Když muž nenávidí ženu

Román Žít jako muž (My Life as a Man, 1974) Philip Roth patrně musel napsat, aby mohl s konečnou platností uzavřít jednu kapitolu svého života a zbavit se motivu, který souvisel s jeho katastrofálním prvním manželstvím. To se mu neustále nutkavě připomínalo a on se je opakovaně (a neúspěšně) snažil literárně zpracovat. O čem jiném nakonec psát než o tom nejhorším, co vás v dosavadním životě potkalo? V Rothově případě šlo o ženu, která ho fingovaným těhotenstvím vehnala na pár let do manželství, a on se jí v průběhu dlouhého rozvodového řízení nemohl zbavit. Rothova oblíbená hra s autobiografickými motivy, které posunuje do oblasti fikce, asi nikdy nebyla tak blízko reálnému životu spisovatele, jenž si liboval ve vytváření svých románových protějšků, byť často značně pokřivených.

Navždy misogyn

Není náhoda, že právě tato kniha dovedla několik známých feministických literárních kritiček k tomu, že Rotha označily za misogyna, jakkoli to svědčí o jejich špatné schopnosti porozumět textu. S tímto stigmatem Roth nicméně od té doby žije v podstatě neustále a nutno říct, že jeho sžíravý styl a naprostá otevřenost v psaní o partnerských vztazích tomu jen napomáhá. Feministická kritika pak v něčem paradoxně připomíná zavržení americkými rabíny, kterého se Rothovi dostalo po zveřejnění románu Portnoyův komplex (1969, česky 1992) za údajné zesměšňování židovských soukmenovců. I zde mimoděk zaznívá, že něco se prostě psát nesluší, a je pak tudíž úplně jedno, jak dobře to je napsáno. Podobně jako představitelé americké židovské obce Rotha kvůli jeho sarkasmu vůči některým členům vlastní komunity obviňovali, že stejně jako nacisté nenávidí všechny Židy, několik feministek zase dospělo k názoru, že přiznaná nenávist k jedné konkrétní ženě v románu Žít jako muž svědčí o opovržení celým ženským pokolením. Jenže tak se ani při nejlepší vůli tato kniha číst nedá – i když se jednoznačně a také přiznaně nese na vlně nezkrocených negativních emocí.

Objekt Rothovy nenávisti v podobě psychopatické první manželky musel zemřít při autonehodě a muselo uběhnout dalších šest let, než různé variace příběhu na téma podvodného vlákání do manželství dostaly konečný, velmi rafinovaný tvar. Důkazem obtíží při snaze literárně ztvárnit, jak se může stát, že dobrovolně skončíte s někým, kdo je vám v podstatě po všech stránkách odporný, je první část románu, nazvaná Užitečné fikce (ze spisů Petra Tarnopola). Tu tvoří dvě zuckermanovské povídky, z nichž především ta druhá s příběhem zrazeného manželství otevřeně koketuje. Obě fungují samy o sobě, ale také v sepětí s druhou částí knihy, která se jistě nikoliv náhodou jmenuje Můj skutečný příběh.

Není pochyb o tom, že autobiografické vyprávění spisovatele Petra Tarnopola je v naprosté většině podstatných skutečností, ale i v řadě detailů shodné s jedním obdobím Rothova života, to ovšem neznamená, že je třeba brát všechny vylíčené události doslovně a s voyeurskou touhou po skandalizaci dovozovat, že Roth zmlátil svou manželku, až se z toho pokálela, a tajně rozséval své sperma po bytech přátel a veřejných institucích. Právě tak ovšem někteří recenzenti román četli – což sice svědčí o síle sugesce, které je spisovatel schopen, ale také o selhání kritického myšlení. Dodejme, že když si Roth začne v románu Žít jako muž vymýšlet nebo přehánět, dá se to skoro vždy poznat, což zdaleka neplatí pro většinu jeho ostatních románů. I tahle neohrabanost je nakonec příznakem, že se autor nedokázal od vlastních trýznivých prožitků zcela odpoutat.

Jen další pacient

Až posedlá umanutost se zpravidla projevuje redundancí, a právě to se Rothovi děje, když na řadě míst knihy říká totéž a ještě k tomu takřka stejnými slovy. A navíc si to zřejmě dobře uvědomuje. „Ať se hmoždím sebevíc, abych tu podlou skutečnost převedl do krásné literatury, přes celý text září krvavá písmena: JAK MO­­HLA? MNĚ?“ Zatímco v případě psychoanalytické léčby se neustálé opakování a obsedantní kroužení kolem jednoho tématu jeví jako přirozená součást nekonečné terapie i neurózy, u románu to stírá rozdíl mezi uměním a prostou sebeléčbou pomocí psaní. Přes všechnu stylovou bravuru to nakonec působí až únavně. Jenže i tohle Roth moc dobře ví, což nejlépe dosvědčují slova jeho alter ega Tarnopola: „Jsem pouze další pacient, který se snaží vyléčit sám sebe.“

Na až fyzické nenávisti k člověku, jenž nás kdysi nějakým, i třeba zvráceným způsobem přitahoval, není nic zvlášť překvapivého, nelidského ani odsouzeníhodného. Roth navíc ve svých knihách nevede v první řadě boj se ženami. „Copak vy nechápete, že to není tím, že by ženy pro mě znamenaly tak málo – potíž je v tom, že pro mě znamenají tak mnoho!“ říká Tarnopol svému psychoanalytikovi. Pokud autor v knize, která rozpálila doběla tolik čtenářek, svádí s něčím zápas, pak je to hlavně veskrze konzervativní představa o tom, jak má žít muž, který vy­­rostl z nadaného a slušného židovského chlapce. To je ostatně jedno z Rothových celoživotních témat a není příliš intelektuálně náročné si uvědomit, že společenské okovy, z nichž se snažil v šedesátých letech vyprostit („systém sexuální spravedlnosti“, jak tomu posměšně a výstižně říká), nemají tak daleko k patriarchálním rolím, které feminismus právem atakuje.

„Beletrie, podobně jako manželství, vyvádí s různými lidmi různé věci,“ sděluje v dopise Tarnopolovi jeho sestra. O tom, jak obojí zatočilo na přelomu padesátých a šedesátých let s Rothem, se dozvídáme z knihy, která musela spatřit světlo světa, aby mohly následovat další, často mnohem zdařilejší velké americké romány.