komiksové nakladatelství Fantagraphics
#17/2017

Od Seattlu po Hamburk

Proměny strategií sociálních hnutí

Antikapitalistický disent přelomu tisíciletí vnesl do politické debaty téma globálního oteplování, migrace a volného obchodu, nad nimiž rokoval summit G20 v Hamburku. Právě tam jsme mohli sledovat od minulosti poněkud odlišnou taktiku boje proti globálnímu kapitalismu.

Nejnovější sociální hnutí devadesátých let 20. století se zrodila do zcela nového světa: rozpad východního bloku zbořil překážky volného pohybu globalizujícího se kapitálu. Hráčem určujícím pravidla najednou přestaly být národní státy nebo monopoly, ale staly se jimi nadnárodní instituce typu Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Neplatí to samozřejmě pro všechny případy, neboť například průkopnické hnutí zapatistů v mexickém Chiapasu vzniklo z odporu vůči národní vládě a její integraci do severoamerické smlouvy NAFTA. Sociolog Richard Day popisuje v knize Gramsci is DeadAnarchist Currents in the Newest Social Movements (Gramsci je mrtvý. Anarchis­­tické proudy v nejnovějších sociálních hnutích, 2005) novou situaci takto: jestliže pro éru modernity byl typický boj o politickou hegemonii v rámci národního státu a mezi státy navzájem na světovém hřišti, v podmínkách globálního kapitalismu ztrácí tato logika smysl.

Jistěže protestní hnutí typu M15 ve Španělsku nebo Occupy Wall Street v USA vnesla do politické arény opět jinou logiku boje – důkazem toho jsou politické projekty jako Podemos nebo prezidentská kampaň Bernieho Sanderse. Day respektuje taktickou pluralitu a nevyhlašuje posthegemonickou strategii jako univerzálně platnou, nýbrž určující právě pro globální protestní hnutí.

 

Zrození z ohně

Obrat od hegemonické strategie k přímé akci souvisí s pádem Sovětského svazu a porážkou staré levice. Bylo to mezinárodní dělnické hnutí, vybavené marxismem jako dominantní ideologií, a zvláště pak Kominterna, kdo zamýšlel vzít kapitalismus ztečí skrze koordinovanou světovou revoluci v jednotlivých národních státech. Když zklamal dokonce Sovětský svaz jako možná alternativa ke kapitalismu, zkoušela to západní nová levice přes kulturní hegemonii nebo pochod institucemi. Všechny pokusy nakonec dopadly buď porážkou, nebo kooptací.

Hořící auta a banky v Seattlu symbolizují oheň, z kterého se zrodili noví autonomní militanti, o nichž píšou Tony Negri a ­Michael Hardt v knize Empire (Impérium, 2000). Postmoderními revolucionáři globální éry podle nich nejsou straničtí kádři ani rozevlátí hippies, ale pouliční bojovníci zahalení v černých kuklách, seskupení v řadách černého bloku. Vznik těchto sociálních hnutí si žádal přímou fyzickou konfrontaci s represivními složkami a propagandu prostřednictvím činů, jako je zapalování věcí, bez nichž by si protestů a jejich smyslu sotvakdo povšiml. Taková taktika byla úspěšná právě v počátcích, zejména v Seattlu, kde se podařilo zablokovat jednání Světové obchodní organizace, ale také v Praze a do jisté míry ještě v Janově, který však znamenal obrat k defenzivní strategii, k čemuž přispěl i nástup George W. Bushe. Je nabíledni, že militarizace policie zemí NATO a zejména v USA byla reakcí na emancipační hnutí, což se projevilo právě při Occupy Wall Street, kdy konfrontace byla téměř nemožná.

Mocenská asymetrie mezi vojensky vyzbrojenou policií, posílenou navíc námořnictvem, a militanty oděnými v dnes již staromódních černých větrovkách se projevila naplno v Hamburku při pochodu Welcome2Hell, kdy byl černý blok doslova rozprášen. Demonstrace byla totiž svolána do přístavu Altona, odkud měl vyrazit pochod přes město. Jenomže policie našla v černých zakuklencích záminku k rozehnání celé akce za pomoci bezprecedentního násilí. Druhá, neméně zásadní příčina porážky černého bloku spočívá v generační proměně militantů. Zatímco generace předchozích desetiletí a přelomu tisíciletí měla fyzickou konfrontaci v běžném repertoáru, militanti mladší třiceti let znají především nenásilné blokády a hru na kočku a myš.

