Během prezentace svého prvního románu v Maroku vyslechla francouzsko-marocká spisovatelka Leïla Slimani desítky příběhů o společnosti, v níž žena je buď panna, nebo vdaná. Vše, co se odehrává mimo zákon či manželství, je popíráno. Z těchto příběhů vznikla esejistická kniha Sexe et mensonges (Sex a lži).
Film Nabila Ayouche Much Loved (Velmi milované), představený v roce 2015 na festivalu v Cannes, vyvolal v Maroku mimořádně nenávistnou debatu. Stačilo ukázat několik obrázků z příběhu čtyř kamarádek prostitutek v Marrákeši, aby se nejprve začal zuřivě vztekat dav a hned poté politické autority. Film, jeho režisér i herečky byli vystaveni urážkám a výhrůžkám smrtí. Ministr pro komunikaci rozhodl zakázat filmu distribuci, aniž by ho viděl. O co se snažil? Ochránit ctnostný a naprosto nerealistický obraz marocké ženy, jejž by podle něho film Nabila Ayouche poškodil. Když vám v Maroku ukážou váš obraz, rozbijete zrcadlo.
Převrácená antropologie
Týden po vypuknutí diskusí jsem Nabila Ayouche navštívila. Přes násilí, v němž žije, zůstává velmi klidný a vyrovnaný. Bavili jsme se v jeho kanceláři v lidové čtvrti Casablanky a takto popisoval reakci na film: „Když nahlížíš ženu jako mašinu na plození dětí, která není stvořená k tomu, aby cítila radost, slast a jejíž tělo je v podstatě tvým vlastnictvím, jak chceš mít zdravý vztah k sexualitě? Maročtí muži ji potlačují a jsou frustrovaní. Všechno, co má nádech žádostivosti, je odmítáno, protože se lidem pořád dokola vysvětlovalo, že je to zlo.
Takže když lidi vystavíš takovému obrazu, reagují mimořádně agresivně. Věřím, že to, co lidé v mém filmu viděli, jim způsobilo utrpení. Viděli své vlastní frustrace. Každý den se jim vnucuje role, kterou musí hrát, a oni nesnášejí, když jim někdo sejme masku.
Téma prostituce je samozřejmě tabu. Ale myslím, že lidi šokoval především sociální aspekt této aktivity – zjistili, že tisíce rodin z prostituce žijí. Tisíce prostitutek podporují své rodiny a zároveň jsou považovány za nečisté. Jsou odmítané, vysmívané, odsuzované, ukrývané. Jsme ve slepé uličce. Zahalujeme se falešnou ctností, zatímco náš systém tím, že zakazuje sexuální vztahy, umožňuje komodifikaci a instrumentalizaci ženského těla a násilí na něm.
Sex se stal novou nepřekročitelnou rudou linií. Maročané oscilují mezi tajnými erotickými představami a nenávistí. Jsme pátým největším světovým konzumentem pornografie na internetu a zároveň lidi neustále volají po slušnosti. Sto šedesát tisíc lidí šlo na koncert Jennifer Lopez, milion a půl ho zhlédlo v televizi a pak zpěvačku na internetu uráželi, protože podle nich byla příliš vyzývavě oblečená. Čelíme dnes protikladům vztahujícím se k identitě: sex rovná se Jiný, je symbolem dekadentního Západu, zatímco marocká a muslimská identita se spojuje se ctností a cudností. Jenže se hodně zapomíná. Zapomínáme, že jsme to byli právě my, Arabové, kdo v 15. století šokoval tehdejší svět našimi erotickými spisy. To my jsme objevili erotologii. Vybral jsem si ‚převrácenou antropologii‘ – moje postavy jsou sice prostitutky, ale zároveň se chopily moci. Muž je téměř vedlejší postavou. Je jim k službám, vykleštěný, zbavený síly. Divákům vadila, doslova jimi otřásala skutečnost, že muž je jen periferní postavou. Muži jsou tak zranění ve svém mužství, a proto chrlí tolik nenávisti.“
Feministické mlčení
Nabil před napsáním tohoto filmu udělal dlouhý průzkum. V průběhu téměř půldruhého roku se setkal se stovkami prostitutek, které mu vyprávěly své příběhy. Mluvil s dívkami, které se prodávají dělníkům na stavbách a kterým jejich klienti platí zeleninou. Potkal ale i takové, které si za noc berou sto tisíc dirhamů [přibližně 250 tisíc Kč – pozn. red.] a jezdí v luxusních limuzínách.
„Vyprávěly mi otřesně ponižující, bestiální scény. To, co z toho vyplývá na povrch, je absolutně patetické, dekadentní, hrozivé. Opravdu mě to šokovalo. Cítil jsem vůči těm ženám hluboký smutek. Dnes je sexualita všude, vstoupila skrze televizi, sociální sítě a porno do domácností. A současně s tím projevujeme takovou míru konzervatismu, že se mi tato sexualita vůbec nezdá povznášející. Každá věta, někdy i jen jedno slovo nebo příliš krátká sukně vyvolají ostrou diskusi. Propaguje se obraz ctnostné ženy. Ten ale upadá, a tak jsou sociální sítě skvělým amplionem pro hlasy frustrovaných a konzervativních Maročanů.
