Transgas aneb Úskalí vlastního úspěchu - architektonický zápisník

Kauza hrozící demolice bývalé pražské centrály plynárenské společnosti Transgas vyvolala novou vlnu sympatií s architekturou tak­­­­­zvaného brutalismu, tedy moderny padesátých až konce sedmdesátých let ­minulého století. Znovu se ukázala propast, která v této otázce dělí odbornou a širokou veřejnost. Co jedna strana považuje za vrchol stylového souznění se směry brutalismu a technicis­mu a za doklad inovativních řešení, považují druzí za urbanistický odpad a pozůstatek socialismu. Paradoxně jsou tak brutalistní budovy oběťmi vlastního úspěchu. Architektům se podařilo dokonale naplnit stylistická a architektonická maxima doby. Právě v těchto kritériích se ale skrývá dvojí úskalí, na něž brutalismus naráží.

Historik architektury Rayner Banham v klíčovém eseji Nový brutalismus z roku 1955 definoval pro architekturu požadavek „zapamatovatelnosti jako obrazu“. Obrazová reprezentace v souvislosti s architekturou je vcelku nekonvenční, pokud se ovšem nejedná o architektonickou skicu nebo plán. Architekturu si většina z nás spojuje s trojrozměrností, nicméně je možné namítnout, že architektura, stejně jako socha, je v každém případě primárně objektem vizuálního vnímání – její obraz se přenáší na sítnici v dvojrozměrné podobě právě tak jako malba. Banhamův požadavek obrazovosti, neboli ikonicity brutalistních staveb, tedy můžeme chápat ve smyslu jasné definovatelnosti kontur objektu a vizuální i materiálové expresivity. Banham narážel mimo jiné i na fakt, že díky novým možnostem reprodukce skrze fotografii a film architektura cirkuluje a je tak více recipována právě jako obraz.

Transgas tuto jednoznačnou ikonickou kvalitu má. Jeho vizualitu charakterizuje kontrast dvou dominantních kvádrů v čelní perspektivě, výrazné materiálové členění budovy a prvky potrubí, které v naddimenzované podobě tunelů manýristicky odkazují na funkci plynovodu a infrastrukturu obecně jako centrální téma moderní architektury. Transgas definuje brutalistní obraz města a zaujímá výsadní místo na rozhraní Václavského náměstí a Vinohrad. Doplněn pohledem na nedalekou budovu Federálního shromáždění však může být takový obraz pro mnoho lidí až příliš kontroverzní.

Transgas beze zbytku naplňuje i další požadavek brutalistní architektury – snahu odlišit se od mainstreamových estetických kritérií svou „ošklivostí“. Tato tendence v díle brutalistních architektů vzešla prostřednictvím prožitku rozvratu a disharmonie z ruin druhé světové války a byla spojována s uměleckými díly Jeana Dubuffeta nebo Nigela Hendersona. Estetika syrovosti a technicismu je charakteristická i pro české autory Trans­gasu – Václava Aulického, Jindřicha Malátka, Iva Loose a Jana Eisenreicha. Umělecký protějšek této budovy bychom mohli hledat ve futuristicko­technicistních dystopiích Pavla Brázdy nebo v díle Karla Nepraše, využívajícím technické prvky mimo jiné jako metaforu vedení a ztížené komunikace. V případě Trans­­gasu tuto estetiku vyjadřuje časté vy­­užívání syrového betonu, „přerostlý“ plynovod, který plní komunikační funkci, nebo expozice konstrukce z ocelových nosníků na fasádě. Naprosto ojedinělé je využití dlažebních kostek, tedy „nalezeného“ prvku, který tvoří fasádu technického dispečinku budovy. Dlažební kostky mohou u běžného kolemjdoucího vyvolat přinejmenším údiv, málokdo je však asociuje s mostovou konstrukcí, která umožnila posadit syrový kvádr na skleněný válec.

Dvojím úskalím brutalismu jsou tedy výrazná vizuální prezence budovy jako obrazu a zároveň jeho estetická nekonvenčnost, „brutálnost“. Brutalistní městská silueta, kterou Transgas vytváří, i snaha architektů, aby budova byla esteticky maximálně výjimečná, vede k tomu, že je tato stavba veřejností vnímána převážně negativně. Jedinečná díla poválečné architektonické moderny mají ve svém genetickém kódu vepsánu provokativnost a kontroverznost, jež se staly osudnými mnohým budovám – ať už to byl obchodní dům Ještěd v Liberci, hotel Praha nebo telefonní ústředna v Praze­Dejvicích. Ohrožena zůstávají další podobně jedinečná díla od autorů, jako jsou manželé Machoninovi nebo Karel Prager, například interiér menzy Matematicko­fyzikální fakulty v Dejvicích. Nelze než poděkovat angažovaným historikům architektury a osvíceným památkářům za jejich snahu tyto nepohodlné budovy zachovat.

Autorka je historička architektury.