Události v Charlottesville podnítily ve Spojených státech amerických společenskou debatu týkající se pomníků konfederačních hrdinů. Jaký je historický význam těchto soch a jaké místo mají ve veřejném prostoru?
Drtivá většina z více než patnácti set symbolů Konfederace na veřejných místech po celých Spojených státech nebyla – jak zdokumentovala organizace Southern Poverty Law Center – postavena hned po americké občanské válce, ale mnohem později. Skokový nárůst ve výstavbě soch jižanských generálů a vojáků nastal ve dvou obdobích: na přelomu 19. a 20. století, kdy jižní státy USA zaváděly takzvané zákony Jima Crowa za účelem resegregace společnosti a odebrání práv propuštěným Afroameričanům, což pokračovalo hromadným lynčováním a vznikem rasistických organizací, jako je Ku-klux-klan; a následně v šedesátých letech, v reakci na hnutí za občanská práva, prosazující rasovou rovnoprávnost.
Whitewashing
Obě období charakterizuje „mezirasový“ konflikt a účelem památníků bylo často jen symbolické upevnění moci bělochů nad černochy. Ostatně mnohdy jde o levné, masově produkované výrobky. Malá města si totiž nemohla dovolit drahé památníky ze žuly nebo mramoru, jejichž výroba byla navíc časově náročná. V roce 1894 tak vznikla organizace United Daughters of the Confederacy (UDC), která svou činnost zasvětila zachovávání „dědictví“ Konfederace a snažila se památníky přesouvat ze hřbitovů na významná místa v obcích, aby byly všem stále na očích. Organizace se rovněž podílela na podobě tehdejších historických učebnic, v nichž podle historičky Elizabeth McRae „buď bagatelizovala roli Afroameričanů v amerických dějinách, nebo je úplně vymazala“.
Cílem těchto aktivit byla popularizace revizionistické interpretace konfederačních snah (takzvaná lost cause). Podle ní byla impulsem k občanské válce snaha o zachování „jižanského způsobu života“, v němž mělo otroctví jen dílčí roli. Robert E. Lee, jehož sochu se usnesla městská rada v Charlottesville odstranit, což vedlo k protestům ze strany nacionalistů a takzvané alternativní pravice, je dle této logiky líčen téměř jako abolicionista. Jako důkaz je často citován dopis, ve kterém odsuzuje otroctví jako „morální a politické zlo“. Jenže v tomtéž listu dále tvrdí, a to už citováno nebývá, že zlo je to hlavně pro bělochy a černochům je naopak v USA lépe než v Africe. Snaha organizací typu UDC o legitimizaci „lost cause“ byla poměrně úspěšná a dodnes jsou mnozí zastánci konfederační symboliky přesvědčeni o správnosti tohoto výkladu.
Neexistuje žádné „ale“
Když v červnu roku 2015 zastřelil Dylann Roof devět černošských věřících v charlestonském kostele a internet zaplavily fotky, na nichž pózoval s konfederační vlajkou, prohlásila Nikki Haleyová, tehdejší guvernérka Jižní Karolíny, že Roof měl „zvrácený pohled na vlajku“. Novinář a spisovatel Ta-Nehisi Coates odpověděl v článku pro magazín The Atlantic, že „konfederační vlajka je přímo spjatá se smyslem Konfederace, jímž je bělošská nadřazenost. Toto tvrzení není výsledkem revizionismu. Nevyžaduje čtení mezi řádky.“ Dále citoval dobová vyjádření jednotlivých států, které po zvolení Abrahama Lincolna vystoupily z federace. Explicitně v nich zaznívá, že otroctví je jejich konstitutivní součástí, kterou je třeba chránit.
Čím dál tím více lidí chápe, že konfederační symboly jsou nutně spojené s bílou nadřazeností, a odmítají verzi „lost cause“, stejně jako se stavějí proti pochodujícím neonacistům z Charlottesville, kteří se odvolávají na zachování „dědictví a historie“. Jedním z těchto lidí je i studentka Takiyah Thompsonová, která byla zatčena poté, co v Durhamu v Severní Karolíně omotala provaz kolem konfederační sochy postavené v roce 1924, již pak její přátelé strhli. Demokratický guvernér Roy Cooper následně řekl, že rasismus „je neakceptovatelný, ale existují lepší způsoby, jak odstranit tyto pomníky“, na což Thompsonová v rozhovoru pro Democracy Now reagovala prohlášením, že pokud jde o rasismus, neexistuje žádné „ale“.
Ačkoli podle nedávného průzkumu souhlasí s odstraněním sochy Roberta E. Leeho pouhých třicet procent Američanů oproti čtyřiceti osmi procentům těch, kteří ji chtějí na místě ponechat, „historie“ přestává být pro mnohé nedotknutelná a více se začíná diskutovat o relevanci některých artefaktů. Britský antropolog Paul Connerton ve své knize o kolektivní paměti How Societies Remember (Jak si společnosti pamatují, 1989) píše, že přítomnost prožíváme v kontextu, který je kauzálně propojen s minulostí, s jejími událostmi a objekty. Obrazy minulosti, které si připomínáme a udržujeme pomocí rituálů, pak zároveň slouží k legitimizaci společenského řádu. Konfederační sochy jsou pro mnoho Američanů alibi rasismu. Jejich odstraněním se nesmaže historie, ale zpochybní se její převládající verze, což umožní dobrat se k střízlivější debatě o rasové spravedlnosti. Alespoň v to doufají prapravnuci generála Stonewalla Jacksona, kteří v otevřeném dopise usilují o odstranění sochy svého prapradědečka ve Virginii. „Stydíme se za benefity, které nám přináší bílá nadřazenost, zatímco černé rodiny a přátelé trpí,“ píší a navrhují dosadit na místo Jacksona pomník jeho sestry, své praprapratety, Laury Jacksonové Arnoldové, skutečné abolicionistky, která se Stonewallem poté, co podpořil Konfederaci, prý už nikdy nepromluvila.
Autor je publicista a překladatel.