Součástí Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a jejích navazujících dokumentů je i téma žen a genderu. Klimatická změna totiž není genderově neutrální. Přestože jsou ženy v porovnání s muži výrazněji zasaženy klimatickou změnou, jejich perspektivě se věnuje minimum pozornosti.
Jsou to ženy, které globálně tvoří většinu mezi nejchudšími, jimž jsou častěji odepírána práva a účast na rozhodování, které mají omezenější přístup ke zdrojům, ve svém životě zaujímají primárně pečující roli a z různých důvodů jsou závislé na mužích. Přetrvávající genderová nerovnost se mimo zemědělství a chudé oblasti planety promítá i do struktury měst. Ta jsou často koncipována úplně jinak, než by půlce jejich obyvatelek vyhovovalo. Důraz na neustálý růst, zastavování veřejných ploch, absence důležité infrastruktury a tuny betonu – to jsou města, která se bez nadsázky dají označit za mužská. Pohybujeme se v nich ale všichni a všechny.
Akční platforma, jež myslí na klima
V roce 1995 se desítky tisíc lidí sešly v Pekingu na čtvrté světové konferenci o ženách. Až romanticky působí líčení tehdejších účastnic, pro něž byl vypraven transsibiřský vlak, aby je do Pekingu dopravil. Dva týdny společné cesty jedním z nejekologičtějších dopravních prostředků přinesly nesčetné diskuse, výměny zkušeností i nápady na spolupráci. Vlak byl svého druhu atrakcí, v zastávkách jej vítaly stovky lidí a běžně do něj přistupovali novinářky a novináři a dělali rozhovory s cestujícími aktivistkami. V Pekingu pak mezinárodní společenství dohodlo ambiciózní dokument, který je od té doby považován za jeden ze základních textů globální politiky pro postavení žen. Obsahuje také pasáž o ženách a klimatu.
Tato část má tři základní cíle: prvním je aktivní zahrnutí žen do rozhodování o životním prostředí na všech úrovních. Nicméně podle dat Evropské komise nebyla v roce 2016 v Česku žádná žena, která by stála v čele firmy, v představenstvech bylo pouhých sedm procent žen a v dozorčích radách pouhých devět procent. Dalším cílem je zahrnutí genderové perspektivy do politik a programů pro udržitelný rozvoj. V roce 2010 vznikl Strategický rámec udržitelného rozvoje pro ČR, v němž se kromě několika obecných zmínek o rodině a rovných příležitostech genderová rovina nevyskytuje. Letos v dubnu vláda schválila strategii Česká republika 2030, kde je toto téma rozpracováno lépe. Jako třetí cíl požaduje Pekingská akční platforma posílení a zavedení mechanismů na vnitrostátní, mezinárodní i meziregionální úrovni, na základě nichž by bylo možné monitorovat dopady environmentálních politik na ženy.
Sytit planetu, myslet na budoucnost
Navzdory stereotypní představě o typickém farmáři se pěstování, zpracování potravin a starosti o zemědělská a hospodářská zvířata věnují převážně ženy. Tvoří až sedmdesát procent lidí ve světovém zemědělství, v některých zemích takzvaného třetího světa dokonce devadesát procent. Bez nadsázky se tedy dá říct, že jsou to právě ony, kdo doslova živí společnost. Přesto je jejich podíl na rozhodování v otázkách zemědělství nebo hospodářství minimální. Paradoxně i navzdory tomu, že většina výzkumů spojených s klimatickou změnou a ekologií ukazuje, že ženy dokážou myslet na budoucnost mnohem více než muži. Je to dáno především jejich mateřskou a pečovatelskou rolí, která je nutí vnímat čas v dlouhodobějších horizontech. Jenže zároveň jsou i ohroženější během ekologických katastrof. Podle studie OSN při nich umírá až čtrnáctkrát víc žen než mužů. Důvodem je větší provázanost s domovem a menší schopnost mobility, která souvisí i s nutností vytvořit bezpečné prostředí. Nejdříve pro své děti a příbuzné a až potom pro sebe. Roli hraje i menší přístup k informacím, v extrémních případech kulturně podmíněná negramotnost a malá možnost rozhodování uvnitř patriarchálně uspořádaných společenství.
Větší sucho, nebo naopak vlhkost, nedostatek vody a zhoršující se dostupnost půdy pro pěstování jim komplikují už tak dost složité pracovní podmínky. V extrémních situacích, jako jsou povodně, hurikány nebo cyklony, o zdroj své obživy přicházejí úplně.
