Takaši Hiraide
Kočičí host
Přeložila Anna Křivánková
Host 2016, 160 s.
Některé knihy nemusí být zrovna vrcholným literárním dílem, aby se čtenáře tak nějak jemně a příjemně dotkly. Stačí, když přitakávají poetice jiných, významnějších textů či směrů. V japonské kultuře se s takovým druhem navazování na tradici setkáváme snad ještě intenzivněji než kde jinde. Platí to i pro román Kočičí host, který není jen příběhem bezdětných manželů, jejichž dům začne navštěvovat svérázná sousedovic kočka Čibi. Pozornosti se tu dostává také tradiční japonské zahradě, kam přilétají motýli, jezírku, jež se zjara plní pulci, obrovskému stromu zelkova i postupné proměně tokijského předměstí v období kolem roku 1990, těsně před ekonomickou krizí. Citlivým pozorováním okolí a smyslem pro detail se próza básníka a romanopisce Takašiho Hiraideho blíží textům největších moderních japonských spisovatelů: „botanickým metaforám“ v Kawabatově Hlasu hory či osudovým setkáním člověka a zvířete v povídkách Masudžiho Ibuseho. Pasáže, v nichž protagonista románu pozoruje kopulující vážky či kudlanku požírající cvrčka, mohou zase připomenout syrové záběry ilustrující animální sepětí člověka s přírodou ze slavného filmu Balada o Narajamě. Podobná setkání či různé drobné příběhy a situace popisuje Hiraide formou nahodilých deníkových útržků, které spojuje dohromady rytmus střídajících se ročních dob. Kdo ocení elegantní umění náznaku a dokáže si představit, jak mnoho může znamenat jedno našlápnutí kočičí tlapky, tomu přinese četba Kočičího hosta nejedno potěšení.
Julie Wittlichová
Jan Stavinoha
Pražský dixieland
Dokořán 2016, 186 s.
Debut dnes již nizozemského autora a srpnového emigranta Jana Stavinohy působí v soudobém kontextu anachronicky, přesto však povědomě. Na přebalu knihy je Stavinoha spojován s hrabalovskou nostalgií a haškovským humorem, ale jeho hlavní inspirační zdroj nemusíme zaštiťovat velkými jmény ani pro něj chodit tak daleko – patrně jím byla především vzpomínka na atmosféru světa, z něhož unikl. Grotesknost Pražského dixielandu je situační a založená na dobových reáliích. Jeho humor vychází z konfrontace postav s každodenností totalitní společnosti, jejími psanými i nepsanými pravidly chování a suchým konstatováním důsledků, které přináší střet momentálních osobních zájmů s realitou (nákup masa v době Vánoc) nebo jen obyčejné nedorozumění a které jsou samy o sobě absurdní. Dnes, poté, co autor své povídky z roku 1982 přeložil do češtiny, představuje Pražský dixieland zjevení z jiného světa. Právě toto „přeznačení“ – nikoli texty samy – vzbuzuje onu deklarovanou nostalgii. Povídky v mnohém připomínají Bubáky pro všední den Karla Michala, tedy knihu z roku 1961. Avšak tam, kde Michal těžil z doby absurditu a projevy pokrytectví jinotajně, setkáním „třetího druhu“, Stavinoha odhaluje pokřivenou morálku přímo (vesměs v dialogu). Pražský dixieland je mementem jednoho způsobu psaní o svazujícím režimu: humoristickým zachycením šílené skutečnosti, které ovšem bylo možné jen zvnějšku.
Tereza Šnellerová
František Kalenda
Pes, kocour a sirotek
Meander, Vyšehrad 2016, 168 s.
Novinář a autor historických románů František Kalenda loni vydal mimo jiné dětskou knihu Pes, kocour a sirotek s podtitulem Putování podivuhodné trojice skoro až na konec světa. Dobrodružný příběh ze středověku začíná jednou vraždou a pokračuje líčením pouti titulního sirotka, který rozumí zvířecí řeči a díky řízení osudu a minulosti, jež mu byla kvůli jeho vlastnímu bezpečí zatajena, putuje z kláštera v moravských hvozdech až do centra tehdejšího světa, exotického Istanbulu. V útěku před hordou téměř hororových pronásledovatelů mu pomáhá jeho odvážný pes, dívka, její vzteklý kocour a potulný rytíř, který však skrývá jedno zásadní tajemství. Poutavý, místy syrový příběh určený starším dětem pojednává o zásadních tématech: boji dobra se zlem, hrdinství, víře, trestu za spáchané hříchy i napravené vině a odpuštění. Cenné je, že se autor vyhýbá zjednodušením, k nimž by dnes představa středověku plného nelítostných Saracénů mohla vést, a ukazuje, že člověk by neměl být souzen podle vzhledu, národnosti nebo vyznání, ale podle srdce. Malým i dospělým čtenářům k pochopení středověkého světa poslouží faktografické vysvětlivky na okraji textu, které příběh vsazují do historického kontextu. Kniha je vyzdobena modrými ilustracemi Renáty Fučíkové, jejíž specifická macha může jinde rozčilovat, sem se ale celkem hodí. Díky napínavému ději, silné atmosféře i prokomponovanému příběhu autorovi odpustíme i poněkud tuhý jazyk, který balancuje na hranici neohrabanosti a autentizující archaičnosti.
