Otevírání černé skříňky

Město je konstantní proces zahrnující produkce, kooptace, souhry, nesoulady a tření, jež vzniká interakcemi mezi lidskými a nelidskými součástmi obce. Díky propojenosti městské společnosti a technologie si stále víc uvědomujeme určitou neviditelnost a zároveň nezbytnost infrastruktur a služeb pro naše každodenní fungování. Proto se cítíme nejistě, pokud je ohrožena jedna ze základních domén lidského života a podmínek naší existence – dostupné a kvalitní bydlení.

Organizace spojených národů očekává, že do roku 2050 budou dvě třetiny světové populace žít ve městech. Příliv obyvatel do velkých měst je skutečně enormní, v zemích západního světa je poměr lidí žijících ve městech a na venkově okolo 80 ku 20 procentům. Města akumulují možnosti, tím v nich ale vzniká přetlak. Odborníci a média často hovoří o počátku globální krize bydlení.

Bydlení bez vyhlídek

V České republice se tento jev už nějakou dobu projevuje v Praze a v posledním roce i v jiných větších městech. Z bydlení ve městě se stává luxusní a nedostatkové zboží. Realitní kanceláře, developeři, architekti, urbanisté, sociální vědci a aktivisté se v médiích předhánějí v hledání viníků, kořenů a důsledků této tendence a předkládají své vize udržitelnosti života ve městě. Pravidelné analýzy procentuálního nárůstu cen nemovitostí a nájmů společně s žehráním na stagnaci výstavby se staly specifickým žurnalistickým žánrem. Obtíže spojené se získáním hypotéky či rostoucími cenami nájmů jsou frekventovaným tématem i v hospodských debatách. Naléhavost problému umocňuje fakt, že se jedná o mezigenerační téma: starší generace začínají pozorovat, že generace jejich potomků mají se zajištěním bydlení oproti dřívějším dobám naprosto odlišnou zkušenost. Občanská aktivita však zpravidla končí pouhým lamentováním. Aktivní zásahy státu či samospráv jsou sice deklarovány, zásadní a koncepční řešení ale nemá v současné době nikdo ani na stole. Sečteno a podtrženo: žádné nadějné vyhlídky.

Města se „přehřívají“. Přesněji řečeno, přehřívají se především lokální centra kapitálového trhu. Praha je podle některých statistik stavěna na šesté místo v žebříčku nejbohatších metropolitních regionů v Evropské unii. Ať už jsou tyto statistiky i všemožné analýzy růstu cen nemovitostí a nájmů spolehlivé nebo ne, Praha se stává centrem, které akumuluje nadregionální ekonomické zdroje. Rozsah ukazatelů dynamiky vývoje města je přitom tak obsáhlý a roztříštěný, že je nemožné sledovat jeho pulsování v reálném čase. Systém samosprávy, údržby i plánování města je navíc pomalý, neefektivní a neprůhledný. Ti, kteří mají toto složité soukolí řídit, potom v očích voličů zákonitě selhávají.

Jsme v paradoxní situaci: město tu je i není. Žijeme v něm, ale není v našich rukách. Nadějné a podbízivé tvrzení, že město rozsahu Prahy jsme schopni účinně řídit, je v současných podmínkách jedním z líbivých klišé, jež si před komunálními volbami z úst politiků vyslechneme v tisícerých variacích.

Město se vyvinulo do formy černé skříňky. Sice nám „patří“, ale moc do něj nevidíme. Jinými slovy, víc než kdy jindy si uvědomujeme, že městu nerozumíme, jen se snažíme udržet je v mezích obyvatelnosti. Tato ošemetná situace má samozřejmě své historické kořeny. Zkusme se vrátit o pár desetiletí zpátky a trasovat vývoj trhu s bydlením prostřednictvím dvou sbíhajících se trajektorií – neoliberální ekonomiky postindustriálního města a dědictví kolektivního plánování, stavební produkce a bytové politiky bývalého socialistického sektoru. Právě trh s nemovitostmi a bydlením v Česku je totiž příkladnou asambláží těchto sbíhajících se tendencí.

