilého děje – například ve scénách, kdy Táta se syny nachází azyl u podivínského rybáře Šupiny, ve svérázné hospodské interpretaci Kocoura Mikeše nebo během rozhovoru s bývalým učitelem Lojdou. Jako by stačilo hlavní postavu zatlačit násilím do židle, dát jí pod zadek polštář a začít vést normální dialog.

 

Rusáci zas míří na Sázavu

Druhá pochybnost nad Citlivým člověkem je ještě zásadnější: co svou novinkou chtěl Topol o současnosti vlastně povědět? Od prvních kapitol je jasné, že se tu nacházíme ve světě, v němž dávno skončila devadesátková idyla, jakkoli byla třeba jen zdánlivá, válka se blíží a utéct už není kam. Apokalyptický karnevalový rej je plný zemité mluvy, patriarchálního chlapáctví, lidové zábavy, násilí a smrti. Ve vypravěčském úprku posázavskými roklemi jsou všemožně variována a ironizována současná témata – namátkou zostřující se poměry v západní Evropě, davy uprchlíků, bratrovražedné boje v Novorusku, prezident Zeman nebo náckovské motorizované milice. V rozpadajícím se labyrintu karikovaného venkova panuje neotesané buranství a nenávist, ale i jisté zbytky ryzosti a bazální solidarity. Přesto v groteskním světě Citlivého člověka nezůstala jediná kladná postava, a když pomineme Tátovy dva nemluvné syny, nezbyl ani ten poslední spravedlivý.

Román v náznacích zachycuje odliv starého lokálního světa, na jehož místo se dere agresivní globální kapitál, který sterilizuje někdejší divokost, nevyzpytatelnost i jisté hovadství českého venkova. Topol si hraje s emblémy doby, ironizuje je, vplétá je do děje prostřednictvím historek, ale poselství nebo alespoň nějaká základní reflexe chybí. Takže aktuální svět, společnost i politika se zde opravdu odrážejí, ale spíš jen jako kulisy nebo stafáž hektického příběhu, v němž se přemítá o životě a smrti (které je tu víc než dost), dobru a zlu, o Bohu a jeho účasti či neúčasti na lidském hemžení. Při troše nadsázky by se poselství knihy dalo shrnout do následující kostrbaté věty: „Rusák rozsévající válku a temnotu už se z Ukrajiny blíží i k nám, ale někdo tu roli zla plnit musí, protože zase potřebujeme nepřítele, proti kterému se sjednotíme a díky němuž zapomeneme na své každodenní půtky.“ A to se mi zdá na třísetpadesátistránkovou knihu celkem málo. Ale i když Citlivý člověk občas zoufale drhne a otravuje, dokáže naštěstí i strhnout. Navzdory všem výhradám stále patří k tomu lepšímu, co se dá v současné české próze najít.

Jáchym Topol: Citlivý člověk. Torst, Praha 2017, 357 stran.