MeToo není o sexu, ale o dominanci

Když se rozjela kampaň MeToo, ve které se (především) ženy připojují ke svědectví o tom, jak byly sexuálně obtěžovány, připadalo mi, že osobně jsem podobnou situa­ci vlastně nezažila. Pátrala jsem v paměti a nenašla žádné traumatizující sexuální zážitky. Ocenila jsem, že se tohle téma dostalo v takové míře do veřejného prostoru, jen se mi zdálo, že mě se vlastně přímo netýká.

Že se mýlím a jen jsem na některé věci zapomněla, mi došlo, až když jsem v DVTV viděla na toto téma debatu mezi Luďkem Staňkem a Silvií Lauder, moderovanou Danie­lou Drtinovou. Celý ten rozhovor byl spíš ilustrací problému než seriózní debatou o něm. Žena, která vnímá závažnost tématu, do hloubky se mu věnuje a přijde na debatu výborně připravená, je nucena konfrontovat se s někým, kdo o tématu neví nic a vystačí si s tím, že je muž, navíc moderátorkou žertovně nazývaný „sexuální predátor“. Jestli měla DVTV upřímný zájem téma profesionálně uchopit, pak selhala. Pozvala do debaty odbornici, která se tématem zabývá, a k ní stand­-up komika, jehož jedinou kompetencí je, že se cítí kampaní sám zahnán do kouta, a přitom ani vlastně není schopen vysvětlit proč. Argumentům čelí úšklebky, obracením očí v sloup a kroucením hlavou. DVTV tak simulovala podstatu sexuálního obtěžování, ve kterém možná nejde ani tak o sex samotný, ale o dominanci mužů nad ženami. Žena může říkat cokoli, citovat zkušenosti jiných, uvádět statistiky, vysvětlovat, ale je to úplně jedno, protože žoviální muž se smyslem pro humor ji poslouchat nepotřebuje a nebude.

V tu chvíli mi došlo, že právě to je důvod, proč jsem si sama nejdřív na žádný zážitek obtěžování nevzpomněla. Média vyzdvihují nechutnost či obscénnost konkrétního chování a soustředí se na trauma, které si ženy odnesly. I já jsem tedy hledala v paměti nejdřív sexuální trauma, ale to jsem nenašla. Jenže sexuální obtěžování je mnohem víc o dominanci než o sexu. V mém případě obtěžování nepřineslo traumatizující překročení hranice intimity. Byly to spíš situace, kdy mi nějaký muž připomněl, „kde je moje místo“, a učinil to nějakou formou sexuálního projevu nebo narážky. Ráda bych se zdržela u jednoho případu, který je na první zdání zcela nevinný.

Bývalý kolega mi opakovaně v kanceláři říkal: „Dnes ti to opravdu sluší.“ A u toho mě mlsně přejížděl zrakem. Nechtěla jsem být za sucharku, a tak jsem ze sebe vymáčkla úsměv a odpovídala: „Děkuji.“ Bylo mi to protivné, protože to nebyl jen bezvýznamný kompliment, který má udělat v kanceláři milou atmosféru. On mi tím několikrát týdně připomínal: „Jsi žena a jsem rád, že dobře plníš svoji roli a děláš naše pracoviště pro mě příjemným.“ Vždy záleží na kontextu a tím kontextem v tomto případě bylo, že on sám se nijak nezajímal, zda přispívá k tomu, abych se na pracovišti příjemně cítila i já. Když jsme třeba šli na společný oběd s dalším kolegou, bylo běžné, že celou dobu mluvil jen s ním, a když se mi podařilo do konverzace nějak zasáhnout, buď to ignoroval, nebo to nějakým vtipným bonmotem zesměšnil. Nebyla jsem tam od toho, abych něco říkala, a on od toho, aby to poslouchal, natož aby to bral vážně. Byla jsem tam za osvěžovač vzduchu, jehož vůni on čas od času ocenil. On si užíval příjemné sexuální tetelení, ke kterému mu stačilo uznat sexuál­ní atraktivitu kolegyně, zato já jsem si svou pozici osvěžovače, k jehož vůni se plnohodnotní lidé vyjadřují ve chvíli, kdy není žádný závažnější předmět konverzace po ruce, neužívala vůbec.

Jiné zážitky šly mnohem více na tělo. Třeba když jsem na začátku vysokoškolského studia jezdila stopem a jeden z řidičů vydržel masturbovat z Brna až do Svitav. Toho mně bylo spíš líto. Předpokládala jsem, že má nějaký sexuální problém. Když jsem vystupovala, řekla jsem mu, jestli by neměl zajít k doktorovi. Sklopil oči a řekl: „Promiňte.“ A upozornil mě, že mi z batohu vypadla jedna bota, tak ať si ji v autě nezapomenu. Jindy mi ve výtahu polikliniky neznámý muž, ke kterému jsem stála zády, zajel rukou pod sukni a silně zmáčkl. Další muž si za mě stoupl v tramvaji a drmolil drsné sexuální urážky. Bylo to hnusné, ale říkala jsem si, že je asi psychicky nemocný.

I psychické a sexuální poruchy jsou filtrovány přes kulturní obsahy, takže tyto zážitky byly součástí téhož problému jako kolegovy skrytě lechtivé komplimenty. Ale oni mě neznali. Tyhle situace se také staly proto, že oni byli muži a já žena, nicméně anonymita mezi námi přispěla k tomu, že jsem si to nebrala osobně a nijak zvlášť se mě to nedotklo. Ty zážitky jsem pustila z hlavy a snažila se soustředit na to, abych žila důstojný život navzdory faktu, že jsem žena. Kdybych tyto historky vyprávěla zmíněnému kolegovi z kanceláře, věřím, že by se rozhořčil a dotyčné považoval za prasáky, kdežto sám sebe za galantního, kultivovaného muže. Ve mně ale zůstala z našeho soužití na jednom pracovišti mnohem větší pachuť než z těch, kteří byli sexuální mnohem explicitněji. On mně každodenně připomínal, že jsem jen žena, a to způsobem, za který jsem mu ještě poděkovala, abych nebyla za trapnou a aby se z našeho pracoviště nestalo otevřeně nepřátelské místo.

DVTV položila otázku, zda je kampaň MeToo sexuální kontrarevolucí. Z žen, které sdílejí své zážitky, tak dělá sexuální puritánky, které nestojí o sex a chtějí o něj připravit i muže. To je absurdní pohled. Zážitky, které vyplouvají skrze kampaň na veřejnost, nedokládají, že ženy nemají sexuální touhy, nechtějí mít sexuální život a každého sexuálně aktivního muže chtějí za jeho přirozené potřeby potrestat. Ženy stejně jako muži rády vedou uspokojivé sexuální životy. Vadí jim ale, že někteří muži skrze sexualitu demonstrují svou moc, pohrdají vůlí žen a redukují je na atraktivní předměty sloužící k jejich potěše a uspokojení. Smyslem této kampaně není méně sexu, ale více respektu k ženám.

Autorka je socioložka.