Avantgardy stalinismu

O Moskvě jako o třetím Římu mluvil už v první třetině šestnáctého století mnich Filotej, významnou roli ale tato představa sehrála v ruské kultuře až ve století devatenáctém. Paradoxně tedy v době, kdy hlavním městem Ruska už byl Petrohrad. Pravoslavná mytologie o putujícím ohnisku křesťanstva, jímž se po Římu a Konstantinopoli stane Moskva duchovním centrem Svaté Rusi, byla formou, jejíž obsah tvořily ruské imperiální ambice. Ty ji potřebovaly tím více, čím bylo velmocenské postavení Ruska vratší. Katerina Clarková, australská slavistka a komparatistka působící na Yaleově univerzitě, si výše uvedenou metaforu vypůjčila do názvu své knihy Moskva, čtvrtý Řím (Moscow, the Fourth Roma, 2011), aby jí posloužila k výkladu kulturních dějin období konsolidujícího se stalinismu, kdy se Sovětský svaz dramaticky proměňoval a zároveň si nárokoval postavení vůdčí síly pokroku ve světě.

Čtyři průvodci

Clarková se zabývá roky 1931 až 1941, tedy dějinnou etapou, která se ve své první polovině do značné míry překrývá se Stalinovou „druhou revolucí“. Ta byla v lecčem převratnější než revoluce první, Leninova. Pro mnoho lidí až tehdy nastala skutečná revoluční přeměna jejich životů. Došlo k zázračně rychlé industrializaci země, ovšem za cenu brutální kolektivizace zemědělství, jejímž následkem byl mimo jiné i ukrajinský „holodomor“. Západní pozorovatelé byli fascinováni tím, že se SSSR podařilo vyhnout hospodářské krizi, která ekonomiky Západu decimovala. K „druhé revoluci“ nadto patřila i bolševizace komunistických stran a podřízení Kominterny zájmům sovětské zahraniční politiky. To však zůstává v knize v pozadí, a zmiňují­-li se klíčové pojmy tohoto období, děje se tak v kontextu kulturních dějin. Internacionalismus znamená hegemonii SSSR, kosmopolitismem ale Clarková míní nadnárodní spojování, které se hierarchickému vidění pokouší vymykat. A právě to je pro její analýzu stalinské kultury podstatné.

Zaměřuje se na rozličné oblasti, jako je architektura sovětského pavilonu na mezinárodní výstavě v Paříži v roce 1936 či film Alexandr Něvský, největší pozornost je ale věnována literárním textům, od her Bertolta Brechta k sovětským románům. Clarková si za průvodce po třicátých letech zvolila čtyři „prostředníky“ – filmového režiséra Sergeje Ejzenštejna a spisovatele Ilju Erenburga, Sergeje Treťjakova a Michaila Kolcova. Kromě této kosmopolitní čtveřice se ale v knize setkáme i s dalšími postavami intelektuálního života první poloviny 20. století. Autorka vykresluje průnik nadějí, jež evropští levicoví intelektuálové upínali k Sovětskému svazu, kulturní politiky „země sovětů“ i topologie samotné Moskvy, která se podle jejího výkladu měla ve třicátých letech stát „městem vzdělanců“. Svou roli v příběhu sovětské kultury sehraje filosof Walter Benjamin, literární teoretik, filosof a estetik György Lukács nebo dramatik Bertolt Brecht, jehož hře Die Maßnahme (Opatření, 1930) je věnovaná rozsáhlá analýza.

Estetizace politiky

Kultura, nad níž měl vposledku dohled Stalin osobně, byla podle Clarkové mimořádně důležitá, protože artikulovala novou ideologii. Přitom nešlo jen o mechanický přístup. Bolševici připisovali roli kultury v sovětském projektu, jenž měl být jakýmsi předvojem ukazujícím cestu lidskému rodu, skutečný význam. Třicátá léta byla podle autorky dobou dramatických proměn, které nelze klasifikovat jen jako utahování šroubů a směřování k socrealistickému suchopáru. Probíhalo také „velké přisvojení“, jež se týkalo jak západní kultury, tak ruské minulosti. Ze Západu byla přitom přejímána i avantgarda, jakkoli „prodat německou avantgardní kulturu sovětské byrokracii a veřejnosti nebylo jednoduché“.

