Uprchlickou krizi řeší Evropa opravdu příkladně. Když byla předloni atakována milionem uprchlíků, nejprve krátce předvedla svůj humanismus, výborně ztělesněný německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Pak se Evropa v čele s toutéž Merkelovou vrhla na cynický rozumový kalkul a spřáhla se s Tureckem. A trvá na tomto holportu, přestože si tamní vládce vzal mezitím do hlavy, že Erdoğan znamená sultán. Výsledky jsou skvělé: loni nedosáhla uprchlická vlna ani čtyř stovek tisíc jedinců. A letos je to ještě lepší: na evropské, především italské břehy bylo od začátku roku vyvrženo jen o něco málo více než sto tisíc uprchlíků. Po cestě z Libye se jich za stejnou dobu téměř dvě a půl tisícovky utopilo.
Topící se uprchlíci jsou ovšem další ozdobou evropského racionálního kalkulu. Je to odstrašení ještě lepší než maďarské dráty, český boj proti kvótám a francouzské plány na přeměnu Libye na jakési severoafrické Turecko, které uprchlíky zadrátuje už na svém území. Evropští demokraté hledají šíleného libyjského sultána. Kdo hledá, najde. Zatím je třeba kriminalizovat nevládní organizace, které mají tu drzost podporovat „nelegální migraci“ nehorázným vytahováním mužů, žen a dětí z vody. Mají přece polykat andělíčky! Média – kromě úliteb neofašistickým fobiím – vedou doslova kampaň proti „ekonomickým migrantům“ z Guineje, Pobřeží slonoviny, Gambie, Senegalu či Nigérie, kde vesměs nejsou žádné války ani diktatury, „pouze“ sucho a hladovění. Před smrtí hladem se přece neutíká, ale jen nezodpovědně „migruje za lepším“, navíc se zločinným cílem změnit etnickou skladbu evropských národů. To nepřipustíme! Naštěstí už od studené války mají v Evropě právo na azyl jen ti, jimž jsou upírány politické svobody, protože v sovětském bloku skoro nikdo nehladověl. Tyto studenoválečnické účelové přežitky v mezinárodním právu se nám teď při obraně pevnosti Evropa náramně hodí. Železná opona budiž požehnána!
Jako příliš perspektivní – v onom proslulém dlouhodobém horizontu – se ovšem tato politika nejeví. V polovině jednadvacátého století bude jeden ze tří pozemšťanů ve věku patnáct až devětadvacet let Afričan (o Asijcích ani nemluvě). To je demografická bomba, která – za jinak stejných podmínek – bude s to vyvolat rázovou vlnu, jíž se snad ani Milan Chovanec neprostřílí. Místo odstrašujícího topení lidí dnes a případných jaderných protiúderů proti „invazorům“ v budoucnu právě bezpečnost Evropy a jejích kulturních hodnot vyžaduje, abychom se světu – nastupujícím generacím Afriky i Asie – předvedli v co nejlepším světle. Neděláme to. Naši konzervativci, dovolávající se křesťanských hodnot, zcela zapomněli milovat i své nepřátele jako sebe samé a po políčku na jednu tvář nastavit i druhou. To nebyla nesmyslná, od praktického života odtržená teze Ježíšovy sekty. Od počátku šlo také o racionální kalkul, o hlubinný základ a nezničitelný motor šíření křesťanské zvěsti a kultury, prostoupené svobodou řecké filosofie, racionalitou římského práva a vposled osvícenstvím. Byla to skála, na níž vyrostlo mimořádné ohnisko přitažlivosti euroamerické civilizace. Tato civilizace skončí nikoli novým stěhováním národů, ale probíhajícím popřením myšlenky, že lidstvo je nedělitelné a že každý na cestě ke spáse má dostat šanci.
Tahle apokalyptická sebevražda se už posunula na pozici všednosti a nikoho nevzrušuje. Čím je tedy toto prázdninové léto převratné? Možná zcela jinou „invazí barbarů“, útokem turistických mas. Turisté jsou horší než kobylky, jsouce obklopeni zážitkovou a jinou výdělkářskou logistikou, kterou se nenažraně živí. Valí se křížem krážem po celém světě a překračují hranice všech kultur kvůli významným sportovním akcím, historickým výročím, vědeckým konferencím či výstavám. Máme turistiku novinářskou, zdravotní, gastronomickou, seniorskou i sexuální (včetně „švédských stolů“ pro LGBT+). A samozřejmě turistiku bez přívlastků, realizující právo na lenost. Není to žádná legrace, když si uvědomíme potenciál turistických barbarů: zatímco v roce 1950 jich bylo v pohybu jen dvaadvacet milionů, dnes jde o skoro půl druhého bilionu, o tisíc pět set miliard světoběžných zevlounů a povalečů. A navzdory brázdění napříč kulturami odmítají se tito lidé integrovat, setrvávajíce ve své „mešitě“, v monokulturním skleníku hotelů s vysokorychlostním připojením, barů s internacionální muzikou i globálním chlastem a ovšem na jednotvárných plážích se standardními slunečníky.
Domorodecké hnutí odporu – a to je opravdový převrat – letos výrazně pokročilo. Jeho předchůdcem byly loňské demonstrace Benátčanů pod heslem „Benátky nejsou hotel“, což je smysluplná parafráze známé alterglobalistické teze „Svět není zboží“. O těchto prázdninách uspořádala katalánská Barcelona, z níž jsou každoročně turistickým ruchem nadobro vytlačeny tisíce znechucených původních obyvatel, vskutku historickou demonstraci. V jejím čele byl nesen bojovný transparent: „Uprchlíci, vítejte! Turisté, táhněte!“
Až se o tom doslechne Brusel, vyřeší jistě problém kvótami. Co však udělá vlastenecký spolek nazvaný Čeští vojáci v záloze, netuším ani za mák.
Autor je politický komentátor.