komiksové nakladatelství Fantagraphics
#17/2017

Faire plaisir

Jakou roli dnes hraje nakladatel?

Beletrie dnes jistě není nejoblíbenějším artiklem populární kultury. Významu nakladatele fikce nenahrává ani internetové prostředí, kde každý může zveřejnit, co jen uzná za vhodné. K čemu je podle ředitele italského nakladatelství Adelphi prostředník publikování v době, která oslavuje bezprostřednost?

V současném světě publikačního průmyslu existuje palčivý paradox. Na jedné straně chce být každý nakladatelem. Pokud by se člověk, který vyrábí hranolky, mohl nazvat nakladatelem, hned by tak učinil. Na tom označení je stále něco osudového a prestižního, jako by nakladatel měl vyšší poslání a nebyl pouhým výrobcem. Na druhé straně jsou lidé, kteří stále častěji a hlasitěji prohlašují, že role nakladatele je zcela postradatelná. Vykreslují budoucnost, v níž se nakladatel stane atavismem, reziduálním orgánem, jehož smysl zůstal pohřben hluboko v historii. Nekonečné dohady o publikování vlastním nákladem jsou založeny právě na této perspektivě.

Ale jak k této podivné situaci došlo? Vždyť se to stalo teprve před nedávnem! Svět zažívá jakési poblouznění z informačních technologií, a to se nyní rozběhlo na plné obrátky. Nejdůležitější je okamžitý přístup ke všemu. Tablet nebo jakékoli podobné zařízení musí zaručit, že je možné rychle získat cokoli (a to doslova, v tabletu může být cokoli přivoláno jediným dotykem). Ale nejen to: musí se to dít na ploše minimálního počtu čtverečních centimetrů. Zařízení se stává dvojrozměrným stínovým mozkem, který ovšem vůbec nepřipomíná slizovitou konzistenci mozku lidského.

 

Zbytečný prostředník

Tváří v tvář těmto skvělým vyhlídkám, jež se den za dnem stávají dosažitelnější a výhodnější, může nakladatel působit jen jako hloupá překážka, prostředník, kterého už nikdo nepotřebuje, neboť všichni touží po bezprostřední dostupnosti. Bezprostřednost: to je klíčové slovo. Tak jako Rousseauova „obecná vůle“ měla nakonec učinit většinu zprostředkujících institucí zbytečnými (a pokud možno je všechny odstranit, aby se zamezilo jejich špatnému vlivu), rovněž informační technologie spěje k situaci (své vlastní utopické vizi), jejímž výsledkem – protože vše je spojeno se vším – bude řád, na jehož podobě může každý mít svůj podíl. Byla by to parodie na onen starověký svět, který byl založen na síti „bandhu“, na spojeních, o nichž se zmiňují védské texty. Bylo by to naplnění toho, co René Guénon předvídal pod pojmem „kontrainiciace“. Zda je či není svět tohoto druhu pro většinu lidí žádoucí, se vůbec nezdá být naléhavou otázkou, takže může být docela dobře přenechána k vyřešení nějakému diskusnímu pořadu. A přece se stále objevuje požadavek posunout se v miniaturizaci a multiplikaci funkcí informační technologie dál, a dokonce je důraznější než kdykoliv předtím, jako by se věčný pohyb stal převráceným obrazem dokonalé nehybnosti, kterou se chlubili egyptští kněží, když tvrdili Hérodotovi, že po 11 340 roků „záležitosti Egypta nezaznamenaly změn“.

Je nějaký prvek v tomto bouřlivém procesu, který nás obklopuje jako oblak vědění, navždy ztracen, nebo jsme svědky procesu šíření a intenzifikace již existujících prvků? Zkoumání by mohlo trvat dlouho a jeho výsledky by nebyly přesvědčivé. Ale pokud omezíme pole zájmu na publikování, můžeme s jistotou říct, že bez jednoho prvku se oblak vědění (či přesněji oblak informací – ačkoli, copak se samotný rozdíl mezi informací a vědomostí nesetřel?) docela dobře obejde: bez úsudku, oné prvotní schopnosti říct ano nebo ne. A právě úsudek byl základním kamenem existence nakladatele, onoho podivného podnikatele, který nepotřebuje žádnou fabriku a může dokonce i administrativní strukturu omezit na minimum. Dosud měl nakladatel jednu nepopiratelnou výsadu: říct určitému rukopisu ano nebo ne a rozhodnout, v jaké podobě ho předloží čtenářům.