Postindustriální metropole

Západní společenskovědní diskurs se nesamozřejmostí moderního městského způsobu organizace v kapitalistických podmínkách zabývá již dlouho. Kromě Engelsových protoanalýz života dělnictva v Británii poloviny 19. století se kořeny systematičtějších náhledů dají hledat ve dvacátých letech 20. století. Tehdy sociální vědci okolo takzvané chicagské školy začali soustavně sledovat různé městské fenomény: pracovní migraci, provázanost města a průmyslu, důsledky fordismu, subkultury, projevy sociální marginalizace. Vědci jako Robert Ezra Park či Oscar Lewis tehdy také analyzovali a diskutovali vztah města a venkova. Vycházeli přitom z předpokladu, že na nebývalém rozvoji Chicaga mohou sledovat univerzální urbánní jevy. Chicago si nevybrali náhodou, neboť tehdy představovalo typický výsledek kapitalistické prosperity, stejně jako dějiště procesů vedoucích k hospodářské depresi.

Když v šedesátých letech počala industriální povaha světových metropolí citelně ustupovat, bylo třeba proměnit i teoretické nahlížení města. V západním světě byl tento ústup doprovázen dekolonizací, oslabením sociálního státu a větším upevněním pozice bankovního sektoru. Mnohá původně industriální města byla transformována v sídla postindustriální, tedy v metropole založené na postfordistických způsobech produkce. Rodí se města bílých límečků, výspy globálního trhu. Některé metropole přestávají být závislé na lokální průmys­lové výrobě. Místo toho se vyvíjí závislost na kapitálu navázaném na globalizující se finanční sektor a přítomnost nadnárodních korporací. Sociální geograf David Harvey k tomu dodává, že tato transformace proběhla logicky ve chvíli, kdy růstem tlačená globální ekonomika začala narážet na limity hmotné výroby. Posílení finančního sektoru dopomohlo razantnímu nárůstu multiplikace peněz a otevřelo cestu k dalšímu bezprecedentnímu růstu.

Nástup neoliberálních politik v sedmdesátých letech a jejich šíření prakticky po celém světě ovšem dovedly světovou ekonomiku do konstantní křeče vyplývající z nutnosti vše­obecného růstu. V zájmu prosperity je nezbytné vytěžovat i domény, o jejichž profitabilitě se do té doby neuvažovalo. Globální ekonomika se pozvolna dostává do stavu „pažravosti“, tedy směřuje k tendenci pohltit a obrátit v zisk cokoli, tedy i to, co se jeví jako nepozřitelné. A tak se hlad trhu silněji než kdy předtím obrátil i k oblasti bydlení. Vedle prorocké studie Ruth Glassové z roku 1964, ve které na základě analýzy proměny některých čtvrtí v Londýně definovala dnes nadužívaný a poněkud vyprázdněný pojem gentrifikace, existují k tomuto tématu i další zajímavé práce z poloviny sedmdesátých let 20. století. Například antropoložka Ida Susserová brilantně popsala vliv nemovitostního kapitálu na proměnu stagnujících centrálních čtvrtí v New Yorku. Pozvolný návrat bílé střední třídy k životu v městském centru a tlak developerů tehdy vytvořily tlak na ty nejslabší – nájemníky.

Obecnou proměnu režimu vztahu k bydlení popsal v roce 1986 sociolog Peter Marcuse, když definoval pojem komodifikace bydlení. Jedná se o tendenci či stav, kdy je bydlení definováno spíše jako nemovitost a potenciál­ní prostředek výdělku či investice než jako právo na domov. Tato tendence je stále silnější, což je možné sledovat zejména na projevech globalizace bydlení a narůstající nedostupnosti bydlení pro méně majetné.

Socialistické predispozice

Přesuňme se ale nyní do východního bloku osmdesátých let. I Marcuse si povšiml, že ve východoevropských socialistických zemích je situace značně odlišná. Socialistické vlastnictví a systém výroby je kapitola sama pro sebe. Logika socialistického vlastnictví a funkce práva na užívání byly však tak pervazivní, že v transformovaných podobách v českém prostředí přetrvávají jejich deriváty dodnes – zejména ve strukturách bytových družstev, ale i ve společenstvích vlastníků nemovitostí.

