Na konci ledna vyjedou žluté vlaky RegioJetu z Bratislavy do Košic naposledy. Odchodem z nejlukrativnější slovenské železniční trasy vyhrožoval majitel firmy Radim Jančura už několikrát, přestože se mu načas podařilo zlikvidovat státní vlaky InterCity, a tím si otevřít cestu ke zvýšení jízdného. Jenže na Slovensku se podle něho nedá vydělávat, protože děti, studenti a důchodci jezdí státem objednávanými vlaky zdarma. „Bezplatné cestovné“ je sice nesystémové opatření (smysluplnější by bylo podporovat veřejnou dopravu jako celek), své plody však na rozdíl od většiny dalších Ficových kroků přineslo: počet cestujících na donedávna skomírající slovenské železnici vzrostl o pětinu. Ročně jde o deset milionů cest, které by se jinak uskutečnily buď po silnici, nebo vůbec. Je tedy pochopitelné, že na „bezplatném cestovném“ vláda trvá. Stejně pochopitelné je i to, že nechce dotovat brněnského podnikatele. Ten sám sebe navenek prezentuje jako oběť nepřejících politiků, ale je to pragmatik, který se neváhá fotografovat s Marianem Kotlebou, když od něj získá licenci na autobusovou linku. Mnoha Slovákům teď možná dojde, že Jančurovo podnikání přece jen není žádnou filantropií, ale snahou o zisk. Na tom samo o sobě není nic zavrženíhodného, jen to příliš nejde dohromady se zajišťováním základních služeb, k nimž patří i veřejná doprava. Chybějící kapacitu teď budou muset zajistit slovenské státní železnice. Doufejme, že svou šanci ukázat se v lepším světle nepromarní.
M. Špína
Šoa není jedinou genocidou, která tíží německé svědomí. Znovu se otevřela diskuse o temné minulosti německého císařství v afrických koloniích. V červnu loňského roku německý parlament uznal, že v Namibii se tehdejší německá koloniální správa dopustila v letech 1904 až 1917 genocidy na kmenech Herero a Nama. Systematická represe, při níž nechyběly ani lágry nápadně připomínající nacistické vyhlazovací tábory, stála život sto tisíc Afričanů. Německo striktně odmítlo jakoukoliv formu osobního odškodnění pozůstalým, chce jen posílit rozvojovou pomoc tamní vládě. Členové dotčených kmenů však namítají, že k nim slíbená pomoc nemusí vůbec dorazit. Proto několik sdružení pozůstalých na konci loňského prosince zažalovalo Německo u amerických soudů. Zda se dočkají obdobné formy a míry satisfakce jako pozůstalí po nacistické genocidě, se teprve uvidí. To, že se celá událost řeší sto let od doby, kdy se udála, však ukazuje, že některé genocidy jsou stále důležitější než jiné.
J. Horňáček
Hodně již bylo napsáno o dramatické výměně celé redakce streetpaperu Nový Prostor, k níž došlo s přelomem roku. Jak se to projeví na čtenosti „Nejnovějšího maxiprostoru“, ukáže čas. První letošní číslo však dvěma výraznými přešlapy naznačilo, že se posune nejen názorové spektrum, ale i prostá etika časopisu. Na místě feministické rubriky se objevil elaborát o znásilnění, který redaktorovi nejspíš zůstal v šuplíku poté, co zkrachoval Maxim, pro nějž dříve psal. Ještě o stupeň tragičtějším úkazem je „dopis čtenářky“, která redakci děkuje za číslo „konečně bez laciné levičáckosti“. Jelikož si nová redakce pochvalu otiskla hned ve svém prvním čísle, je pisatelkou dopisu buď jasnovidka, nebo osoba s přímým vztahem k časopisu. Podobnost pseudonymu přitom ukazuje na samotnou majitelku… Mysleme ale především na prodejce, jak ostatně nabádá sama bývalá redakce. Časopis lze koupit, a nevzít si ho.
S. Vandrovec Špaček
Divadelní a filmový scenárista Petr Kolečko se po úspěchu seriálu Čtvrtá hvězda dal opět dohromady s filmovým režisérem Janem Prušinovským a natočili pro Českou televizi šestidílný seriál Trpaslík. Premisa je následující: jedna z postav náhodou vykope sádrového trpaslíka s tlačítkem, po jehož stisknutí se splní jedno přání. Dospívající hrdina této série, Luděk, je velkým fanouškem rapové hudby, a tak si přeje být černý. Jistě si dovedete představit, kolik se dá s kouzelným trpaslíkem a zčernalým bělochem užít legrace. Moc ne. Zarazila mě ale jiná věc, a to výběr rapových kapel, který mladík poslouchá. Snad je to tím, že je z malého města, či jeho věkem, nicméně rád má kapely, které patrně během svého dospívání poslouchali Kolečko s Prušinovským. Tedy Eminema, Public Enemy, WuTang Clan, House of Pain a největším bohem je pro něj Tupac Shakur, od jehož smrti v loňském roce uplynulo rovných dvacet let. Autoři tak nechtěně dávají najevo, že o současné mladé generaci, pro kterou je seriál primárně určen, netuší téměř nic.
J. G. Růžička
Novinové články a komentáře, facebookové statusy i veřejné debaty jsou již nějakou chvilku plné „postpravdy“. Mezi konzervativními a progresivními tendencemi v akademické i neakademické intelektuální produkci přitom vzniká spor. Na jedné straně stojí univerzitní puritáni, kteří preferují zaužívané termíny s bohatou historií. Na straně druhé máme legie konceptuálních partyzánů, kteří se předbíhají v nejroztodivnějších metodách, jak kombinovat pokud možno největší množství „buzzwordů“. Postpravda je jako termín přitom důležitá hlavně proto, že popisuje věci, které jsou z důsledně levicových pozic jasné už hodně dlouho – totiž že politika je více otázkou konstrukcí než sférou čistých pravd, že věda byla vždy „pošpiněná“ ideologií nebo že média realitu vždy spíše produkovala, než věrně odrážela. Jde tedy o příležitost veřejnou debatu ohýbat směrem, jenž je nám příjemný. Schopnost umně se pohybovat v ideologickém terénu dneška totiž spočívá v neustálém balancování mezi sprostou reklamou a analytickou chladností. A intelektuální marketing jde báječně dělat právě s tak prázdnými pojmy, jakým je postpravda.
L. Likavčan