Klára Goldstein svůj básnický cyklus věnuje chladu kobek, mučení, smrti a příkořím, která nebyla nikdy potrestána. V letmo nastíněných latinoamerických kulisách se odehrává mimo jiné i vražda chilského písničkáře Víctora Jary po Pinochetově puči v roce 1973.
1.
(Estadio nacional)
Tak křivopřísežně
mohou zírat štíty
a přece – retábl hory
v součinnosti s mrazem
nežádá soucit
Tvá perspektiva vylučuje
vyhnout se krvi
Zatímco z výšky, která bije vzduch
shýbá se město ve svých vertikálách
k dlažbě a křiku, k nepamětné černi
trčící z oken
Jen pořád, pořád hrčí autobusy
s páskami na očích
Vstup je střežen plechovými pohledy
Co když si tě pamatují z ulic
Snad ne tvou tvář
ale tvá slova jistě
Vždycky je někdo, kdo rád připomene
pestrý let jara nad hučením davů
Písně a paže, co tě podpíraly
Bylo to přece tady, ještě včera
Teď uvnitř strašné noci
rozdrcené dny
bez hodin, beze zpráv
Teď uvnitř všude zadrhnuté hlasy
Tvoje, její, jeho tělo
které se za nás vydává
2.
(Siempre será canción nueva)
Tohle je světec
S prázdnýma rukama
dopadl na beton
Daleko od otázek svých dcer
S kapsami od tabáku
co se drolil v nápěvech
Ještě ho pálí
noční polibek a ranní káva
Její hlas v telefonu
před pár okamžiky
Ta úzkost
---
Za pár dní
když s ním skončili
pohodili u kolejí tělo
s přelámanými pažemi
se spálenými dlaněmi
a s odťatými prsty
Kvetoucí krví v modrající hrudi
---
Po čtyřiceti letech
dva příjemní sousedé
v Miami
O víkendech rybaří
nebo grilují s přáteli
Za slunečných dnů potí se
na plastových židlích
Jejich ruce vrahů
otvírají plechovky s pivem
Čtyřicet let se učili říkat
sebeobrana
a vyspávat na slunci
tu hrdou službu vlasti
---
Ale ty dny
s kořeny hlubšími než ticho
už roztrhaly železo i beton
A jak se noří
do dřeva a ulic
a prorůstají
k věčně slepé skvrně
ubývá zimy
schyluje se k slovu
---
Tohle byl světec
Nahoře na schodech
balí si cigaretu
Dotýká se
palisandrové šíje
3.
Rozbiješ si hlavu
když půjdeš za nimi
ale zůstat
tady nemůžeš
Rozbiješ si to
skleněné uvnitř
to věčně
nezastřešené
Výhled bude lepší
A tep se zrychlí
4.
Vzápětí
uslyšíš vzduch
hryzat jejich vlasy
Písek je tiše
prostoupil až na kost
Nemají v rukou víc
než zimu noci
Zasetí v poušti
---
Nebo je voda
bere za zápěstí
a mořské proudy zvolna oddělují
od trupu paže
čelist od čelisti
A v těchto hloubkách
kam se bojí ryby
jim oceán
léta rozmývá oči
---
Ve skříních pořád
visí jejich košile
a někdo doma
spravuje jim kabát
co kdyby ještě…
Zbylo to ukrývané
Zbylo to roztrhané
Vylomené zámky
Zpřerážená ticha
mezi lidmi
5.
V podzemí kasáren
V podzemí nemocnic
V podzemí spousty vil
páchne to železem
jakýmsi syrovým přítmím
kde nelze výkřik
rozemnout do světla
kde to z betonu
nelze odvrtat
Zhnisaná paměť
nevstřebává stehy
6.
Ještě se chvěje
ta lampa, které se
křečovitě držíš
---
A za pár hodin
zběsile tě to
vylomí
do hluchoty ran,
praskání elektřiny
a vlastních kostí
---
Hltavé pohyby
dolují krev
Přiznání nepotřebují
Soud neexistuje
---
Krysa ti hlodá
v těle
Tam, kam už
nepatří nikdo
---
Zavěšena na traverze
sypou se ještě nějaká
slova
z nemohoucích úst
---
V tom místě, kde jsi
přecházela ulici
nenašlo se nic
Ti, kteří tě hledali
umírají
Dosáhnou už na ten
nenarozený pohled
i na tvé kroky
7.
V tiché půdě
vysychají stébla
těla i sliny včel
Pořád nic není
na dosah
Jen jistá lidskost
žhavého větru
8.
Co se strhlo –
už jen trčí v drátech
a šlape po hlavách
jako tehdy oni jemu
Nemohli o tom psát
ale tys to viděl
Než ho odtáhli
zpátky přes chodbu
klečel jsi v jeho krvi
Město se třáslo
Nosné zdi se bortily
Nebylo možné se napřímit
nebo zavolat domů
---
Co se strhlo –
zarývá se do masa i do krajiny
A ty nevíš
kdo ještě existuje
kdo už přestal
Slyšíš znít na čtvrtém pražci
strunu G
staženou kolem hrdla
Zvolna se rozpíjí
šeď omítky před tebou
jejich ruce
i poslední rok –
jeho barvy v ulicích
9.
