Takřka v každé hudební subkultuře můžeme registrovat vnitřní pnutí mezi samozvanými strážci původních kořenů, tedy takzvanými trueschoolery, a mladou krví, která žádné tradice nectí a hranice žánru posouvá, jak se jí zrovna zamane. Poněkud únavné spory o to, zda punk je či není mrtvý, nebo pře na téma, kdo dělá ten skutečný a pravdivý hip hop, se v různých obměnách neustále vracejí a vytvářejí specifický kolorit, který většinou zajímá jen ty, kdo se debat sami účastní. Často jde o generační záležitost – o to, co komu v době dospívání zrovna hrálo ve sluchátkách. Jedná se o ten druh nostalgie, který se drží pravidla, že dřív tak nějak všechno stálo za to, kdežto dnes všechno stojí za nic.
V hip hopu se důraz na zakladatelský étos vždy těšil velké oblibě. Pokud jste se jednou ocitli v pozici průkopníků, můžete z toho docela dost vytěžit, nebo to aspoň pořád dokola připomínat. Existují však i mladí rappeři, například Lil Yachty, kteří se pyšní tím, že pro ně takové legendy a mučedníci scény, jako jsou Tupac nebo Notorious B.I.G., nic neznamenají. Rapový veterán Snoop Dogg se zase na oplátku vysmívá příslušníkům mladé trapové generace za to, že jeden zní jako druhý, nejsou tudíž rozeznatelní, a navíc jim není ani dobře rozumět. Většinou přitom platí, že pokusy bývalých rapových gigantů o návrat ve velkém stylu jsou buď k pláči, anebo k smíchu. Stačí vzpomenout na nejrůznější pokračování legendárních alb z druhé půlky devadesátých let, jimiž se rapoví veteráni v posledních patnácti letech snažili dát najevo, že jsou stále mezi námi. Většinou to za moc nestálo. Výjimkou je poslední deska formace Tribe Called Quest We Got It from Here… Thank You 4 Your Service (2016), která funguje hlavně proto, že netěží z bývalé slávy ani nerecykluje staré, osvědčené postupy.
V Česku se o podobný návrat po osmi letech od vydání vydařeného alba Interview právě pokoušejí jihlavští Pio Squad, kteří začínali pod jménem Jižní pionýři v roce 1998, takže se právem řadí mezi veterány tuzemského rapu. S deskou Stromy v bouři se jim návrat podařil jako asi nikomu jinému před nimi. Důvodem je, že se ani neohlížejí nazpět, ani slepě nesledují nové trendy. Spíš než o návrat se jedná o nový začátek, hlavně však je z celého počinu cítit přetlak, který prostě musel ven. A je dost dobře možné, že teď bude zase pár let – nebo třeba už napořád – ticho. V době, kdy rappeři vydávají desky jak na běžícím pásu, je docela osvěžující vidět, že někdo dokáže odejít na vrcholu a vrátit se až v momentě, kdy má zase co říct.
Ne že by v rapu – a v tom dnešním zvláště – bylo nutné sdělení. Koneckonců mnohé hvězdy současného amerického hip hopu přesvědčivě dokazují, že kromě obligátního narcismu stačí zbraně, drogy, prachy, děvky, káry a celkem dobře to funguje. V českém prostředí ovšem pokusy napodobit tento přístup vždy zaváněly hlavně trapasem, což s přehledem vyhmátli lidé z labelu Opak Dissu, kteří otevřeně přiznávají, že jejich „trap life je o chození do fabriky den za dnem“. Jakkoli ale platí, že dobrý rap nemusí mít žádný (hluboký) význam, což v českém prostředí s jistou mírou sebeironie dovedl k dokonalosti Hugo Toxxx, vždy potěší, když se najde někdo, kdo stále ještě chápe řeč hlavně jako prostředek komunikace.
Paradox takzvaných egotripů, které od hip hopu dost dobře nelze oddělit, tkví v tom, že je to sice samé „já, já, já“, ale o interpretovi se přitom nedozvíte skoro nic. Nebo přinejmenším nic, co by stálo za řeč, protože zpověď, natož intimní, je nutně příznakem slabosti. Pio Squad ale na své poslední desce popisují svět vnitřní i vnější a reflektují hlavně to, že zrovna prochází bouří, před kterou není úniku („rapovej text není krabice, kam se běžíš schovat, když potřebuješ onanovat“). Jde o temné album, které má k předešlému, možná až příliš rozjásanému Interview opravdu daleko. Najdeme zde výstižný komentář k současné antiuprchlické hysterii („ten, kdo mi tu brání mít za práci dobrej peníz, nežije za hranicí, nemluví cizí řečí“), výlet jedovatou nocí, která člověku nedovolí spát, ale ani střízlivě bdít („půl třetí ráno, v ulicích prázdno, z kanálu pára, selí se párno“), nebo třeba analýzu sebevražedných tendencí současné euroamerické civilizace („do těla sílu, ať stihnu, než chcípnu, pořídit káru a dům plnej krámů“). Pio Squad se naštěstí vyhýbají intelektuálnímu kazatelství, které často sklouzává ke kárání, a raději se drží vypravěčství. Storytelling ostatně vždycky byl vrcholovou rapovou disciplínou, i když to tak dnes možná nevypadá.
Zpráva, kterou album Stromy v bouři formou příběhů zprostředkovává, je v českém rapu ojedinělá a zaslouží si pozornost. Pio Squad vědí, že „svět se začíná třást“. Ukažte mi jediného z pražských rapových pionýrů, který si toho aspoň všiml.
Autor je stárnoucí hiphopový fanoušek.
Pio Squad: Stromy v bouři. Avantgarda Music 2016.