Clarková rovněž mluví (s použitím slavného obratu Waltera Benjamina) o estetizaci politiky. Tato estetizace ale na rozdíl od nacistického důrazu na obrazy, sochy a architekturu spočívala zejména v psaném slovu. Sovětští představitelé vyzdvihovali světovost sovětské kultury a hlavně literatury. Podobně jako byl SSSR předvojem lidského rodu, měla tamní kultura stanout na vrcholu kultury světové. V roce 1932, resp. 1933 byly sice zavedeny vnitřní pasy a zrušení nezávislých kulturních institucí – což se projevilo mimo jiné tím, že v dubnu 1932 byl jako jediná povolená literární organizace založen Svaz spisovatelů a v květnu zaveden pro novou sovětskou literaturu termín „socialistický realismus“ –, ještě v letech 1935 až 1937 ale vycházelo v SSSR mnoho překladů modernistických autorů.

Clarková ve své studii akcentuje spíše symbolické mezníky s dramatickým nábojem než suchopárnou periodicitu dle politické interpunkce dějin. Za večerní červánky kosmopolitismu v SSSR tak označuje rok 1935 a počátek stachanovského hnutí. Tehdy prý začal ústup od osvícenských ideálů a nástup „romantismu“ v sovětské kultuře. Definitivní změnu dramatického rámce sovětské kultury pak podle Clarkové ohlašuje proměna v oblasti dramatu. To když je v roce 1938 postaven na piedestal divadelního umění Stanislavskij a k zapomnění odsouzen avantgardista Mejerchold, zastřelený v roce 1940.

Kultura bez politiky

Ve schopnosti vytvářet podobná překvapivá spojení spočívá působivost předkládané práce. Na druhou stranu mají tato spojení někdy pouze literární účinek a jsou až příliš vzletná tam, kde by trocha přízemního analytického výkladu byla užitečnější. Na škodu přitom není sama skutečnost, že kniha je velmi interpretativní a soustředí se na exemplární momenty, místo aby vršila stohy faktografického materiálu, ani to, že ponechává politické a ekonomické dějiny SSSR v pozadí. Spíše jde o to, že autorka nedává svým příkladům vyvstávat dostatečně jasným způsobem. Její kniha tak trpí podobnou nemocí jako práce o stalinismu z pera Borise Groyse: příliš se fixuje na znaky a přehlíží jejich spojení s ekonomikou, mocí a historickým kontextem. Když například Clarková zdůrazňuje význam textu anekdotou, že Bucharin ve vězení čekal na monstrproces a přitom psal, ve skutečnosti neříká nic o ústřední roli textu v SSSR, pouze potvrzuje fakt, že bolševici, když měli tu možnost, ve stalinském vězení trávili čas stejně jako v tom carském – četli a psali. V případě zrušení nezávislých spisovatelských organizací, včetně bojovně proletářského RAPPu v roce 1932, se zase nedozvíme, proč k němu vlastně došlo. Propojení kultury a politiky zkrátka v knize trochu kulhá. Clarková píše o symbolice obrazu Stalina v jeho pracovně, ale to je v zásadě impresionismus. Rozkrytí vztahů moci ke kultuře chybí, a to včetně zásadní otázky, do jaké míry hrál „kosmopolitismus“ roli přežitku institucionálně zakotveného v předchozí dekádě, kdy kulturní politiku SSSR určoval vzdělaný a relativně tolerantní Anatolij Lunačarskij.

Na druhé straně měla Clarková jeden, ne zcela nepřípadný důvod, proč psát o textocentrickém stalinismu spíš než o kulturní i mocensko­-politické kontinuitě dvacátých a třicátých let. Tímto důvodem je narušení představy o zlatých časech avantgardy ve dvacátých letech a stalinské kulturní pouště o dekádu později. Ve snaze ukázat, že příběh stalinismu není ani na kulturním poli tak jednoduchý, jak se často tvrdí, autorka i přes všechny výhrady uspěla.