Na konci čtyřicátých let byl prostřednictvím znárodnění status osobního vlastnictví osekán na možnost vlastnit rodinný dům, vilu či chatu. Ostatní nemovitosti, a tedy i většina bytového fondu ve městech, byly proměněny ve „společenské vlastnictví“, tedy v něco, co by mohlo být chápáno jako „common property“ (německy allmende, česky občina). Podoby „společenského vlastnictví“ v devadesátých letech velmi detailně analyzovala Olga Matoušová Šmídová. Poukázala na to, že bylo často kooptováno a ovládáno klientelistickými skupinami loajálními tehdejšímu způsobu společenské organizace (ne vždy však režimu). Šmídová tuto formu vztahu k bydlení definovala jako kvazivlastnictví: stav, kdy i přes formální absenci osobních vlastnických práv vznikají neformální obdoby těchto práv v kontextu společenských vazeb a přístupu k socialistickým zdrojům.

Kvazivlastnictví je vlastně skrytým prototypem porevolučního osobního vlastnictví. Na první pohled může vytvářet pocit, že socialis­tická bytová politika byla něčím zcela negativním, falešným a veskrze zkorumpovaným, ve skutečnosti ale zakrývá, že svou podstatou tato povaha neformálních majetkových vztahů již neměla se socialistickými myšlenkami mnoho společného. Kritika socialistického bydlení může zároveň zastínit fakt, že tehdejší politiky výstavby a přidělování bytů nebyly zcela nefunkční a že je nasnadě oprášit některé produktivní principy. Rozsah a zásady socialistické politiky bydlení v poslední době skvěle rehabilituje zejména výstava Bydliště: panelové sídliště, která probíhá v pražském Uměleckoprůmyslovém museu.

Československá republika se musela od padesátých let vyrovnávat s krizí bydlení a silným demografickým boomem. Řešením socia­listického establishmentu i plánovačů byla idea robustní prefabrikované výstavby a od šedesátých let takzvané komplexní bytové výstavby, tedy snahy o vytvoření soběstačných satelitních sídlišť s kvalitním napojením na vnitřní město (Jižní a Jihozápadní Město v Praze, Severní Předměstí v Plzni, Petržalka v Bratislavě). Tato výstavba přinesla do bytového fondu socialistického státu stovky tisíc bytů, a ve spojení s demografickou stagnací tak ještě dlouhou dobu po pádu socialistického režimu tyto byty naplňovaly poptávku po bydlení. Socialistická sídliště, i když všemožně stereotypizovaná a dlouhou dobu opomíjená, jsou fakticky největším odkazem socialistické společnosti posttransformačnímu období.

Touha vlastnit

Po roce 1989 se dvě předchozí trajektorie sbíhají. Praha je příliš atraktivní a úspěšná na to, aby se nestala lokálním ekonomickým centrem. Socialistická bytová politika byla kooptována a transformována působením nových vizí ekonomické organizace a především dlouho potlačovanou touhou obyvatel vlastnit. Vše hrálo pro osobní vlastnictví: restituce a privatizace bytového fondu se staly kostrou dnešní majetkoprávní situace většiny českých měst. Do konce devadesátých let se stát, města i městské části zbavily velké části obytných nemovitostí. Různé formy privatizace takto „zkomodifikovaly“ bydlení i ve zbytku takzvaného východního bloku. Sonia A. Hirtová popisuje, že transformační kvas stvořený „čekáním“ na možnost něco vlastnit v těchto zemích vytvořil prostředí „privatismu“, tedy myšlenkové nastavení většiny společnosti, podle kterého je osobní vlastnictví nemovitosti jednou ze základních známek patřičného společenského statusu.

Výsledkem je, že v Praze v současné době město a městské části vlastní jen něco přes třicet tisíc bytů, což je v porovnání například s Vídní či Amsterodamem, kde města drží dvacet pět, respektive padesát procent bytového fondu, žalostně málo. V českém prostředí je na tom o poznání lépe například Brno, což v současné době městu otevírá možnosti k progresivnímu řešení bytové nouze.

