Stydím se za české počasí. Jak se má našinec tvářit před nešťastnými turisty, kteří s tichou výčitkou k mrazivě mlčenlivé obloze postávají ve frontě na předražené ušanky – koncem dubna? Jak den za dnem čelit billboardům a polykat další a další zoufalá slova, tykadla, kosočtverce? Že bude líp? Skutečně? A kdy? Ještě tento týden? Nebo aspoň do konce listopadu a pak se ochladí? Aby se za nás děti nestyděly – až jim někdo vykecá, že jsme lítali na Měsíc, transplantovali obličeje, ale lék na kocovinu ani slušné a důstojné počasí jsme vynalézt nesvedli. Dokonce ani ten vítr – falešný a prázdný symbol změn, takto živel primitivní – není na straně lidu. Přináší kroupy, které nejsou pro radost, nejsou ani k jídlu, jsou leda k vzteku. A nebohým turistům shazuje papachy do všudypřítomného bláta; ti už neskrývají své rozhořčení, jímž spravedlivě nasytí reklamační formuláře. Jako by se pyšně vysmíval velikonočnímu poselství, vyvrací vítr stromy, které padají lidem na auta a působí četné škody našim drahým pojišťovnám. Na víc se nezmůže. Co říci na adresu těchto větrů? Takovými větry lze jedině pohrdat.
R. Rops-Tůma
Sledovat debaty na slovenské levici je jako pozorovat zápasy v bahně – po několika hodinách vám konečně dojde, že si zúčastnění kal náramně užívají. Příkladem může být i nedávná rozepře o morální násobilku: „Kolik Churchillů je jeden Stalin?“ Odvěké spory, jestli je možno chirurgicky oddělit zásluhy obou politiků na pádu třetí říše od organické jednoty jejich zmrdství, se tentokrát rozproudily potom, co jistý slovenský podnikatel v informačních technologiích a čerstvý konvertita na levici neohrabaně využil rasistu Churchilla jako symbol boje proti fašismu. Při následné výměně názorů se od bahna umazal úplně každý. Pocit všudypřítomné a všeprostupující intelektuální trapnosti se ještě zintenzivnil, když se na narýsovaných liniích konfliktu začali lidé hašteřit o smysl Velkého protikorupčního pochodu, jenž se v Bratislavě odehrál den po Velikonočním pondělí. Jestliže přijmeme kategorizaci dětských nemocí levičáctví, které Sławomir Sierakowski uvádí ve své předmluvě k polskému vydání Žižekovy Revoluce před branami, pak je slovenská levice nemocná až na kost.
L. Likavčan
Nový kandidát na prezidenta Miroslav Frajbiš předvedl během prvních pár dní kampaně tak povedenou performanci, že mu dosavadní hvězdy politického bizáru Petr Cibulka a Tomio Okamura můžou jenom závidět. Frajbišova videa se stala hitem. Na jednom z nich pod názvem Zakuklence sem nepustíme! kandidát sugestivně mává plastovým světelným mečem a voličům vzkazuje, že zastaví „všechny ty špióny, ty imigranty“. Kromě uprchlíků trápí prezidentského kandidáta i to, že ho vlastní rodina chce okrást o dva miliony – mít peníze je zkrátka neštěstí. Probrat vše až po ujištění, že „nejdůležitější je zdraví“, zvládá za pouhých čtyřicet vteřin. Logicky se po ohlášení Frajbišovy kandidatury objevily pochybnosti o tom, jestli nejde jen o velmi povedený trolling. Správce jeho facebookového profilu to však vehementně popírá. Na poměry „bývalého učitele, sportovce a maséra“ je nicméně kampaň až přehnaně profesionální. A obsah jeho výzev k národu je tak okatě optimalizovaný na většinového českého voliče, že by stačilo vyměnit ve jméně slabiku „fraj“ za „ba“ a nikdo by nic nepoznal. Pokud to ale lidový kandidát s hashtagem #berutonasebe myslí vážně, má duo Zeman––Ovčáček opravdu velmi vážný problém.
O. Novák
Na obrovských lánech, které vznikly v dobách zakládání Jednotných zemědělských družstev v padesátých letech, dnes úzká skupina průmyslových zemědělců pěstuje rostliny za použití nejrůznějších jedů a nad nimi se vznášejí miliony včel, u nichž se vsadilo na intenzivní chov. Pokud máte pocit, že včelaři jsou lidé milující rozmanitost přírody, nenechte se zmýlit. Právě Český svaz včelařů si do plemenářského zákona platného od letošního března prosadil, aby jediným druhem včely určeným pro „šlechtění a plemenitbu“ byla včela medonosná kraňská. Původní druh, tedy včela medonosná tmavá, který rostliny a stromy na našem území obhospodařoval tisíce let, byl určen k vyhlazení. Mezi důvody, které Svaz uvádí, je vyšší bodavost včely tmavé a menší medný výnos. Důvodem, o kterém se už tolik nemluví, je malá odolnost včely kraňské vůči parazitovi, známému jako kleštík, proti němuž se léta neúspěšně bojuje chemickými zbraněmi. Ty s radostí dodává zprivatizovaný Výzkumný ústav včelařství. Skutečnost, že jednatel této firmy je v předsednictvu svazu a naopak předsedkyně svazu v dozorčí radě ústavu, naznačuje, proč musí odolnější včela tmavá vyklidit pole včele kraňské.
J. G. Růžička
Půl století a jeden rok trvalo čekání brněnských hokejových fanoušků na zisk dvanáctého titulu ligového mistra. Zapomenuty jsou roky nekonečného soužení v první lize, dokonce i jeden rok v druholigovém pralese. Hráči se s majitelem obětovali na ledě i v zákulisí a spolu s „nejlepšími fanoušky v republice“ došli až na stupeň nejvyšší. Potud sportovní pohádka. K ní se pokouší připojit finanční kouzelník Andrej Babiš, když na Facebooku sliboval hnedle nový stadion s větší kapacitou. Není první, kdo se snaží z fan(t)a(s)tických fanoušků vyždímat nějaké politické body. Za současným úspěchem jsou i desítky milionů z městské kasy, jimiž brněnská radnice rok co rok pomáhala klubu zaplatit hvězdné hráče a jež byly oficiálně vykázány jako dotace na mládežnický hokej. Nemalý podíl na současné slávě má i brněnské výstaviště, které svého času sponzorovalo klub přemrštěnými částkami. Když později peníze ve firemní pokladně chyběly, vedení se v rámci úspor nezdráhalo propustit dvě třetiny zaměstnanců. Ale bez odříkání a obětí ještě nikdo nic nezískal, a tak komeťácký titul určitě hřeje nejen modrobílou fanouškovskou šlechtu, ale i politicko-podnikatelskou smetánku. Sláva jim.
V. Ondráček