eskalátor

O policejní šťáře ve skladech webového ob­­chodu Rohlik.cz se mluvilo celý březen. Kauza příkladně ukázala, co se často skrývá pod líbivou fasádou sdílené ekonomiky: špatně placená pracovní místa, která nestojí moc vysoko na žebříčku společenského uznání. Tento druh sdílené ekonomiky obvykle nenese zisk ani investorům, kteří do firem vložili balík peněz s nadějí, že zruinují konkurenci a získají oligopolistické postavení. Zákazníci si užívají levných služeb, ale pokud se podnikatelům zdaří jejich plán, časem zdraží. Jediní vítězové tohoto modelu jsou manažeři typu Tomáše Čupra, jednatele platformy Rohlik.cz, kteří si na sdílené ekonomice vybudují slušnou kariéru, ale především i pověst guruů soudobého hospodářství, jimž veřejnost a média visí na rtech. V naprostém stínu zájmu naopak skončili skladníci z Ukrajiny, kteří vyhoštěním z Česka ztratili možnost pracovat i v dalších zemích schengenského prostoru. Ačkoliv jsou v celé kauze jedinými skutečnými poškozenými, stát se k nim chová jako ke komplicům těch, kteří – zřejmě nelegálně – využívali jejich práci. Právo v mnoha ohledech zůstává třídní záležitostí.

J. Horňáček

Jednou z každodenně navštěvovaných stránek českého internetu, kterou musel mít každý knižní nerd mezi oblíbenými, byl web distribuční firmy Kosmas. A to nikoli kvůli tomu, že se primárně jedná o internetové knihkupectví, které nabízí desetiprocentní slevu na všechny knihy, ani proto, že zde už čtvrtým rokem funguje magazín o knihách Oko Kosmasu. Šlo totiž o přehledný čtenářský rozcestník, z jehož sekce věnované novinkám bylo možné se během pár minut dozvědět, které knihy právě vyšly nebo co se v brzké době chystá. A to je v době nepřehledných knižních supermarketů a mizejících osvícených knihkupců nedocenitelné. Po nedávném redesignu stránek Kosmasu se ale už potolikáté potvrdilo, že to, co je staré a graficky nepříliš vábné, nemusí být vždycky automaticky špatné. Z Kosmasu se totiž stala přehlcená a nefunkční grafická změť nejrůznějších rubrik a upoutávek, z níž se sice lze proklikat na knižní novinky, ale zde se v hutném špalíru dozvíme vždy jen název knihy a autora, což je v porovnání s detailními informacemi minulé verze dost málo. Z Kosmasu se prostě stal především obchod a my můžeme jen doufat, že se této příležitosti chytí někdo jiný. Třeba Národní knihovna, která by konečně na svém webu mohla vstoupit do třetího tisíciletí.

K. Kouba

Seriál Bohéma rozvířil v české společnosti nebývalé vášně, což je myslím přesně to, co bylo záměrem tvůrců. Je otázka, zda by se to povedlo, kdyby jména postav zůstala smyšlená, jak původně zamýšlela scenáristka Tereza Brdečková, a proto považuji nápad režiséra Roberta Sedláčka přiřadit jim jména skutečná za dobrý. Bez ztvárnění Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Martina Friče by Bohéma zřejmě rychle vyšuměla. Z okolí jsem zaznamenal, že negativně se k seriá­lu vyjadřují především ti, kteří ho neviděli, nebo alespoň ne celý. Ve většině případů byl přístup k postavám uctivý. Spíše negativně byl vykreslen hlavně Jaroslav Marvan, jehož serióznější porevoluční reflexe trochu chybí. Diváci ho znají jako nerudného, leč dobrosrdečného revizora Anděla, v nedávno publikované knize o režisérovi Jiřím Frejkovi ho však najdeme na fotografii ze hry z padesátých let nalíčeného jako Stalina… Třeba se díky Bohémě této reflexe dočkáme, stejně jako náročnějšího a pravdivějšího zpracování osudů jeho souputníků.

J. G. Růžička

Možná to znáte také – vyjedete za hranice na západ, na první benzínce si pořídíte „nejznámější nealkoholický nápoj“ a nestačíte se divit: má mnohem lepší chuť než výrobek ve stejném obalu u nás. Není divu, zatímco v České republice se prodává s obsahem fruktózo­glukózového sirupu nebo je slazen stévií, v zahraničí se do limonády přidává pravý cukr. A taková Rama má jinde až o deset procent tuku víc! Země visegrádské čtyřky se proto, z iniciativy rozlíceného slovenského premiéra Roberta Fica, dohodly, že to takto nenechají. Sepsaly a podepsaly společné prohlášení Bruselu, ve kterém ve zkratce stojí, že nechceme být popelnicí Evropy, že jsme ponižováni, že dokážeme konzumovat ty samé potraviny, které se jedí na Západě. Zajímavé na celé „kauze“ je ale hlavně to, že potravinářské koncerny, které pro náš trh vyrábějí potraviny s odlišným složením (například konzerva luncheon meatu stejné značky je u nás ze strojově odděleného drůbežího masa, kdežto v Německu z vepřového), argumentují tím, že „pouze reagují na přání českých spotřebitelů“, kteří „upřednostňují rozličné regionální chutě“.

T. Uhnák

Na závěr půjdeme za zvířátky. Kurs nosorožčího rohu se na černém trhu pohybuje kolem jednoho a půl milionu korun za kilogram. Někteří asijští léčitelé totiž věří, že obsahuje zázračný lék. Protože však pytláci kvůli těžbě této suroviny neváhají nosorožce brutálně vybíjet, přikročily některé zoologické zahrady k preventivní amputaci rohů pod narkózou. „Nosorožci bez rohu jsou bezesporu lepší variantou než nosorožci zabití,“ uvedl České tiskové agentuře ředitel královédvorské zoo. Jednou z možností, jak s uskladněnou rohovinou v budoucnu naložit, je prý demonstrativní spálení. Jako by se nikdo nezamyslel nad tím, kolik krmení pro nevinná nosorožčí mláďátka by se dalo za takové miliony pořídit! Zvířata už jsou beztak obřezána – tak proč vyhazovat majlant z okna? Postup, jakým zoologové vypálili zlodějům rybník, lze navíc zobecnit. Vezměte si standardní pytlačení jelenů pro pitomé paroží. Proč nemůžeme jeleny hromadně odchytat, uspat, parohy jim opižlat a pěkně legálně na svobodném trhu zpeněžit? A nebylo by podobně účinné odstranit poklopy z kanálů, aby je neukradli zloději barevných kovů?

R. Rops­-Tůma