Během polemik o mém filmu feministické organizace reagovaly naprostým tichem. A přitom se hraje o budoucnost jejich dcer, jejich dětí. Už příliš dlouho se feministické organizace odmítají vyjadřovat ke zjevně sexuálním tématům. Mají strach, že budou nařčeny z toho, že kazí marockou společnost, a tak radši vyklidily pole. Přitom se hraje o hodně.
Považuji kult čistoty za násilí. Tím, že se ženou zacházíme jako se vzácným šperkem, stavíme ji na naprosto umělý piedestal. Prý by ji to mělo uchránit před zlými mužskými pohledy. Jaký obraz ale o sobě muži mají?“
Co nahání strach
Ještě ten večer jsem se setkala s Noureddinem Lakhmarim, režisérem, který se v médiích a na sociálních sítích okamžitě postavil za Nabila Ayouche. Maročané ho znají jako tvůrce, který nechal vstoupit Casablanku do současného filmu. Ve filmu Casanegra natáčel podsvětí bílého města, slizké bary, prostitutky, vyprávěl o zakázaných láskách, zobrazil brutální, zakázanou, potupnou sexualitu. „Podle mě je problém v tom, že nemluvíme o lásce. V Maroku mají lidé z krásy, něhy strach. Celé dny se díváme na videa Islámského státu, na vraždy v přímém přenosu, ale nesneseme pohled na polibek v televizi. Náš vztah ke všemu, co zavání pornografií, je velmi překvapivý. Nesneseme film jako Much Loved, i když všichni víme, že přesně takhle vypadá naše společnost,“ řekl Lakhmari.
A Sonia Terrab, autorka románů Shamablanca (2011) a La Révolution n’a pas eu lieu (Revoluce se nekonala, 2015), dodává: „Jakási sexuální revoluce probíhá, jenže dokonale ukrytá. Je třeba ji vytáhnout na denní světlo. Tady je člověk svobodný jen v uzavřených, soukromých prostorách. Platíme obrovské sumy za to, abychom se mohli cítit svobodní, abychom mohli v klidu pít a oblékat se, jak chceme.“
To léto jsem v Rabatu měla trávit poklidné rodinné prázdniny. Jenže všichni mluvili o kauze Much Loved. Někteří se pohoršovali nad cenzurou okolo filmu. Jiní si mysleli, že Maroko v žádném případě nemá povolit projekci nějakého pornografického filmu, přestože situaci v zemi dokonale vystihuje. Když jsem v taxících, kavárnách, tramvajích i při mondénních večeřích poslouchala argumenty některých lidí, kteří většinou film ani neviděli, musela jsem se občas hodně ovládat.
Mravy v éře sociálních sítí
Festival Mawazine, který se koná každé léto v Rabatu a přiláká vždy stovky tisíc návštěvníků, nás měl přivést na jiné myšlenky. Jenže toho roku spíš ještě přilil oleje do ohně. Islamisté festival vždy bedlivě sledují. Vyčítají mu, že je příliš nákladný, ale hlavně to, že organizátoři zvou dekadentní umělce, kteří mají neblahý vliv na chování mladých. V roce 2010 se Mustafa Ramid, tehdejší předseda parlamentní islamistické strany, postavil proti vystoupení Eltona Johna a obvinil ho z podpory a povzbuzování homosexuality v Maroku. Attajdid, oficiální deník strany, dokonce psal o spiknutí, které mělo umožnit homosexualizaci země. Elton John nakonec k velkému nadšení návštěvníků vystoupil. Letos podobně nesmiřitelné diskuse vyvolal koncert americké hvězdy Jennifer Lopez, která byla podle komentářů uživatelů sociálních sítí oblečená jako pornoherečka.
Tvrdila jsem, že způsob, jakým mluvíme o sexu, se osvobozuje, musím však svůj názor trochu upřesnit. Jistě, sociální sítě umožňují sdílet, byť někdy anonymně, názory a zkušenosti, které by možná jinak zůstaly utajené. Přístup k internetu, chytrým telefonům, větší svoboda slova v médiích vedou k tomu, že marocká společnost diskutuje mnohem více než za mého dětství, tedy za vlády Hassana II., kdy média byla zcela ve službách krále. Ale všichni ti, kdo překračují zákazy dané striktními zákony, jsou i nadále odsouzeni k mlčení a vystaveni opovržení. Otázky týkající se mravů vyvolávají neuvěřitelné násilí. Stovkám svobodných matek, homosexuálům, emancipovaným ženám stále hrozí zločin ze cti, mučení, ponižování. Nedostatek jasného společenského postoje, neustálé napětí a tření různých společenských modelů a instrumentalizací náboženství umožňují další a další vlny násilí. V tak zhoubné a vznětlivé atmosféře kolují nejšílenější fámy, které jen dokola podněcují nenávist.
Z francouzského originálu Sexe et mensonges. La vie sexuelle au Maroc (Sex a lži. Sexuální život v Maroku, 2017) vybrala a přeložila Míla Janišová. Redakčně upraveno.