Hospodin údajně tvořil svět pouhými slovy. Jen pojmenovával jevy, tvory i věci. A protože prý takto stvořil i člověka k obrazu svému, sami od počátku zvětšujeme svůj svět nejrůznějšími pojmy, které osvětlují i zaslepují. Zabýváme se teoretickými „ismy“ a zároveň přehlížíme život, totalitu, celek našeho světa. Také pojem ageismus, stvořený téměř před půl stoletím pro pojmenování a zdůraznění diskriminace starých lidí, která měla být vědecky uchopena a snad i v praxi řešena s pomocí nového „ismu“ (a specialistů v oboru), má i zatemňující stránku.
Nepotřebovali jsme gerontologa Roberta Butlera a jeho termín ageismus z roku 1969. Věděli jsme dávno, že je tu problém ve stereotypech záporného přístupu ke stáří. Rok předtím režisér Miloš Forman, dotázán na generační červenou nit svých tehdejších filmů, odpověděl: „Mne lidé středního věku nedojímají. Lidé středního věku jsou mocní. Dojímá mne bezmocnost starých a mladých.“ Zčásti právě tímto směrem šel vývoj po Butlerovi a do problematiky ageismu byla brzy zahrnuta i diskriminace mladých lidí. Zná to snad každý z firemních porad, kde boss, obklopený postaršími pobočníky, reaguje na příspěvek mladého zaměstnance, třeba i třicátníka, otce rodiny a borce v profesi: „Ty mlč a nekecej nám, dospělejm, do toho!“ A v opačném gardu se potkáváme s juvenilními teroristy, kteří požadují, aby se šedesátníci „vrátili do hrobu“ a skončila nadvláda digitálně negramotné gerontokracie. Vždyť nejsou s to používat Google a namísto emailů s obrázkovou přílohou odesílají svým bližním pohlednice s oslintanými známkami.
Tady je dobré si uvědomit, jak to chodilo u takzvaných primitivů. Pospolitost byla prostě dána, stejně jako – historicky nadčasové – životní cykly jejích jednotlivých členů. Šlo o komunity přirozených brzd a vyvažování. Rady starších měly hlavní slovo, mladí náčelníci však nesli hlavní odpovědnost za konkrétní činy a jejich následky. Starší nepředstírali sílu a schopnost bleskové reakce, mladí nepoukazovali na své hluboké zkušenosti a rozvážnou moudrost. Všichni věděli, že generační konflikt nesmí být veden až do úplného zničení, vyhnání, umlčení a odstavení protivníka. Vnímali synergický efekt věkových charakteristik a rozporů, skutečnost, že tyto danosti a třenice směřují k prospěchu celého kmene. Šlapalo to, dokud nedorazili zástupci modernity a ohnivými rourami většinu toho rozšafného lidu nevyhubili.
Pravda, primitivní společnost přešlapuje na místě a o všestranném rozvoji osobnosti v ní nelze mluvit tváří v tvář rigiditě nastavených podmínek. A stejně tak je pravda, že některé firmy dnes už pochopily, proč věkově smíšené týmy zajišťují ty nejlepší výsledky. Ale s civilizací, modernitou či kapitalismem je problém už jen tím, že zrychluje čas a skokově mění podmínky generačních kohort. Historické předěly a technologické skoky, jež akumulace kapitálu nastoluje, činí ze vzájemné komunikace mladých a starých dialog hluchoněmých, který často přerůstá ve válku jakýchsi nepřátelských kmenů. Proměny způsobů akumulace v boji o míru zisku mezitím antikvovaly Formanův náhled na mocné středního věku; i oni jsou dnes čím dál častěji bezmocní. I oni často odcházejí ze scény, sledováni pohrdavými mladistvými pohledy z přeplacených startupů. Za projev senility je pokládán už samotný fakt, že někdo je ochoten cokoli si pamatovat a kdykoli odpřednášet, když přece máme vyhledávače a Wikipedii. A když prázdné mozkovny mají tak výtečnou akustiku.
Ageismus není jen pouhá lapálie. Různé průzkumy zjistily, že s touto formou diskriminačních stereotypů se lidé potkávají s větší frekvencí než s projevy sexismu či rasismu. Největší průšvih je ale zřejmě ten, že při zkoumání uvedených – a mnoha dalších – „ismů“ nám uniká celek, kontext, souvislosti. Že neřešíme příčiny, ale katalogizujeme následky jevů, které jako by se samy sypaly z obláčku. Víme, že ageismus je individuální, sociální a kulturní, ale analýza mechanismu je nahrazena popisem jeho ozubených koleček. Ta popisnost je nutná, ale k výkladu má daleko.
Nějak jsme zapomněli, proč jsou kasárny analogií etatizované společnosti, jejímž ohniskem je moc, o níž mluvil Forman se samozřejmou intuicí umělce. Proč si hierarchie frček a funkcí v nedobrovolném lágru, který je součástí přípravy na válku, nevystačí s vojenskými řády, rozkazy, systémem trestů, ústrojovou kázní a s ohlušujícím řevem veřejných buzerací při nácviku pořadových. Hierarchizovaná moc potřebuje k ovládnutí terénu „spontánní“ rozdělení na „bažanty“ a „mazáky“, bez jejichž antagonismu by byla skoro bezmocná. „Normální“ komplexní společnost má těchto rozdělujících faktorů, umožňujících panování nad lidmi, celou škálu – nejen podle věku, ale i pohlaví, barvy pleti, sexuální orientace, počtu absolvovaných škol či prestižních zaměstnání, podle tloušťky hroší kůže každého jedince. Protože šarží je stále méně, naléhavě potřebují, abychom se s čím dál větším zápalem mydlili mezi sebou. A ani jim nevadí, hroužímeli se do detailů těchto rvaček. Vždyť nám slastně uniká, že z nich lze sestavit mozaiku, celkový obraz nepřijatelných poměrů.
Zejména v tomto smyslu platí: Pryč s ageismem! A se všemi „ismy“, v nichž se topíme.
Autor je politický komentátor.