A pokud se lze snadno obejít bez úsudku, ještě víc to platí o formě. Diskuse o formě se vskutku brzy stane bezobsažnou. Jaký má smysl mluvit o knižních přebalech, pokud je mají pouze knihy „fyzické“ (termín patřící do nedobrovolné metafyziky, který se dnes tak často používá)? Co lze vlastně tvrdit o obálce knihy jiného, než že knihu prodává nebo neprodává? A co potom říct o knižní řadě, zastaralém to termínu? Pokud jde o stránku, nejenže je omezena na fyzické knihy, ale navíc se stává stále více neutrálním a normovaným prvkem. A text, který knihy doprovází? Obecně se skládá z velké dávky chvály spolu se střídmou kombinací lákadel, jejichž účinek se samozřejmě snižuje tím více, čím častěji se používají.

 

Úsudek nakladatele

Jak vůbec mohou za takové situace dál fungovat dobří nakladatelé? Stačí si přečíst korespondenci mezi Flaubertem nebo bratry Goncourtovými a jejich nakladatelem Michelem Lévym kolem roku 1860, abychom viděli, že autoři a nakladatelé řešili úplně stejné otázky jako dnes: především smlouvu (v níž si nakladatel a autor střídavě přehazují roli zloděje), pak tiskové chyby, nedostatečnou publicitu, výlohy knihkupectví, pokusy získat určité recenze, dlouhé výrobní plány, vyhlídky na udělení ceny (a její přijetí nebo odmítnutí) a chronickou letargii veřejnosti. Tyto rysy publikační fyziologie zůstaly víceméně nezměněny. Změnily se náklady, ačkoli ne zase tak moc. Kdysi byla Descartova Rozprava o metodě (1656, česky 1947) publikována ve dvou tisících výtisků, americké univerzitní nakladatelství jí dnes může vyrobit osmnáct set výtisků. Je zbytečné snít o vysokých nákladech, a to i na velkých trzích. Pokud se dnes knihy prodá deset tisíc výtisků, „nakladatel je šťastný“ (z rozhovoru se Sonnym Mehtou).

V čem tedy spočívá základní rozdíl oproti minulosti? Opakuji: v úsudku. Vnímání kvality knihy nebo jejích nedostatků se stále více stává pomíjivou a podružnou záležitostí. Je ta a ta konkrétní kniha v pořádku, nebo ne? Co je s ní spojeno? Je cool? Odpovídá trendům, nebo je zastaralá? Fungovala by v podobě e­-knihy? Byl by její autor ochotný cestovat? Jak by vypadal v televizi? To všechno je zvažováno. Zato diskuse o ošklivosti nebo kráse knihy se zdá být nevhodná a mimo mísu. Pokud začne skupina lidí mluvit o knihách, diskuse se okamžitě stočí k otázce elektronického nebo fyzického formátu knih, k ekonomickým vyhlídkám nakladatelství (o něž se velkodušně stará kdekdo), k nejlepší technologii pro čtení knih. Jen velmi zřídka se bude týkat jediné knihy nebo jediného spisovatele.

Zatímco filmový průmysl stále produkuje ročně určitý počet filmů, o kterých musí každý vědět alespoň z doslechu, o knihách to neplatí. Když přejedeme z jedné země do druhé, bude většina populárních autorů prvního národa v sousední zemi zcela neznámá. Argument kvality by bylo možné zavést jen obtížně. Je příliš zavádějící. Často také chybí znalost konkrétních knih. Rozhovor by se nakonec proměnil ve sdělování náhodných útržků informací. A velmi brzy, za všeobecné úlevy, by se vrátil k tématu „elektronické knihy: pro, nebo proti“.

 

Roztroušený kmen

Co tedy nakladateli zbývá? Stále existuje roztroušený kmen lidí, kteří hledají něco, co se dá nazvat literaturou bez hranic, něco, co je promyšlené, objevné (zde opět bez hranic), skutečné, co není náhražka, co netrpí povrchností, charakteristickou pro poslední léta. „Faire plaisir,“ tak zněla Debussyho odpověď člověku, který se ho zeptal, jaký je účel hudby. I nakladatel se může pokoušet zprostředkovat „faire plaisir“ onomu roztroušenému kmeni a nabídnout mu místo a formu, která mu poskytne to, co hledá. Tato úloha se dnes zdá být obtížnější nikoli z důvodu nedostatku zdrojů, ale protože zorné pole je zakryto množstvím snadno dosažitelného. A sám nakladatel tuší, že by si moc lidí nevšimlo, kdyby z tohoto pole úplně zmizel.

Autor je nakladatel.

 

Z anglické verze eseje Faire plaisir, původně vydaného v souboru L’impronta dell’editore (Adelphi, Milán 2013), přeložila Marta Martinová.