Poslední týdny se na francouzské politické scéně nesly ve znamení levicových primárek. Tedy souboje potenciálních kandidátů na prezidenta, jejichž šance na zvolení se ale limitně blíží nule. Jaký význam tato volba levicových voličů v současné politické konstelaci má? Nad tím se 24. ledna ve svém komentáři pro deník Libération zamysleli – v intermezzu mezi prvním a druhým kolem – politologové Rémi Lefebvre a Éric Treille. Primárky byly ve Francii dlouho považovány za něco nemyslitelného. V posledních měsících se ale staly ústředním tématem jak na pravé straně politického spektra, tak na té levé. Každé ale jiným způsobem. Zatímco pravicové primárky z konce minulého roku probíhaly v duchu vítězného tažení, zápolení levicových kandidátů, napojených více či méně na nepopulární vládu, se od počátku potýkalo s otázkami po svém smyslu. Jen ti největší optimisté totiž stále věří, že vítěz levicových primárek výrazně promluví i do prezidentských voleb. Pro opozici se staly primárky počátkem reconquisty, pro hlavní vládní stranu potvrzením jejího rozkladu.
Socialistická strana je dnes podle Lefebvra a Treilla natolik zdiskreditovaná, že ji tak jako tak čeká cesta z politického výsluní. Souběhem několika okolností, mezi něž patří i pozdní termín konání primárek, se na francouzské politické scéně před volbami už dříve zformovaly dva tábory, které cílí na stejné voliče jako Benoît Hamon (patřící k levicovému křídlu socialistů) a Manuel Valls (zastávající ve straně sociálnědemokratický proud). Dá se tak očekávat, že socialističtí příznivci poraženého z dvojice HamonValls nakonec ve volbách namísto stranického kandidáta podpoří krajně levicového JeanaLuca Mélenchona, nebo naopak liberála Emmanuela Macrona. Právě Macron přitom může těžit také z vedlejšího efektu pravicových primárek, které přitáhly k volebním urnám plné čtyři miliony lidí. Výsledkem toho byl výběr ultrapravicového Françoise Fillona – uchazeče o prezidentskou funkci, jenž sice imponuje pravicovým voličům, ale jeho přijatelnost pro zbytek společnosti je přinejmenším sporná. Lefebvre s Treillem se domnívají, že hlavní funkcí levicových primárek, odrážející se i ve výrazné ideologické polarizaci kandidátů druhého kola, není ani tak zvolit nejlepšího kandidáta pro prezidentské volby, jako spíše nově ustavit rozložení mocenských sil uvnitř Socialistické strany. Socialisté hrají o samu svou existenci. Chybí jim totiž vidina vítězství, která dokázala po primárkách sjednotit pravicový tábor.
S blížícími se prezidentskými volbami se pozornost francouzských médií upíná také ke kandidátce Národní fronty Marine Le Penové. Týdeník L’Obs se 14. ledna v rozhovoru s filosofem Michelem Eltchaninoffem zaměřil na sémantický mechanismus jazyka extrémní pravice. Marine Le Penová se prezentuje jako kandidátka rozumu, jako klidná síla, připomínající do jisté míry dokonce Françoise Mitterranda. Jejím hlavním vzkazem voličům je sdělení „nejsme hnědý mor“. Navenek se distancuje od extrémního směřování, které straně ordinoval její otec JeanMarie Le Pen, a profiluje se proto v některých ohledech umírněněji než bývalý kandidát pravicových primárek Nicolas Sarkozy. Marine Le Penová se ve svých projevech hlásí k různým ideologickým odkazům: na jednu stranu volá po novém identitárním typu demokracie, která by Francii zbavila zkorumpovaných politiků, na druhou uznává právní stát a demokratickou soutěž. „Filosofie“ kandidátky Národní fronty se dá shrnout do jednoho slova – survivalismus: život je neustálým bojem proti nepřízni osudu. Le Penová tematizuje předně problém imigrace. Ten ale spojuje s neblahými následky globalizace, čímž kritiku imigrantů odvádí od diskuse o jejich „nepřizpůsobivosti“. Uprchlickou krizi představuje jako jeden z důsledků dvojího komplotu světového rozměru. Komplotu, jenž má za úkol ve jménu obchodu homogenizovat společnost po celém světě a islamizovat ji. Diskurs Le Penové je do značné míry silnou kritikou dnešní konzumní společnosti. Filosof Eltchaninoff upozorňuje, že šéfka Národní fronty se témat prosazovaných jejím otcem nevzdala, ač se to na první pohled může zdát. Řadí se mezi mnohé myslitele, kteří už od Francouzské revoluce odmítají pokrokové učení osvícenců. Le Penová stejně jako další odmítá studenou racionalitu a navrací se k půdě a idealizovanému lidu. Vykořeněné liberální elity podle ní řídí dnešní systém daleko sofistikovaněji, než to dělaly ty nejhorší totality. Tento motiv je ovšem tématem extrémní pravice par excellence.
Třicátého prvního ledna uplynulo čtyřicet let od doby, co své brány poprvé otevřelo pařížské muzeum moderního umění Centre Georges Pompidou neboli Beaubourg. Deník Le Monde přinesl 22. ledna rozhovor s Italem Renzem Pianem, který centrum v roce 1971 spolu s Britem Richardem Rogersem navrhl. Tento „antimonument k uctění kultury pro všechny“, který se vyznačuje tím, že většina jeho potrubní infrastruktury vede vně budovy, vyvolával zpočátku bouřlivé reakce. Ta doba je ale dávno pryč. Centre Georges Pompidou za dobu své existence navštívilo už více než sto milionů lidí. Renzo Piano v rozhovoru přibližuje, za jakých okolností budova vznikala. „Nejprve jsme vůči tomuto projektu byli nedůvěřiví. Byli jsme mladí, trochu nevychovaní a přehnaně ambiciózní,“ svěřuje se. Piano a Rogers se zpočátku báli, aby se svým přičiněním nepodíleli na vytváření pomníčku tehdejší státní moci. Záhy ale pochopili, že jde o širší koncept, zakládající se na Malrauxově myšlence „domů kultury“. Tyto domy, které měly původně stát ve všech městech Francie, jsou prostory, kde se setkávají lidé a sdílejí zážitky četby, umění, hudby či filmu. Piano s Rogersem vyhráli se svým projektem v konkurenci téměř sedmi set architektů. Prvně jmenovaný dnes dodává, že na projektu museli po vítězství v soutěži upravit jen minimum věcí: mezi ně patřil například návrh na pohyblivá patra, která měla fungovat jako obří nákladní výtahy. Odvahu navrhnout v rámci Centre Georges Pompidou netradiční architektonická řešení Piano vysvětluje „mladickou nerozvážností“. Zpětně nicméně obdivuje odvahu a prozíravost poroty, bez které by projekt nespatřil světlo světa.