Karel Kouba
Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský (eds.)
Islámský stát. Blízký východ na konci časů
Academia 2016, 294 s.
Kolektivní monografie Islámský stát s apokalyptickým podtitulem Blízký východ na konci časů lze v něčem považovat za pokračování jiné kolektivní práce, knihy Arabské revoluce. Ta vyšla v roce 2013 a jejím editorem byl Ondřej Beránek, kterého při sestavování přítomného titulu doplnil Bronislav Ostřanský. Už to naznačuje, že kniha má ještě o něco větší tematický záběr než její předchůdkyně, ačkoli geograficky se sledovaná oblast zmenšila a ze zemí, jimiž v roce 2011 proletělo „arabské jaro“, se zde píše jen o oblasti Iráku a Sýrie (s příležitostnými exkursy, například na Kavkaz). Tematicky je ale monografie rozkročena od ekonomiky přes média až k archeologii. Kniha sice očividně vznikla na vlně mediálního zájmu o excesivní téma, přesto si udržuje akademickou serióznost a na mnoha místech vyvrací populární mýty o Islámském státu. Například Jan Čuřík ve své analýze ekonomiky této organizace odmítá domněnku o ekonomicky fungujícím státním organismu s obrovským rezervoárem finančních prostředků. To potvrzuje i Beránek ve svém úvodním kontextualizujícím textu, v němž tvrdí, že „silným hnacím motorem tohoto převtělení islamismu je v podstatě mafiánská válka o území a nacionalisticky motivovaný džihád“. K dalším zajímavým textům patří analýza mediálního obrazu Islámského státu od Attily Kovácse, text Ondřeje Ditrycha o zahraničních bojovnících nebo příspěvek Zuzany Kováčikové o džihádistech přicházejících ze severního Kavkazu.
Matěj Metelec
Jako z filmu
Režie Tomáš Svoboda, ČR, 2017, 84 min.
Premiéra v ČR 28. 3. 2017
Vizuální umělec Tomáš Svoboda se ve svých projektech často zabývá kinematografií, o které tvrdí, že je to nejvlivnější umělecké médium vůbec. V projektech jako Den nezávislosti, kde v prostoru kina Světozor převyprávěl návštěvníkům děj blockbusteru Rolanda Emmericha, jsou filmové konvence destabilizovány nejčastěji tím, že se obraz nahradí textem. Podobné podvratné strategie Svoboda rozvíjí i v díle Jako z filmu, tentokrát ovšem zevnitř samotného média, protože jde o celovečerní snímek. Neustále opakovaným tématem filmu, který se rozpadá na několik paralelně rozvíjených linií, je vztah kinematografie a skutečnosti. Jednotlivé pasáže mají kolísavou úroveň. Dialog dvou mužů, z nichž jeden přestává být schopný rozlišovat mezi skutečností a filmem, je v podstatě jen krátkodechou anekdotou. Nejlépe naopak působí situace, v nichž jsou filmoví tvůrci konfrontování s neobvyklými zásahy do jejich běžné praxe. Například Jiří Menzel v jedné scéně odvypráví celý děj svého filmu Ostře sledované vlaky a my můžeme sledovat, co ze svého filmu vynechává a co naopak někdy až úporně zdůrazňuje. Vrcholem Svobodova snímku je ale dlouhá scéna natáčení jakéhosi záběru, v němž se herec Miroslav Krobot před modrým pozadím otáčí a komusi mává. Dlouhá pasáž nás provádí úmorným, mechanickým a absurdně působícím průběhem natáčení. Právě tato vysoce standardizovaná a abstraktní rutina je přitom typickým procesem, kterým se ve skutečném světě vytváří svět filmové iluze.
