Po netradiční detektivce Mlýn na mumie vydal Petr Stančík selský román Andělí vejce. Zábavná kniha, v níž hlavní hrdina zažívá mnoho fantastických dobrodružství, troskotá na dvou zásadních věcech: je přehlcená exotickým balastem a vyvolává nepřijatelné poltické konotace.
Petr Stančík je poměrně zdatný autor prapodivných názorů. S ohledem na to, že se ve svých veřejných projevech jako jeden z mála českých spisovatelů přihlásil k protiuprchlické hysterii, je namístě přistupovat k jeho dílu se společenským i politickým přesahem. Zvlášť v okamžiku, kdy nám k tomu ve své nové próze Andělí vejce dává několik pádných důvodů. O tom ale později.
Stančík se před dvěma lety v rozhovoru pro časopis Tvar pochlubil tím, že vyznává monarchistické principy, má legálně drženou pušku a čtyři pistole, a dokonce nabídl i radikální řešení současných poměrů. Podle něj je nutné „vracet všechny uprchlíky ještě na moři tam, odkud vypluli“, a když „neprozradí svůj původ, internovat je v minimalistických táborech bez mešit, bez pohodlí a hlavně bez možnosti získat občanství a parazitovat na evropském sociálním systému“. Jak však víme z dějin literatury, i morálně či politicky pochybní a reakční spisovatelé mohou psát dobrou literaturu. Takže je čas přestat kádrovat, oprostit se v rámci možností od konotací k aktuálnímu světu a začít se věnovat textu.
Velká očekávání, žádné finále
Autor v Andělím vejci vytvořil svéráznou variaci na selský román, do nějž přidal většinu svých typických propriet. Tedy zálibu v konstruování bizarních situací, libidózní zaujetí nejrůznějšími kuriozitami, tvorbu alternativních variant historických událostí a postmoderní všežravost. Příhody nadpřirozeně nadaného syna z chudé selské rodiny Augustina Hnáta můžou vyznívat jako osobitá oslava lidovosti, prastarých tradic a ideálu venkovského člověka, ale i rychlého pokroku na konci devatenáctého století. Hlavní hrdina vstupuje do reálných historických situací a ovlivňuje je titulním andělím vejcem, tedy svou hlavou. Během svého života stihne být sedlákem, spiritistou, vynálezcem, obecním destilérem, kokainistou, dekadentním i katolickým básníkem nebo bojovníkem československých legií (samozřejmě na straně Bílé gardy). Namísto své matky vyvolá během seance démona, studuje práva, vymyslí strategii, díky níž české legie zvítězí v bitvě u Zborova, a dostane se na místo dopadu Tunguzského meteoritu, který byl ve skutečnosti nezvládnutým carským experimentem se štěpením atomu.
Kniha je rozčleněna do kapitol nadepsaných daty, přičemž se pravidelně střídají dvě časové linie. V té druhé se počínaje rokem 1891 postupně odehrávají klíčové události života hlavního hrdiny Augustina Hnáta, v první jsou vylíčeny události jediného květnového dne na konci druhé světové války. Střídáním vyprávěcích časů, které se nakonec střetnou, je gradován příběh a navozeno očekávání velkého finále. To ale bohužel nepřijde. I když se odehraje jedno podstatné neštěstí, konec působí jako nepodařený apendix, který autor přidal poté, co vyplýtval všechnu svou tvůrčí energii na popisu hrdinových fantastických životních dobrodružství.
S tím úzce souvisí i další podstatná výtka vůči knize. Zpočátku vtipné jazykové i obsahové ornamenty postupně působí samoúčelně a jejich neustálé vršení začíná být únavné, až otravné. Z knihy se stává kabinet kuriozit, v němž jsou kupeny fantastické příběhy, neobvyklé objekty i podivínské osobnosti – a smysl toho všeho uniká. Bogdan Trojak v textu na záložce označuje hlavního hrdinu jako selského superhrdinu. Avšak tento všeuměl není ani tak Superman, jako spíš v naší kulturní tradici mnohem pevněji ukotvený Cimrman – a to i ve své upachtěné líbivosti.
Migrace, multikulturalismus, korektnost
Andělí vejce je tedy zábavná a celkem chytrá konzumní literatura, která ale po určitém čase začne rozčilovat poněkud přepjatým stylem a exotickým balastem, kterým Stančík s perverzním zaujetím plní stránky knihy. Jenže je tu ještě jedno ale, jímž se vracíme na začátek. A tím jsou odkazy k historii i aktuálnímu světu, které mohou výše zmíněnou oslavu lidovosti, tradic a půdy postavit do trochu jiného světla.
Jednak je zde jako mytický hrdina bitvy u Zborova vylíčen legionář a pozdější fašistický politik Radola Gajda, jednak v textu zazní věštba obecního blázna týkající se budoucnosti Evropy: „Vládcové zemí Evropy budou tak špatně panovat, že jim všichni vypoví poslušnost. Aby se udrželi u moci, přivedou si nové poddané z Afriky, jimiž pak budou sami smeteni jako prach cesty z bot. Saracéni, kteří se tisíc let marně snažili dobýt Evropu nejdříve ze západu a později z východu, ji bez boje obsadí od jihu, pomocí zrady zevnitř. A Evropa jim za svou porobu ještě bude platit.“ Vše korunuje rozverné poděkování autorovu strýčkovi „za barvitá líčení o tom, jak naše rodina žila v temných dobách před vynálezem multikulturalismu a genderové korektnosti“.
Nad tím by se dalo pousmát nebo máchnout rukou. Já ale slovy Benjamina Péreta říkám: „Tenhle chleba nežeru.“
Petr Stančík: Andělí vejce. Druhé město, Brno 2016, 200 stran.