Socialistická absence osobního vlastnictví již dříve mnohé pokřivila, a kapitalistický pohled na bydlení jako obchodní artikl to dorazil. Hladký proces privatizace bytového fondu navíc vytvořil skupinu obyvatel, kteří k bydlení přišli poměrně snadno splacením mimotržní ceny nemovitosti (často více než desetkrát nižší oproti skutečné hodnotě). Další generace už bohužel tolik štěstí neměly, neboť ceny státem a městy odprodávaných nemovitostí samozřejmě během let vzrostly a logicky klesl i počet privatizací. Nové obecní byty přitom od roku 1989 téměř nevznikaly. I přesto například Praha směřuje k tomu zbavit se obecního bytového fondu nadobro.

Hyperkomodifikace

Z podrobného sledování facebookové skupiny Bydlení v Praze velmi záhy nabudete dojmu, že někteří lidé při prvním hledání bydlení vůbec nemají pojem o tom, co se s cenami nájemního bydlení děje. Garsonka za 7000 korun včetně poplatků, 2 + kk do 12 tisíc korun? Zapomeňte na to, to je dávná minulost. Že se vás to netýká? Pokud nevlastníte byt či dům a nejste dostatečně zajištěni, může se příští vynucené stěhování stát pro vás či vaši rodinu likvidačním. Zlepšení je v nedohlednu, a to i přes různé pokusy o regulaci po celém světě. Například Vancouver zavedl speciální daň z koupě nemovitosti pro nově přicházející obyvatele. To však vyvolalo reakce označující toto opatření za diskriminační. Takový spor dobře ilustruje povahu situace. Samosprávy stojí před nelehkým úkolem: na jedné straně chtějí svá města otevírat světu v zájmu konkurenceschopnosti. Na straně druhé tato otevřenost vede k nekontrolované ekonomické exploataci a zásadním proměnám fungování městského společenství.

V pražském případě se hovoří o tom, že je zhruba čtvrtina nových bytů nakoupena ne za účelem bydlení, ale jako investice – často zahraničních investorů. V Berlíně se už nějakou dobu pokoušejí takzvaně zastropovat, tedy regulovat, nejvyšší hladiny nájmů v jednotlivých lokalitách. Kvůli drahotě bydlení oblasti San Francisco Bay volí někteří zaměstnanci Silicon Valley možnost bydlet v karavanu a ve čtvrti Boyle Heights v Los Angeles vytlačovaní obyvatelé ostentativně útočí na nově vznikající galerie, které jsou pro ně symbolem „artwashingu“, tedy procesu revitalizačního „čištění“ čtvrtí prostřednictvím přílivu kreativního kapitálu. „Art­­washing“ však po nějaké době smete i kreativce, kteří proměnu odstartovali. Zárodkům něčeho takového se ostatně v současné době snaží bránit i Bajkazyl na pražském Rašínově nábřeží.

Vraťme se ale k bydlení. Komodifikační logika směřuje ke struktuře, ve které je společenské postavení spoludefinováno vlastnictvím obytných nemovitostí. Dům, byt nebo aspoň chata je totiž jistota. Nevadí, že nemovitosti nevyužijete či nepronajmete nastálo, jsou tu další a často lukrativnější možnosti – třeba využít je jako prostředek výdělku prostřednictvím takzvané sdílené ekonomiky. Hon na Airbnb jako nejviditelnějšího představitele neregulovaného turismu je v některých svých momentech až humorný a poukazuje na neustálé vážení na „komodifikačních“ vahách: na Airbnb a spol. si obyvatelé na jedné straně stěžují, na druhé straně však při cestách po světě tyto služby mnoho lidí vy­­užívá, neboť je to často jedna z posledních dostupných forem krátkodobého ubytování. Globalizační étos volného pohybu a cestování za rozmanitostí se tak střetává s lokálními frustracemi rezidentů ohrožených vymístěním a požadujících své „právo zůstat“, a to i otevřenými protesty.