Antonín Tesař
Revoluce: Ruské umění 1917–1932
Královská akademie, Londýn, 11. 2. – 17. 4. 2017
Letošní sté výročí Velké říjnové revoluce se stalo podnětem pro konání mnoha kulturních akcí včetně výstav. Jedna z nejambicióznějších se koná v Královské akademii v Londýně. Rozsáhlá přehlídka představuje na dvě stě děl a mezi zastoupenými autory samozřejmě nechybí Alexandr Rodčenko, Vladimir Tatlin, Vasilij Kandinskij nebo Kazimir Malevič, ale ani pro širší veřejnost o něco méně známí, přesto však ikoničtí autoři jako Alexandr Dejneka nebo Kuzma Petrov-Vodkin. Navzdory vymezení léty 1917 až 1932 není výstava koncipována chronologicky, nýbrž po tematických celcích – Pozdrav vůdci, Člověk a stroj, Stalinova utopie a podobně. Vznikají tak poněkud ahistorické celky, v nichž se potkávají ryze avantgardní díla s projevy počínajícího socialistického realismu. Tato setkání mohou být pozoruhodná, horší ovšem je absence nápaditosti při volbě témat, na něž je výstava členěna. Kromě tradiční malby a sochy jsou vystaveny také dobové plakáty, ukázky užitého umění, fotografie a úryvky filmů. Právě dobové filmy a dokumenty představují mimořádně zajímavý materiál, který by si snad zasloužil větší pozornost – na výstavě jsou projekce umístěny převážně tak vysoko, že je jejich sledování pro diváka dost náročné, chybí zvuk a úryvky jsou příliš krátké. Tento nedostatek je ještě markantnější, když si uvědomíme, že mnoho vystavených obrazů (třebaže samotný socialistický realismus můžeme rehabilitovat jako relevantní směr) kvalitativně bohužel patří mezi druhořadé umění.
Tereza Jindrová
Ivana Uhlířová, Michal Kern, Miloslav König
Lidový kousek
A studio Rubín, Praha, psáno z představení 29. 3. 2017
Nebude to představení, nebude to koncert, nebude to televarieté, hlásá letáček malostranského A studia Rubín zvoucí na představení Lidový kousek. Skutečně, nejnovější počin divadelní společnosti Masopust se nedá jen tak jednoduše zařadit do žádné z tradičních kategorií. Celá inscenace stojí čistě na osobnostech a schopnostech tří herců, kteří na počátku rozehrají vtipnou hříčku v minimalistickém stylu a baví diváky převážně jen svými pohyby a výrazy, čímž silně evokují svého času populární recesistické trio Tros Sketos. Ivana Uhlířová se přirozeně ujímá hlavní komické role a její kolegové Michal Kern a Miloslav König jí velmi zdatně sekundují. Ze scének, jež zdánlivě postrádají hlubší smysl, příběh nebo poučení, postupem času vykrystalizuje pozoruhodný odraz reality. Trefuje se do divadelnosti na divadle, vysmívá se profesionalitě jeho představitelů a přeneseně profesionalitě v jakémkoliv oboru činnosti, což podtrhují i kostýmy, díky nimž herci působí jako čerství pojišťováci, kteří se učí vystupovat před lidmi. V některém z ulítlých až dadaistických dialogů se najde asi každý. Druh humoru, jenž by mohl jinde snadno zavánět laciností, zde působí nenásilně. Lidový kousek nabízí příležitost zasmát se společenským konvencím, jimž nevědomky každodenně podléháme.
Kryštof B. Hájek
Anohni
Paradise
CD, Secretly Canadian 2017
Snad každý článek o Anohni se nějakým způsobem vztahuje k politickým problémům, jichž se britsko-americká zpěvačka ve své tvorbě dotýká. Hudební publicisté se tak ve svých textech do určité míry stávají spolubojovníky této transgenderové umělkyně. Její aktivistický boj za lepší svět pro všechny bez rozdílu pleti, náboženství, pohlaví a dalších determinantů je jistě upřímný, avšak umělecké prostředky, které k prosazování svých idejí používá, jsou poněkud sporné. V paměti ještě zůstává její rozpačitý koncert na loňském festivalu Colours of Ostrava. Sama skryta pod závojem, nechala Anohni svým hlasem promlouvat poloanonymní tváře z doprovodných vizuálů. Polopaticky tím festivalovým návštěvníkům sdělovala, že problémy, o kterých zpívá, se týkají každého z nás. Místo univerzálního propojení však dosáhla spíše silného odosobnění. Její humanistická témata zkrátka nejlépe fungují v úzkém sepětí s její osobností. Šestiskladbové EP Paradise naštěstí působí přesvědčivě. Hudebně se jedná o tentýž mix alternativního popu podloženého elektronickými rytmy, jaký charakterizoval už loňské album Hopelessness. Zatímco však delší formát LP poněkud neutralizoval emocionální dopad písní, na menší ploše tento problém odpadá. Navíc jsou jednotlivé skladby poskládány do skvostného dramaturgického oblouku. O Paradise se často píše jako o jakémsi doplňku debutové desky. Ve své komplexnosti je ale tato nahrávka výjimečným uměleckým počinem, který se určitě zapíše do letošních výročních hudebních žebříčků.
Martin Zoul