Pouliční rioty jsou výbavou autonomních bojovníků, jak je známe z osmdesátých a de­vadesátých let. Právě oni vždy tvořili militantní křídlo sociálních hnutí a stojí i za rabováním a žhářstvím v hamburské čtvrti Schanze. Tato „stará garda“ si je dobře vědoma symbolického významu takových aktů, neboť jejich mediální atraktivita je zkrátka silnější než mírumilovná blokáda čehokoli, byť jakkoli efektivní. Naopak jednání těch, kdo stáli v čele pochodu Welcome2Hell, bylo zcela v rozporu s jejich černě uniformním dresscodem, vyjadřujícím připravenost k boji, na nějž však připraveni nebyli. I přes diskreditaci černého bloku bychom však rioty neměli považovat za „dětskou fázi“ globálního odporu, neboť tvoří rovnocennou metodu spolu s jinými.

 

Úsvit postautonomní blokády

Blokádu přístavu v Altoně organizovali lidé z německé postautonomní koalice …ums Ganze! (UG). Právě tito vesměs ­univerzitně vzdělaní, subtilní aktivisté a aktivistky ze střední třídy vyměnili černou uniformu za individuální svobodu oblékání a železné tyče za navzájem zkřížené ruce v lidských řetězech. Poučeni proměnami postfordistického kapitalismu a jejich analýz z per marxistických teoretiků typu Negriho nebo Harveyho, vědí, že třídní boj již nelze vést postaru, neboť fabriky ani pracující třída, jak je známe, již neexistují. Aréna sociálních konfliktů totiž není za zdmi továrny, ale rozléhá se v infrastrukturách celých aglomerací. Několikahodinová blokáda druhého největšího přístavu v Evropě dokázala tuto infrastrukturu narušit. Přímé akce jako Ende Gelände nebo český Klimakemp ukazují, že stejných cílů lze podobnými cestami dosáhnout v environmentalistickém hnutí. Právě zkušenosti z Klimakempu nebo z Hamburku ukazují, že tyto ekologické či sociální boje nemusí jít proti pracujícím, ale právě naopak. Dělníci z dolů nebo přístavů s protestujícími často sympatizují, i kdyby jen kvůli prodloužené pauze.

Česká levicová debata bezprostředně po summitu však měla tendenci taktiku blokády fetišizovat jako jedinou správnou formu přímé akce pro budoucnost a současně stigmatizovat rioty coby řádění pouličních sígrů. Jako by se mladá aktivistická generace bála projevů nespoutaných lidových vášní, tolik cizích civilizovanému vyjádření nesouhlasu s nespravedlností. V čem jen tyto obavy připomínají dávné polemiky anarchistických socialistů s marxisty II. internacionály, kteří chtěli lid vést a ukázňovat? Aktivistické kruhy možná prokázaly schopnost symbolicky zablokovat přístav za potlesku jeho zaměstnanců, spontánní projevy hněvu však těžko někdy zkrotí jak aktivisté, tak policie.

Jakkoli se antikapitalistické hnutí liší svou posthegemonickou strategií od staré i nové levice, je to právě „vůle k moci“, co mu schází. Starým komunistům i osmašedesátníkům z řad zelených lze namítnout, že nahrazení jedné hegemonie druhou dopadlo buď gulagem v případě Sovětského svazu, nebo třeba bombardováním Jugoslávie v případě rudo­-zelené koalice Gerharda Schrödera. Antikapitalisté posledních generací zas mají na svědomí zapálená auta namísto hromady mrtvol, jejich akce jsou však od Seattlu po Hamburk jen reaktivní odpovědí na aktivní jednání globálních institucí, jež drží v rukou skutečný vliv. Vztah mezi vládnoucími a protestujícími je sice dynamický, neboť obě strany vzájemně ovlivňují předmět sporu, datum a místo „souboje“ však určují pouze ti první.

Těžko po antikapitalistickém hnutí žádat empowerement ve smyslu převzetí nadnárodních institucí, jak to známe z revolucí moderní éry. Anarchistický antropolog David Graeber hovoří o takzvané revoluci naopak, kdy politické cíle jsou prosazovány skrze změnu témat politických debat. Jak však prokázala právě blokáda hamburského přístavu, politická moc se nachází nejen v jazyce, ale také v materiální infrastruktuře: ve výrobě, v dopravě a komunikaci. Graeberem formulovaná diskursivní strategie je typická pro reaktivní protesty autonomů přelomu tisíciletí. Máme­-li však přejít k proaktivním formám odporu, rozložme samotný krevní oběh kapitálu a vytvořme dva, tři nebo deset tisíc Hamburků nezávisle na summitech mocných. Klíčovou otázkou taktiky budoucích let a desetiletí přitom bude, jaký vztah navážeme k postmoderním jacqueriím, jaké známe dosud z předměstí Paříže nebo Londýna.

Autor je historik.