Povolební situace v Katalánsku zatím, jak se zdá, nemá řešení. Předseda místní katalánské vlády po referendu, které proběhlo 1. října, odmítá vyhlásit nezávislost Katalánska. Zároveň madridská vláda nadále pokračuje v represivní politice, byť poněkud mírněnějšími prostředky.
Ve španělském sporu o nezávislost Katalánska se obě soupeřící strany sveřepě drží svých dosavadních strategií, ty ale pomalu přestávají fungovat. Blok katalánských independentistů, a především separatistické pravice, vede i nadále taktiku lavírování v otázce nezávislosti. Uskutečnění referenda ve výsledku zmenšilo manévrovací prostor Demokratické strany Katalánska, již oslabuje svár mezi opatrnějším sociálním blokem a levicovými silami, které by chtěly jednostranné vyhlášení nezávislosti. Předsedovi katalánské vlády Carlesu Puigdemontovi nakonec nezbylo než volat po dialogu a větším zapojení Evropské unie, což ale unijní orgány odmítají. Část sil bojujících za nezávislé Katalánsko si současně uvědomuje, že vyhlásit nezávislost na základě referenda, jež nemohlo splnit všechny demokratické požadavky, není příliš důvěryhodné.
Otázka ústavnosti
Zdálky by se mohlo zdát, že španělský premiér Mariano Rajoy zatím v partii s katalánskou místní vládou vede. I přes brutální policejní zásahy z 1. října představitelé světové politiky stojí pevně za Madridem a proti nezávislosti se otevřeně vyjádřily už i velké katalánské firmy a banky, které dosud takticky mlčely. Jak ukazuje mimo jiné zadržení vůdců některých katalánských obrozeneckých spolků z poloviny října, vláda se i nadále drží své politiky ústavní legality, která přesunula celou katalánskou otázku z politické roviny na tu soudní. Této transformaci napomohl i španělský ústavní soud, který postupně rozšiřoval pole své působnosti. „Od roku 2013 se španělský ústavní soud začal zabývat nejen zákony, ale také politickými usneseními, což je mimo jeho působnost,“ upozorňuje ústavní právník Joan Vintró i Castells a poukazuje na případ z roku 2014, kdy soud zrušil usnesení katalánského parlamentu o právní subjektivitě Katalánska. Pikantní na celé věci je, že tehdejší předseda ústavního soudu přiznal, že po dobu vykonávání svého soudcovského mandátu tajil členství ve vládní Lidové straně.
Španělská ústava každopádně neponechává mnoho prostoru pro přesunutí pravomocí na jednotlivé samosprávné regiony. V článku 145 dokonce výslovně zakazuje federalizaci samosprávných regionů. Někteří ústavní právníci si ale myslí, že je možné uspořádat poradní referendum o nezávislosti. Rigidní postoj pravicové vlády i konzervativní orientace ústavního soudu však tuto možnost, po níž Katalánci volali v roce 2014, zcela vyloučily. Současné napětí je tak v mnohém způsobeno vládní taktikou lpění na ortodoxním výkladu ústavy, jenž je však v mnohém jednostranný.
Rezidua frankismu
Postup vlády je tedy usnadněn textem ústavy, která zakotvuje centralitu a nadřazenost kastilského jazyka a kultury nad ostatními jazyky a kulturami ve španělském státě. Například ve třetím článku se píše, že každý španělský občan má povinnost znát kastilský jazyk. Španělská ústava tak v mnohém definuje monarchistický centralismus, který je dědictvím frankismu, stále přítomného v současné podobě španělského státu. Části „majoritních“ Španělů se zdá tento řád přirozený a nezpochybnitelný, jelikož úsilí o upevnění moci nad jazykovými a kulturními menšinami je vlastní španělskému imperialismu přinejmenším od doby, co španělské kolonie v Americe dosáhly samostatnosti.
Roste však počet těch, kterým je tento ústavní řád těsný. Jedná se především o levici kolem hnutí Podemos a regionální hnutí, jež sice nejsou pro nezávislost jednotlivých zemí, ale žádají federalizaci Španělska. Tato hnutí zveřejnila takzvanou Deklaraci ze Zaragozy, navrhující hluboké změny ústavního řádu. Na situaci už dokonce začala reagovat i Socialistická strana, která jinak zůstává v otázkách autonomie Katalánska ve vleku Lidové strany, a dosáhla vytvoření parlamentní komise o reformě ústavy. Tento postup – ačkoliv se zdá, že vychází vstříc dialogu – však může být zbytečný a jeho důsledky kontraproduktivní. V současném španělském parlamentu totiž převažují zastánci monarchistického centralismu, a proto vytvoření komise na parlamentní půdě jen těžko povede k zásadním výsledkům. Daleko lepší by v tomto ohledu byla rozsáhlá revize ústavy, vedená ústavodárným shromážděním, kde by byli více zastoupeni představitelé regionů, zemí a kulturních či jazykových menšin. Katalánsko totiž představuje jen jednu z mnoha teritoriálních entit, jež by uvítaly větší autonomii.
Je však vůbec otázkou, zda vláda v Madridu má zájem na nějakém komplexním řešení. Lidová strana se vždy snaží čelit svým skandálům, chybám a selháním skrze mobilizaci španělského nacionalismu za „jednotu Španělska“. A obdobně si počíná separatistická pravice kolem Demokratické strany Katalánska, již mnozí podezřívají, že naskočila na vlnu independentismu z čirého volebního kalkulu. Není proto vyloučené, že strategie ústavní legality na jedné straně a lavírování v nezávislosti na straně druhé přetrvají po další měsíce nebo roky i přes svou zjevnou politickou vyprázdněnost.
Autor je dopisovatel deníku Il Manifesto.