Zdá se mi tohle: zvíře má prsty.
Leží na boku, koukám mu na záda,
hlavu naklání dopředu, jako by bylo
plaché, a lehce se rytmicky pohupuje.
Mechanickými, prázdnými pohyby
se hrabe v trhlině, prsty pozorně
přebírají tkáň a hledají žíly.
Jednu po druhé vytahují, aby je mohly snáz uchopit –
žíly jsou tenké, ale pevné, jako dráty v elektrickém obvodu –
a s námahou je přetrhávají, jednu po druhé.
Zvíře pracuje neslyšně, je skoro nehybné, pomalu
a důkladně přerušuje přívody tepu srdci,
jež se sténavě zavírá, jako se zvířeti zatahují záclony zornic.
Místo kolem něj je vyprázdněné, ponořené do kaluže
stékající krve, nad kterou nemá a už nechce mít moc.
Kabát jeho kůže je rozprostřen na skeletu jako ochablý
stan v jarním větru, před nímž leží
jako rozházená zavazadla uvázlé orgány.
Chroptivě dýchá zvíře (tělo je mašina), zbystří sluch,
schoulí se, vysílí, roztáhne zaťaté prsty
a vítězně ztuhne.
Báseň v překladu Tiny Klauž vybral Michal Špína