Kulminace léta

Hrdina nové povídky Alexeje Sevruka, tělocvikář Miloš, který se připravuje na maraton, běží v pozdním odpoledni podhorskou krajinou. Je babí léto, pole jsou už zoraná a všude okolo začíná být cítit blížící se rozklad. Ukazuje se, že i běh idylickým českým venkovem se může ošklivě zvrtnout.

Když vybíhal, slunce bylo ještě dosti vysoko nad obzorem, což pociťovala zejména jeho nepokrytá hlava. To je dobře, řekl si Miloš, aspoň se vrátím domů před setměním. Slunce zapadalo stále dřív, nešlo s tím nic dělat. Léto neúprosně spělo ke svému vrcholu, pokud jej už ovšem nepřekročilo – nikdy si nebyl jistý, kdy je ten okamžik, bod zlomu, od kterého čas začíná spět k podzimu. Slunovrat se nepočítal. Slunovrat byl podle Miloše jedním velkým švindlem – a to jak letní, tak i ten zimní. Považte: jen co se příslušné roční období jaksepatří rozjelo, už se začalo smrskávat, stáčet se ke svému konci. Slunovrat dělil příslušné období na dvě nesouměrné části. Nemohl být vrcholem, středem a skutečným bodem zlomu. A tak nezbývalo než se pídit po předzvěstech podzimu, po těchto známkách zralosti a počínajícího úpadku. Nyní je viděl všude, čím dál častěji.

Běžel na sever, tam, kde to ještě neznal a kam ho to už dávno lákalo. Asfaltka mířila za ves, z jedné strany byl stadion …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky