Válka trollů

Michal Hvorecký se po románu Plyš (2005), v němž popsal závislost na internetové pornografii, opět vrací k tématu virtuálního prostoru a snaží se domyslet až do absurdních důsledků jeho vliv na společnost a svět, ve kterém žijeme. Jeho novela Troll (2017) je příběhem z nedaleké dystopické budoucnosti. Po poněkud mlhavém nastínění nedávné doby, v níž se střídaly války s režimy diktátorů, oligarchů a mafií, se hlavní postava nechává zaměstnat v agentuře produkující hoaxy a falešné zprávy. Poněkud slabší zápletka pak zachycuje, jak taková fabrika na nepravdu funguje a jak se původně dobře myšlená snaha infiltrovat nepřátelské prostředí může zvrtnout.

Příliš blízká budoucnost

Hvoreckého psaní bývá vděčným cílem pro kritiku požadující od literatury určitou hloubku, nebo aspoň jistou komplikovanost a komponovanost příběhu. Jistě, je snadné ho kritizovat za jeho lehké pero, klišé, samoúčelný či efektní děj i mainstreamové postupy. Ovšem v případě Trolla tato nedostatečnost může mít i jisté – jakkoli možná nezamýšlené – opodstatnění, protože se jedná o popis světa, ke kterému stručnost, povrchnost, chytlavost a jednoduchost prostě patří. Jde o nijak nepředstavitelný svět, v němž čtenář není schopný vnímat víc než titulek s perexem, virální mem nebo status o sto čtyřiceti znacích. Tento stav už bohužel nemůžeme brát jako příznak dystopické budoucnosti fikčního světa, ale jako okolnost, která se stává součástí našich životů. Nejde samozřejmě o univerzální odpověď na otázku, jak psát o době, v níž se cení „kontroverzní názor“ místo konsensu vzešlého z diskuse a místo věcných argumentů vítězí předsudky a instantní „názory“, avšak v Trollovi lze na tuto hru relativně bezbolestně přistoupit.

Hvoreckého Troll je hyperbolizovaným záznamem, jakousi beletrizovanou kronikou současnosti, kde víří virtuální obsahy, s nimiž se sice pravidelně setkáváme, ale zároveň se jimi nikdo jen trochu střízlivě uvažující nechce příliš špinit. Hvorecký domýšlí do důsledku možné dopady organizovaných trollů pracujících v bizarní reklamce, kde se produkuje online propaganda krmící sociální sítě všemožnými hoaxy ohledně politiků, nevládek, národnostních menšin nebo uprchlíků. Vypravěč nastiňuje možné využití těchto manipulativních zpráv v informační válce „Pevnosti Evropa“ s „Říší“, tedy Ruskem, a konstatuje, že síla organizovaných trollů nemusí být malá. I když je základem této instituce čistá fikce, lidé šíří nenávist po sítích dobrovolně a rádi. Kouzlo dneška pak spočívá v tom, že můžeme společně s paranoidními spoluobčany použít oblíbenou dedukci postfaktického světa: „Pravda to sice není, ale mohla by být.“

Přestože se má jednat o dystopii, vylíčená budoucnost se zdá být až příliš blízká a v mnoha detailech už i přítomná. Nacházíme v ní totiž mnohé z toho, s čím se každodenně setkáváme v médiích i kolem sebe a vůči čemu už jsme často nebezpečně otupělí. Hvorecký si pozorně nastudoval internetový folklor, konspirační teorie i typologii trollů. Když do temných kulis krizí zmítané budoucnosti umístí slavjanofilství, boj proti menšinám a uprchlíkům, motivační citáty, esoterické bláboly, přepisování historie, spanilé jízdy nacionalistických motorkářů nebo protiarabské venčení psů, působí to vskutku mrazivě. Tato beletristická studie obludnosti sociálních sítí je vlastně praktickou odpovědí na stav, kdy jsou umělé identity na sociálních sítích něčím naprosto běžným, jen zatím většinou fungují jako prostředek k vylepšení statistik a dosahů stránek, případně jako způsob snazšího zprostředkování internetového obsahu.

Radikální domýšlení současnosti

Za vedlejší, ale podstatnou linii knihy můžeme považovat střet mezi Východem a Západem i související snahu dobrat se z liberálních pozic k podstatě společnosti postpravdy, v níž už nezáleží na faktech a důležitá je spíše víra a přesvědčení. To souvisí s citáty, jimiž jsou uvozeny některé kapitoly. Ruské klasiky (především Solženicyna, Berďajeva nebo Dostojevského) kontrastně střídají fragmenty z děl a projevů sovětských a ruských ideo­logů a politiků, ať už je to Leonid Iljič Brežněv nebo Vladimir Putin.

Hvorecký navzdory globálnímu rozšíření postfaktického diskursu nachází kořeny tolerované konsensuální lži v ruské tradici: „Pravda a lež mají v Říši jiný význam než na Západě. Rusové rozlišují mezi istinou a pravdou. Istina rovná se faktická pravda, založená na shodě tvrzení se skutečností. Za mnohem důležitější a vznešenější se považuje pravda ve shodě s Bohem. Na istině až tak nezáleží, když někdo lže, nedělá chybu. Hlavně ať zůstane v souladu s Bohem, církví a Říší.“ Nedá se z toho ale zjednodušeně vyvozovat, že jde o protiruský román. Vzhledem k tomu, že Pevnost Evropa se zde neprezentuje o nic lépe než Říše, jedná se spíše o ohledávání sociopolitických potenciálů dnešní doby a jejich více či méně radikální domýšlení.

Rozuzlení knihy, její smířlivý, symbolicky působící konec, je poněkud chabé, ale kdo je zvyklý na křečovité, kompozici ignorující finále mnohých současných českých próz, ten se nad tím nejspíš nepozastaví. Mimoto je čtenář celou dobu veden k tomu, aby od děje příliš neočekával. I když jistě nejde o dílo závratných literárních kvalit, je Troll bezpochyby zneklidňující próza, a to především díky domýšlení současných tendencí mezilidské komunikace nebo svým implicitním odkazům na různé již činné pravdu ohýbající instituce, které zaměstnávají krizové mediál­ní manažery a reklamkáře a efektivně slouží nesvatým účelům politiky.