S politologem Markem Čejkou, který se specializuje na problematiku Blízkého východu, jsme hovořili o kontroverzním kroku, jímž Donald Trump uznal Jeruzalém za hlavní město Izraele, a o českém, v rámci Evropy značně anomálním postoji k izraelsko-palestinskému konfliktu.
Co Trumpovo prohlášení o nedělitelném Jeruzalému jako hlavním městě Izraele znamená pro případné dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu a pro mírová jednání, která už předtím stagnovala?
Spojené státy se od George Bushe staršího přes Clintona, Bushe mladšího až k Obamovi snažily hrát v izraelsko-palestinském konfliktu roli spravedlivého zprostředkovatele. I za těchto prezidentů byla tato jejich snaha poněkud sporná, protože z americké blízkovýchodní politiky byla dlouhodobě jednoznačně patrná její výrazná náklonnost k Izraeli. Přesto byla americká zprostředkovatelská role do značné míry akceptována i Palestinci. USA byly jednak obecně stále vnímány jako nejdůležitější supervelmoc světa, která může výrazně ovlivnit blízkovýchodní dění, a to i v tom smyslu, že může ze své pozice vyvinout jistý tlak na svého izraelského spojence. Každému ze zmiňovaných amerických prezidentů také bylo naprosto zjevné, že Jeruzalém je tím nejkomplikovanějším prvkem ze škály vzájemných izraelsko-palestinských konfliktních bodů. Proto počínaje Clintonem využili své pravomoci a přesunutí americké ambasády do Jeruzaléma trpělivě odkládali, byť o něm americký Kongres rozhodl už v roce 1995.
Na třetí intifádu to sice nevypadá, ale protesty Palestinců neutichají. Odvážil byste se odhadnout, zda může situace ještě oboustranně eskalovat?
Situace na Blízkém východě se těžko předvídá. To se projevilo například v případě arabského jara, které svým vypuknutím, průběhem a důsledky překvapilo i ty nejlepší analytiky. V tomto duchu nelze ani možnost třetí intifády nikdy vyloučit. Spíše však na mě současná palestinská společnost působí rezignovaně: Palestinci si dnes uvědomují, že prakticky nic z toho, co se v uplynulých desetiletích dělo – ať už je to mírový proces, méně i více radikální protesty či teroristické útoky –, nepřineslo žádné zásadní změny a Izrael stále sofistikovaněji posiluje kontrolu nad situací různými opatřeními ze strany bezpečnostních složek a rovněž osadnická politika dál expanduje. Je také třeba vnímat, že v roce 1987 a 2000, kdy vypukly předešlé intifády, Izrael tak jednoznačně situaci nekontroloval a v palestinské společnosti probíhal daleko silnější politický kvas a bylo v ní přítomno mnohem více výrazných politických vůdců a osobností.
Naprostá většina vrcholných západních politiků Trumpův krok odsoudila. Výjimkou je český prezident Miloš Zeman. Čím si vysvětlujete jeho vytrvalý proizraelský postoj?
Nejde zdaleka jen o českého prezidenta. Výrazná část českého politického mainstreamu – od pravice přes křesťanské demokraty a část levice až po populisty, jako je právě Zeman či Babiš – má pohled na Izrael dost podobný. Proč se tak v českém prostředí děje, není jednoduše vysvětlitelné, protože to je celé spektrum souvislostí, které Češi a jejich politici v různé intenzitě akcentují a do svého pohledu na dnešní Izrael promítají: od masarykovského filosemitismu a podpory sionismu přes poněkud zjednodušující solidární paralelu „obklíčeného Československa“ v době Mnichova a „obklíčeného Izraele“, proizraelské postoje československých disidentských elit v čele s Havlem v době normalizace až po vliv různých druhů romantizace Izraele a židovské kultury. Mám také za to, že řada Čechů si v Izraeli vytvořila určitou kompenzaci svých mindráků, do nichž si mohou projektovat své zjednodušené vize dnešního světa, který v jejich myslích tak trochu stále stojí na logice studené války, konfliktu Západu, jenž je identifikován s dobrem, a Východu, který reprezentuje zlo. A Izrael je v tomto uvažování jednoznačně západní výspou. Opozici Západ–Východ dnes ale více nahlížejí prostřednictvím konfliktu křesťanství s islámem, respektive vyspělosti a barbarství.
Občas se zdá, že spíše než čistě prosionistické názory vidíme jakýsi specifický český filosemitismus…
V české lásce k Izraeli zřejmě hraje roli i „filosemitismus bez Židů“. Současná česká židovská komunita je totiž velmi malá, a proto je podpora Čechů Izraeli a Židům velmi laciná. Otázkou zůstává, jak by se Češi a jejich politici chovali, kdyby u nás žilo větší množství Židů – například podobně jako v dnešním Maďarsku –, kteří by ve veřejném životě měli výrazně významnější úlohu než dnes.
S kontroverzním názorem přispěchal i turecký prezident Erdoğan, jenž pro změnu prohlásil Jeruzalém za hlavní město Palestiny. Není v tak rozdílných a provokativních náhledech obou prezidentů něco podobného?
S poměrně jednostrannou podporou Palestiny a kritikou Izraele Erdoğan operuje už delší dobu. Velkou roli v tom sehrálo zabití tureckých aktivistů, kteří se plavili na flotile do Gazy v roce 2010, a různé diplomatické incidenty mezi Tureckem a Izraelem z té doby. Na druhou stranu i za Erdoğana pokračovala významná vojenská a ekonomická turecko-izraelská spolupráce, takže se kromě populismu jedná tak trochu i o kouřovou clonu. Dnes je navíc třeba turecko-izraelské vztahy vnímat optikou geopolitické situace na Blízkém východě, kterou akcelerovalo arabské jaro. Izrael je – pro někoho paradoxně – do značné míry součástí „sunnitského“ bloku v čele se Saúdskou Arábií, který stojí proti „šíitskému“ bloku s Íránem. Dnešní Turecko není součástí ani jednoho z nich a balancuje mezi nimi, přičemž udržuje čilé styky s Katarem, jehož vztahy se sunnitským blokem jsou na bodu mrazu. Erdoğan tak hraje vzhledem k Izraeli a Palestině výrazně komplexnější a vyšší hru než politici z české kotliny.
Po Trumpově výroku o Jeruzalému se na dané téma hodně mluvilo i v českých médiích. Opět se přitom ukázalo, že mnoho českých politiků popírá existenci izraelské okupace Západního břehu. Jsou podobné názory běžné u politiků takzvaně demokratických stran i jinde v EU?
Postoj české politiky vůči Izraeli je do jisté míry evropskou anomálií. Mnoho českých politiků nejenže nezná, ale ani nechce znát hlubší realitu Blízkého východu a izraelsko-palestinského konfliktu a je pro ně pohodlnější držet se zjednodušujících schémat. Faktor Trump, k němuž patří i specifický postoj k Jeruzalému, je do značné míry novým inspiračním fenoménem (nejen) pro část české společnosti, mimo jiné právě pro podporovatele Zemana. Bez Trumpa by dnes tato názorová pozice daleko hůře hledala zdroje legitimity přicházející přímo ze Západu, neboť Západoevropané jsou většinou k „trumpovským“ pozicím obecně výrazně kritičtější než Češi. Zemanovsko-trumpovská názorová symbióza ale nebude ovlivňovat české veřejné mínění navěky.