Politika pro spekulanty

Turisté ale nejsou hlavními viníky. Stěžejním problémem jsou neaktuální bytové a rozvojové politiky měst. Ty cílí na prosperitu, příliv kapitálu a podporu privatismu místo toho, aby byl kladen důraz na obyvatele, tedy na rozvoj obecního bytového fondu a městské infrastruktury. Růst privátního stavebního průmyslu a počet nemovitostí nabízených k prodeji situaci nevyřeší. Jinými slovy, bez diverzifikace produkce a nabídky bydlení zmizí každý nový tisíc bytů z trhu během pár týdnů. Spekulanti se „nažerou“ a ceny bydlení budou dál růst.

Pražská politická reprezentace zůstává kupodivu v klidu. Privatismus totiž vytváří dojem, že skoro všichni už něco vlastní (asi osmdesát procent nemovitostí v Česku je v osobním vlastnictví). Je to ale složitější, neboť zejména mladší generace se k osobnímu vlastnictví propracovávají stále obtížněji, anebo je dokonce z různých důvodů zavrhly. Souběžně s tím samosprávy nečiní žádné zásadní kroky k tomu, aby se mohly stát „státními“ developery. Stát a stavební úřady kontrolují developery tím, že je nutí získat desítky razítek, ale zároveň neumějí přímo vyjednat to, co se osvědčilo jinde: města a městské části si za zvýhodněný prodej pozemku developerovi vymínily, že část bytového fondu (v Evropě deset až třicet procent) developer po dostavbě převede do jejich správy. Situaci navíc komplikuje to, že v Praze už město lukrativních pozemků moc nedrží, leda že by je odkupovalo.

Moc dalších možností nezbývá. Implementace stěžejních strategických dokumentů, které nastavují vizi udržitelného města i v oblasti bydlení a lokálních komunit a sousedství, se zdržuje nebo je zadušována ideo­logickým nesouladem s jinými dokumenty. S postupnou aktivizací obyvatel se spojené nádoby bydlení, správy města a územního rozvoje dostávají do situace, kterou Steven Graham a Simon Marvin ve své knize Splintering Urbanism (Tříštění urbanismu, 2001) už před více než patnácti lety popsali jako princip „otevírání černé skřínky“ (unblack­-boxing). Rozvoj města se tříští vlivem vzniku komplexních situací spojených s tím, jak se odborné oblasti správy a plánování města otevírají občanům. Pod tlakem idejí dobré správy a participace se tak město snaží občanům ukázat svoji sympatičtější tvář, tím ale zároveň odkrývá slabá místa svého fungování. V agendách se sice dlouhodobě zorientují jen ti občané, kteří mají prostředky, čas nebo erudici se tou kterou doménou rozvoje systematicky zabývat, ale i když se nikdy nezapojí všichni, vzniká produktivní diskuse. Ta ovšem rozvoj města razantně zpomaluje, neboť odkrývá často arbitrární a problematickou urbanis­tickou víru v pokrok a ekonomický rozvoj. Aktivní oponenti z řad široké i odborné veřejnosti, kteří zpochybňují primát prosperity, jsou ovšem v těchto situacích obviňováni z nekompetentnosti, což strany sporu uvádí do stavu hněvu a negace. Obyvatelé jsou zoufalí a cítí, že jim je upíráno jejich právo na město. Urbanisté, úředníci samospráv a politici jsou popouzeni projevy aktivismu a ­NIMBY efektu („not in my backyard“). A developeři? Ti si stěžují na všechny a hlavně na to, že všechno dlouho trvá a proces povolování je příliš byrokratický.

Že nemohou být vyslyšeny všechny individuální zájmy, je všem jasné. Na obsah černé skříňky mají jednotliví aktéři různé názory. V takových sporech by však měl zvítězit společný zájem a tím je dostupné a obyvatelné město. Návrat funkčního města zkrátka nevyřeší adorace privatismu, manažerského řízení a maximalizace zisku, ale renesance proaktivního sociálního cítění občanů, aktivní zapojení města do výstavby bydlení a celospolečenský dialog.

Autor je urbánní antropolog.