Tyto ulice
přivykají šeru
s hbitostí koček
Pohyby
litosférických desek
jsou podobné
těm našim
Dny spálené
světlem nebo mrazem
odhalují epicentrum
tak daleko
V oceánu
Ale ušetřen
nebude nikdo
10.
Déšť ve tmě kráčel rychle
Jizvil
Dlouhé vlasy žen
rostou i pod zemí
V jejich spleti
klíčí rostliny
co pak spávají na povrchu
---
Tady
končí tvé stopy
a tvoje krása patří teď
chraplavým oddenkům
burcujícím hlínu
křehkosti řapíků
a lodyh
---
Tvé děti
se ti podobají
Mají pár fotografií
tvůj svetr z lamí vlny
a zhruba tvoje roky
Také tvůj diář z roku 74
Ale naději už ne
Chodí po zemi
kolem tvých rukou
11.
Ta hvězda
je bílá a pomalu padá
na ty
co se ještě opírají
o některé znaky času
Už nemá peří
Zaznívá jen z dálky
Tady nemůžeš křičet
že už je konec
Ta hvězda
pomalu padá
v bouřce
12.
Některá místa
bije noc
urputněji
Hlas pak odtéká
stružkou mezi dlaždicemi
Mizí až do rána
Odchází na vnitřní krvácení
---
Všechny odstíny těch chvil
vměstnají se
do kůže a masa
do záškubů mysli
pod proudem
---
Nějaký paprsek pode dveřmi
narazí na střípky
z hodinek a brýlí
Plazí se podél zdí
Když se dostane ven
už se nechvěje
Sytí hněv druhých
13.
Nová hranice
svírá
nepředvídatelným hulákáním vichřic
Sladkostí rév
pnoucí se od kořenů
---
Rozložitá těla kovů
brání se rudýma očima
rukám
co nežhnou nitrem vulkánů
těch obrů
na jejichž úpatích rodí se
černě krákající mračna
i brodiví ptáci
rozvážně kráčející bahnem
14.
Po řece
připluli mrtví
A lidé na mostech nevědí
jak nazvat
co zbylo z jejich tváří
Sbíhají ke břehům
Vytahují z vody ztuhlá těla
těch, co nesmějí být poznáni
---
Po řece
připluli mrtví
Kdyby měli oči
asi by zírali do slunce
proskleni žárem
Mezi ostrými kameny
nikdo nepamatuje
tolikerý dotyk smrti
takové čeření v proudu
---
Řeka
mizí v zemi
Právě v těch místech
naposledy
stáčí zrak za sebe
15.
Jindy se objevují
časně ráno
ještě před rozbřeskem
v ulicích
někde na nároží
nebo vedle silnic
v otevřených zlomeninách města
s konečně uvolněným zápěstím
jako siluety
zakrytí kabátem či novinami
nemají žádné rysy
z žil
uniká už pouze zima
---
Chodci se opatrně přibližují
Ti, co by brali do svých dlaní ticho
které se jim válí po prázdných hrudích
a stírali to všudypřítomné
Ti, co by ve svých klínech uspávali
ty těžké hlavy zakreslené krví
jsou v cizí zemi
nebo ještě
mnohem
dál
16.
Ticho
může jen klesat
s poryvy deště
Zbývá
rozmoknout na půli cesty
Zanechat
sloupek popela ústící až k filtru
Zakřičet to co tehdy
Ticho
může jen klesat
k hranici odhalení
17.
Po stěně couvá
podivné zvíře
a cosi vytéká z úst noci
Dlužná hlesnutí a dlužné výkřiky
Šero nasávané skrz zuby
Úlomky v rozčísnutých dásních
Barikáda těla
na níž se ukájejí psi
Nahota týdnů na dlažbě sklepa
Píše mi k narozeninám
tvoje dcera
Daří se jí dobře
má čtyři děti
žije v Göteborgu
Píše mi Evelyn
po otci zbyla jí jedna košile
Píše mi Ana
Píšou mi další
s kořeny v zemi
která se probudila
Bez protokolů
a bez nářečí kostí
nezmůžeš nic
18.
Tak křivopřísežně
mohou zírat štíty
A přesto –
úbočí prázdna sešvihané větrem
nežádá soucit
Tvá perspektiva –
ticho
vylité do ulice
Nekonečná zpronevěra spánku
dokud
hledají
A dokud nacházejí
---
Mé srdce
je cítit sněhem
Ve ztuhlých svalech
ty noční polní cesty
Sémantické posuny
vně krystalických struktur
Modré svítání
vysoko nad městem
Dálková světla a dole
u cesty
umrzlé zvíře
Už ani nevíš, jestli kočka
nebo snad bosý prorok
Napjaté končetiny
trčí vzhůru
Klára Goldstein (nar. 1988) je básnířka, publicistka, překladatelka a doktorandka na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vydala sbírky Úpatí vichřice (2011) a Milíře (2016).