Splývání byznysu a politiky se projevuje mimo jiné tím, že politické strany čím dál více používají korporátní slovník. Stranické sekretariáty se jen hemží různými manažery a strany se stagnujícími preferencemi se uchylují k provařeným marketingovým strategiím. K jedné z nich – rebrandingu – přistoupila i Strana zelených, jejíž preference se ne a ne odlepit od dvou až tří procent. Zelení se v nové prezentaci rozhodli nabídnout voličům vypulírovanou tvář bez vrásek a jizev. Ve vysvětlujícím videu mluvící hlavy předsedy a jednoho z „ideátorů“ kampaně, jež pronášejí povšechná moudra, střídají záběry na lesy a háje. Tento poněkud výletnický environmentalismus zdárně zakrývá fakt, že ochrana životního prostředí je často zuřivým společenským bojem, který v dobrém smyslu slova štěpí společnost. Strana si také na rebrandingovém sjezdu odhlasovala, že není ani pravicová, ani levicová, a ve zmíněném videu se dozvíme, že možná není ani stranou. Matěj Stropnický měl být předsedou, který dovede zelené doleva a do Parlamentu. Zatím to vypadá spíš na cestu do ztracena.
J. Horňáček
Začíná to vždy stejně. Nadnárodní korporace, většinou ze Spojených států, vymyslí chemické svinstvo, jímž je možné něco dobře likvidovat, a prohlásí, že je zcela nezávadné, ba ekologické. A tak ho začne používat celý svět. Po letech drahých výzkumů vědci konečně prokážou to, co ekologové tušili: že je látka opravdu nebezpečná. Mezitím již korporace shrábnou obrovský zisk, svinstva se dostane do životního prostředí statisíce tun a poškodí přírodu i zdraví lidí. Trvá další desetiletí, než se produkt celosvětově zakáže. A mezitím korporace objeví další vychytávky. Bylo to tak s olovem v benzínu (Ford), freony (DuPont) nebo DDT (Monsanto). Nejinak je tomu s glyfosátem, hlavní složkou totálního usmrcovače rostlin Roundup firmy Monsanto. Britská studie čerstvě doložila, že glyfosát závažně poškozuje játra i při nižších dávkách. Starší studie potvrzují, že zvyšuje riziko rakoviny, genetických mutací a může narušit i průběh těhotenství. Roundup škodí i přírodě – ubývá například květin kolem polí a tím i hmyzu a ptáků –, kontaminuje vodu, včetně pitné, a podílí se na destrukci života v půdě. Ještě loni i veřejnoprávní Česká televize vysílala reklamní spot Roundupu bez jakéhokoli upozornění na jeho nebezpečnost, ačkoli se o ní už tehdy vědělo. I proto jeho celková spotřeba v České republice činila jen v roce 2013 milion litrů. A nejde pouze o jeho užití v zemědělství. Roundup lidé bez ochranných prostředků lijí v domnění, že jde o ekologický přípravek, doslova všude. Soused se jím zbavuje „nepříjemné“ trávy v plotě. Ve městě u školy postříkali listy stromů u trati, aby už nerostly. Tuny spotřebují České dráhy. Výsledek? V testu, který proběhl v osmnácti zemích EU, se prokázala přítomnost glyfosátu v těle šokujících čtyřiceti pěti procent testovaných, u nás dokonce šedesáti procent. Stále ještě budeme váhat Roundup zakázat?
J. Malík
Vraždy, nehody, zpronevěry, doutnající velkoměsta Blízkého východu a mrtvá batolata pohozená v kontejneru. Lidé milují zprávy vyvolávající strach, média jsou si toho vědoma a činí vše, co je v jejich silách, aby ukojila tuto prastarou touhu po krvi, dnes transformovanou do pouhého zprostředkování. Jeden z nejdůležitějších kanadských vývozních artiklů 20. století, teoretik médií Marshall McLuhan, řadil přitom sledování televize mezi činnosti vyžadující vysokou míru divákovy participace. Příjemce prý z tohoto média získává tak málo informací, že si musí zbytek sám domýšlet. Vzhledem k tomu, že zemřel na počátku osmdesátých let, neměl šanci objevit a popsat kouzlo internetu. Při výběru toho, na co zaměříme pozornost, na internetu skutečně naše možnosti neznají hranic – respektive si je tvoříme my sami, a ne vždy jsme si toho vědomi. Máme možnost vnímat jen ty informace, jež zapadají do naší představy o světě, a ostatní úspěšně ignorovat. Dostaly se k vám třeba zprávy o tom, že množství teroristických útoků kleslo meziročně o deset procent nebo že se začala zacelovat ozonová díra? Pokud ano, gratuluji, pokud ne… Však víte. Výběr je na nás.
K. Hájek
Brněnský primátor Petr Vokřál oznámil do světa velkou novinu: „Stadion za Lužánkami bude!“ Srdce sportovního fanouška plesá radostí. Babišův pohůnek si poradil se zdánlivě neřešitelným problémem. Žádný soukromý investor totiž nechtěl zaplatit náklady ve výši půldruhé miliardy korun. Naštěstí si Vokřál vzpomněl na oblíbenou českou tradici dotovat sportovní stavby z veřejných zdrojů. Věří, že astronomickou částku získá z evropských fondů, od ministerstva školství, kraje i města. Ve sportovním světě nikoho ani nenapadne, že utrácet veřejné finance za areál, kde soukromý klub odehraje všehovšudy ročně jen patnáct zápasů, je plýtvání penězi. U nás to tak totiž dělají všichni. Město Olomouc chce krachující Sigmě pomoct tím, že od ní koupí stadion za dvě stě milionů korun. V Plzni místní radnice investovala do fotbalového stadionu v posledních šesti letech přes půl miliardy korun. Nic na tom nemění fakt, že klub samotný za tu dobu vydělal v evropských pohárech více než dvojnásobek. Pozadu nechce zůstat ani Praha 3. Městská část nyní chystá přestavbu žižkovského stadionu za sto dvacet milionů korun. Vůbec jí nevadí, že druholigový klub jí dluží na nájemném více než milion. Vedení radnice asi tajně doufá, že patnáct set pravidelných diváků by mohlo její štědrost ocenit v příštích volbách. Jinou motivaci, proč dotovat stadiony, snad radnice ani mít nemůžou.
V. Ondráček