Na začátku května se v Třeboni konal festival animovaného filmu Anifilm, který v soutěžní sekci Český obzor představil průřez současnou českou autorskou animací. Nejsilnější snímky se originální formou vztahovaly k současným společenským fenoménům.
Letošní ročník třeboňského festivalu Anifilm nově zavedl soutěžní přehlídku tuzemské krátkometrážní animované tvorby. Sekce Český obzor udělovala ceny hned v pěti kategoriích, vedle autorských filmů – rozdělených na studentskou a „nestudentskou“ sekci – za nejlepší zakázkovou tvorbu, videoklip a online či televizní seriál. Po obdobné ryze české sekci na letošním Festivalu krátkých filmů Praha jde o další sympatický krok, který by mohl pomoci krátké metráži coby základu životaschopné kinematografie. Jakou zprávu o stavu české animace vydává oněch devět krátkých filmů v hlavní autorské soutěži Českého obzoru a 28 ze soutěže studentské?
Sebevědomé médium
Vítězný film Chůze a běhy od Víta Pancíře je tak trochu dinosaurus. Pancíř, podobně jako pedagog FAMU Pavel Koutský ve svém soutěžím snímku Výměna rolí, pracuje s tím nejjednodušším – černou linkou na bílém pozadí. Zatímco Koutský danou techniku užívá k čisté anekdotě, Pancíř vytvořil nejkonceptuálnější film hlavní soutěžní sekce. Když mohutný vítr útočí na hrstku jeho postav i na samotnou kreslířskou linku vlnící se až na hranici zničení, nabourává médium animovaného filmu svou vlastní podstatu, přemýšlí o sobě a svých možnostech. Na druhou stranu jako by tento Pancířův jízlivý komentář o koloběhu života a o tom, že člověk si je sám sobě partnerem, vnoučetem, dědečkem, ale i mrzákem a sviní, obhajoval schopnosti animace pojednat věci jinak než ostatní umělecké druhy. Není už animace natolik sebevědomé médium, že podobnou obhajobu nepotřebuje?
Námět vítězného studentského filmu WOO-HOO! od Dávida Štumpfa je evergreen tvorby na FAMU: studentský večírek a potíže ve vztazích. Jde o obligátní námět mladých autorů, ale obvykle si na něm spolehlivě vylámou zuby. Štumpf však pomocí kombinované techniky spojující herce s animací natočil výtečnou reflexi pocitů hipsterské generace. Jeho film funguje jako úderná metafora i nápadité vyobrazení smutku a vzteku člověka, který je doopravdy jiný – zatímco ostatní si jen z nudy nasazují masky. Tady se animace nemusí obhajovat, je zcela přirozeným vyjadřovacím prostředkem.
Z pochopitelných důvodů – často se jedná o klauzurní či absolventské tituly – převažovaly filmy, které především ukazují schopnost práce se zvolenou technikou. Někdy při adaptacích známých pohádek a bájí (například snímky O červené Karkulce Martiny Holcové, O Kovladu Kateřiny Čupové, Klekánice Zuzany Skopalové, Otesánek Lindy Retterové, Ouřek Martina Kukala), jindy budováním původních, převážně vědecko-fantastických světů (vtipná kosmicko-botanická miniatura o konzumentech v nás Neil od Martina Pošty, atmosférické postapo 30 Amper Michala Kubíčka, drobná robotická vesmírná „odysea“ Space Tramp Ondřeje Skalníka). Další filmy známá témata variovaly: třeba Vánoční svatba sněhuláka Karla je loutkovou verzí Příběhu hraček (Toy Story, 1995) s ozdobami na stromečku. Snímek Legenda o ledním medvědovi Kateřiny Coufalové ukazuje, kterak animace – beze slov, jen za pomoci rozpitých barevných ploch – dovede vyobrazit věci lyrické a smutné; tajuplnou mrazivou atmosféru má též titul MukumůPavly Baštanové, který připomene tvorbu Hajaa Mijazakiho či snímek Píseň moře (Song of the Sea, 2014). Naopak pokus Matouše Valcháře vyobrazit ve filmu O tom co potom eskymácký svět drsně až cynicky se příliš nepovedl.
Vycházet s tvory v nás
Další snímky zdařile pracují s gagem a groteskou: třeba vtipně jízlivá folklorní love story dvou venkovských starců Škoda lásky Jana Bohuslava či „adrenalinová“ jízda z domova důchodců Závodní horečka Daniely Hýbnerové. Folklorní téma skvěle pojednává i miniatura Veselka Zuzany Čupové – až panoptikální rej krajových zvyků a běsů za doprovodu Dvořákových Slovanských tanců.
V dokumentárních filmech často animace slouží převážně jako ilustrace řečeného (Štvanice Michaely Režové na hokejově-politické téma, Náš prostor Petry Fenďové o situaci bezdomovců, Hypnagogia Magdaleny Kvasničkové o změněných stavech vědomí, Egon Bondy o filosofii a vůbec Veroniky Zacharové), případně dokresluje tísnivou atmosféru vyprávěných svědectví (Na dno Ivana Studeného o domácím násilí). Loutková povídka Radio Dolores a komiksově působící titul Sousedi (Příběh Rudolfa Bělohoubka) zase zpracovávají skutečnost jako příběh. Nejoriginálněji prolnula společenské téma s animací Michaela Mihalyiova, jejíž film Tu a tady vytváří pnutí mezi jedovatě barevnou animací a promluvami lidí z venkova a menších měst, kteří nadávají na Prahu. Výsledkem je intenzivní dvouapůlminutový komentář na téma rozdělená společnost.
Bára Anna Stejskalová ve filmu 24 – podobně jako Dávid Štumpf ve WOO-HOO! – mísí animaci s živými herci a pracuje s generačními pocity. Z výběru však nejvíce vybočuje snímek studentky UMPRUM Ester Nemjóové Nejdůležitější dílčí předpoklad úspěchu je vycházet s tvory v nás. Rozverně poetické pásmo za doprovodu autorských písní též spojuje hranou tvorbu s animací, především však nonsensový proud novotvarů a naivní animace neexhibicionisticky zachycuje osobní zkušenost těhotenství.
Závěr této zprávy je nepřekvapivý: současná česká animace je nejsilnější, když není služkou řeči, a přitom nehovoří pouze sama o sobě. Hned několik grotesek, žánrových miniatur či osobních výpovědí Českého obzoru se směle může poměřovat s mezinárodní konkurencí.
Autor je filmový redaktor Hospodářských novin.