Když britská BBC v roce 1969 představila ambiciózní třináctidílný dokumentární seriál Civilizace Kennetha Clarka, sklidila u diváků nevídaný úspěch, o němž svědčí na svou dobu zcela výjimečná milionová sledovanost jak v Británii, tak i za oceánem. Svou roli v tom jistě sehrála i technologická inovace – jednalo se o vůbec první barevně vysílaný televizní cyklus o světovém umění. Především však zapůsobil Clarkův přístupný, ale netriviální výklad dějin a umění západní civilizace. Doprovodná kniha z pera téhož autora, jinak též oxfordského profesora a bývalého ředitele londýnské Národní galerie, se stala bestsellerem a je dodnes reprintována.
Když tedy BBC před několika lety oznámila, že s téměř půlstoletým odstupem chystá projekt, který chce na ten Clarkův navázat a vstoupit s ním do dialogu, začala se šířit mírně optimistická očekávání i negativistické předpovědi. Jak se ukazuje, devítidílný seriál, který byl premiérově uveden v březnu a dubnu letošního roku a který doprovodily dva elegantně vyvedené, bohatě ilustrované knižní svazky od nakladatelství Profile Books, sbírá zatím o mnoho vlažnější přijetí než Clarkův „originál“. Co do produkce je přitom i tentokrát cyklus na nejvyšší úrovni dobově možného. Autoři a současně průvodci seriálem – povětšinou mediálně zkušení a na slovo vzatí odborníci Simon Schama, Mary Beardová a David Olusoga – se přesouvají z jedné přenádherně nasnímané lokace do druhé, potkávají se se špičkovými badateli různých oborů a poutavě vyprávějí elegantně podané příběhy z kulturních dějin.
Podoba nových Civilizací odráží změny vědeckého i společenského paradigmatu, které nastaly za těch skoro padesát let od natočení Clarkova cyklu. Ten přes veškerou svoji modernost a pokrokovost nabízel v podstatě tradičně monolitický výklad: onou titulní „Civilizací“ zde byla ta jediná pravá, tedy naše (západní, evropská) kultura a hybateli jejího vývoje byli takřka bez výjimky moudří a nadaní bílí mužové. Nový seriál naopak akcentuje pluralitu (civilizační, rasovou, genderovou), pokouší se nabídnout komplexní pohled na vývojové paralelismy i kontrasty a zaměřuje se na kulturní kontakty, aniž by se diváky snažil přesvědčit o nezpochybnitelné nadřazenosti jedné civilizace nad druhou. Jakkoli alespoň v základních obrysech sledujeme chronologický vývoj, v jednotlivých dílech jsou vždy vytyčena dílčí témata: Mary Beardová se tak například v epizodách Jak se díváme a Oko víry zaměřuje na úlohu náboženství v umění a na (leckdy zkreslující) roli pozorovatele, David Olusoga v dílech První kontakt a Kult pokroku předkládá postkoloniálními přístupy inspirovaný výklad prospěšně obohacujících i nelítostně destruktivních podob mezicivilizačních kontaktů a Simon Schama se vrací k počátkům veškerého uměleckého počínání a jeho významu pro ustavení pojmu civilizace.
Minimálně části posuzovatelů postačí k zaujetí apriorně negativního, obranářského postoje už jen výše uvedené shrnutí: ani v britské společnosti bohužel nechybějí Petrové Hamplové a zatemnělá tupost demagoga zdá se být jednou z civilizačních (jakkoli seriálem netematizovaných) konstant. Ozývají se však i pochyby uměřenější: zpochybňována je životnost léta vybrušovaného dokumentárního formátu, vznášejí se otázky o adekvátnosti komentáře, který je pro některé kritiky příliš vzletný a komplikovaný, zatímco podle jiných banální až přihlouplý. V posledních uvedených výhradách nicméně bezděky zaznívá jakýsi inkluzivní humanistický optimismus, jakkoli nám k němu doba neposkytuje mnoho oprávnění. Pro rozbití přesvědčení, že jsou zde předkládány myšlenky a ideje elementární a bezproblémově přijímané či dokonce banální, stačí zamířit za kterýmkoli z lokálních bojovníků s přílivem barbarů. Ideový boj za přežití středostavovského bílého taťky, který tito chrabří mužové vedou na všech frontách a všemi dostupnými prostředky (například skrze brakové detektivky ze slavné minulosti), se nějakými genderistickými, postkolonialistickými či bergeriánskými výklady jen tak podrývat nenechá. Snad se o to ale Česká televize nákupem nových Civilizací přece jen pokusí.
Autor je bohemista.