V roce 1993 ve Vídni v reakci na výstavu fotografií Komu patří město? vyhlásili soutěž o návrh Women Work City. Ženy v něm měly navrhovat město tak, aby vyhovovalo jejich představám. Parkoviště a silnice ustoupily trávníkům, dostupným zdravotnickým zařízením, školkám, hřištím a zastávkám MHD. Jiný vídeňský výzkum z roku 1997 ukázal, že dívky někdy kolem devátého věku svého života mizí z veřejného prostoru – chlapci si začnou bránit území a dívky v soutěži o „místa“ prohrávají. Když pak na základě studie ve Vídni vybudovali nové parky, ukázalo se, že je chlapci a dívky využívají stejně – tyto parky byly otevřené, prostorné, bez temných zákoutí, byly na nich různé typy hřišť, jež nabízely mnoho způsobů využití.
V roce 1999 uspořádala geografka a urbanistka Ursula Bauerová výzkum přístupu mužů a žen k městskému prostředí. Zatímco muži vyplnili její dotazníky během pár minut, ženy nemohly přestat psát. Z výzkumu zaměřeného na genderové perspektivy města například vyplynulo, že pro ženy je důležitá veřejná doprava, kterou při svých cestách městem využívají mnohem více než muži. Mimo jiné proto, že se nepohybují jen na lince práce–domov, ale cestují do různých institucí a škol, k doktorům nebo prostě „jen“ na nákup.
Dlouhodobě se ukazuje, že městské prostředí a možnost jeho využití na mnoho způsobů jsou pro ženy důležité. Ve vedení velkých měst je ale pouze devatenáct procent žen a většina institutů plánování nezohledňuje jejich potřeby při tvorbě městských územních plánů. V krizových situacích, jako je horko nebo smog, pak nevhodně strukturované prostředí dopadá na ty, kteří je z různých důvodů musí využívat nejvíce: na matky s dětmi, důchodkyně a důchodce nebo lidi na ulici. Dobře to bylo vidět v období smogu, které letos trápilo Prahu po několik dní a města na severu Moravy dokonce nepřetržitě několik týdnů. Nemožnost se nadechnout pocítily především matky s dětmi, těhotné ženy a nízkopříjmové skupiny, které si nemohly dovolit vycestovat na víkend do přírody a byly odkázány na nepřetržitý pobyt ve městě.
Podobným příkladem je i horko. Například ve městě, jako je Brno, je už dnes teplota o pět stupňů vyšší než v jeho okolí a očekává se, že ještě poroste. Ve velkých městech je horko vážný problém, protože se neustále oteplují a se zvyšujícím se počtem extrémně horkých dní se z nich stávají skleníky, v nichž se nedá žít.
Podmínka ekologické revoluce
Že jsou otázky klimatu, životního prostředí a zemědělství úzce spjaty s feminismem, dokládají různá hnutí z celého světa. Výborným příkladem je Via Campesina, hnutí, které vzniklo v Belgii v roce 1993 a dnes sdružuje na šedesát členských organizací ze zhruba sedmdesáti zemí, což čítá minimálně 200 milionů lidí. Via Campesina (v překladu „rolnická cesta“) sdružuje drobné farmáře a rolnictvo, menší chovatele a chovatelky, rybařící domorodé obyvatelstvo, ženy, venkovské obyvatelstvo různého věku, migrující osoby a lidi s obtížným přístupem k půdě. K zemědělství přistupuje z antikapitalistických a feministických pozic a mimo jiné tak potvrzuje nutnost prolínání sociálních charakteristik ve feminismu, protože ukazuje, že nerovnost je třeba vnímat nejen v kontextu genderu, ale i sociálního postavení, etnicity, věku a dalších faktorů. Domorodé obyvatelstvo s mnoha ženami v čele hrálo významnou roli také v protestech proti ropovodu v siouxské rezervaci Standing Rock a řada feministek se zapojila i do britského hnutí proti těžbě břidlicového plynu.
Rovnost je v ekologických kruzích důležité téma. Často se mluví o tom, že bohaté státy „Severu“ způsobují svou neohleduplností, nekontrolovaným konzumerismem a plýtváním problémy, které nejvíce dopadají na chudé oblasti. Environmentální nespravedlnost ve smyslu nerovnoměrného rozdělení zátěže a důsledků klimatické změny se pomalu dostává do popředí a tlak na to, aby se především ti, kteří nezvratné změny způsobují, začali chovat odpovědněji, roste. V popředí ale stále zůstávají technologická řešení problémů namísto většího důrazu na specifické zkušenosti ohrožených lidí, ve kterých gender hraje bezesporu jednu z hlavních rolí. Aby se více organizací – lokálních, globálních, profesionálních i autonomních – stalo feministickými, a tedy i doopravdy inkluzivními, bude třeba si připustit, že genderová nerovnost je problém, který se promítá do všech oblastí našeho života a souvisí s ním i tak zásadní ohrožení, jako je ztráta domova, obživy nebo dokonce života. I ekologická revoluce musí být feministická. Nebo nebude vůbec.
Ženy 365 jsou feministický kolektiv.