V tvorbě českých studentů animačních škol se v posledních letech objevuje čím dál více animovaných dokumentů. Snímek Diany Cam Van Nguyen Malá, pojednávající o zkušenosti Vietnamky vyrůstající v Čechách, je nejznámějším, ale také nejdůmyslnějším příkladem.
Jedním z nejpatrnějších současných trendů nezávislé autorské animované tvorby je prolínání se světem dokumentárního filmu. A to nejen v zahraničí, kde každým rokem roste počet festivalů věnujících se tomuto specifickému interdisciplinárnímu žánru (nejznámějším z nich je zřejmě německý DOK Leipzig), ale i u nás. Svědčí o tom například i loni realizovaná výstava City City v pražské Galerii AMU, kde studenti katedry animace FAMU představili společně s katedrou zvukové tvorby hned několik děl na pomezí animace a dokumentárního filmu. Ostatně žánr „anidok“ je nově zakotven i v tamních animačních studijních osnovách. Po loňském tematickém zadání „město“ (jehož nejlepší výsledky byly ke zhlédnutí na květnovém festivalu Anifilm v Třeboni) se letos studenti zaměří na významné letopočty zakončené osmičkou. A nejen na FAMU, ale i na Univerzitě Tomáše Bati vznikla nedávno zajímavá série školních „anidokových“ cvičení. Zlínští studenti ilustrovali a interpretovali za pomoci animace zvukové nahrávky krátkých zamyšlení osobností české kultury, například Egona Bondyho či Adrieny Šimotové (některé z těchto etud také uvedl letošní Anifilm).
Rytmická Štvanice
Právě propojení archivních (či někdy i přímo pro film nově vzniklých) zvukových nahrávek s asociativními a symbolickými obrazy bývá jednou z nejčastějších forem interdisciplinární spolupráce animace s dokumentem. Touto cestou se vydala i čerstvá absolventka animace na pražské UMPRUM Michaela Režová se svým absolventským filmem Štvanice (2017). Na prostoru dvanácti minut zde uvádí v život vlastní orálněhistorický výzkum týkající se politického procesu s českou hokejovou reprezentací v roce 1950. Silné a působivé výpovědi pamětníků doplňuje archivními záběry i bohatým dobovým časopiseckým materiálem, který sjednocuje do čistého grafického designu. Nejpodstatnější slova pak diváci nejen slyší, ale i vidí ve formě typografických celoplošných titulků. Tato kreativní práce se slovem ve všech jeho podobách dodává Štvanici rytmus a živost. Tedy to, o co musí tradičním stylem natočené dokumenty stojící na osobních výpovědích těžce bojovat, pokud se chtějí vyhnout pověstným „mluvícím hlavám“.
Dokumentární introspekce
Bylo však chybné domnívat se, že animace může být dokumentu nápomocná (a naopak) jen skrze propojení osobních výpovědí s animovaným obrazem. Společných proměnných je ve vztahu animace–dokument mnohem více. Jednou z nich je bezpochyby také introspekce, možnost jít pod povrch věcí a vizualizovat hlubší významy v reálném životě očím skryté. V případě animovaných dokumentů jde tato snaha často ruku v ruce s jistou mírou autobiografičnosti. Autobiografičnost v animaci je sama o sobě velké téma, které začíná již v úplných počátcích animační praxe, kdy se animátoři učí zachytit realistické detaily pohybu tím, že si před zrcadlem sami předehrávají vlastní pohyby. V obecnější rovině je pak prolnutí animátora s výsledným filmem o to silnější, že se při animaci pohybujeme (na rozdíl například od filmu hraného či dokumentárního) v rovině ryze fikčních světů, kde vše existuje jen a jen z vůle autora, nic není dáno předem. Žádná zažitá pravidla neplatí.
Tato autorská svrchovanost a její záměrnost společně s eliminací čehokoli nedůležitého je jasně patrná v autobiografickém dokumentárním animovaném filmu Malá Diany Cam Van Nguyen, v němž animátorka vypráví de facto svůj vlastní životní příběh. Jednoduchá kresba na bílém pozadí a minimum dialogů jí umožňují vést diváky přímo k tomu, co je pro perspektivu Vietnamky vyrůstající v Česku nejpodstatnější. O to silněji pak v rámci takovéhoto minimalismu vyznívá několik poetických vhledů do nitra hlavní hrdinky – postup typický právě pro médium animace. Nguyen, která je stále ještě studentkou FAMU, se hodlá žánru „anidoku“ věnovat i do budoucna. V současnosti připravuje další animovaný dokument, tentokrát o třech přátelích, které spojuje stejná těžká životní zkušenost – úmrtí rodiče v době, kdy sami byli ještě teenagery. Snímek bude kombinovat výpovědi s živou akcí a ručně malovanou animací. Nezbývá než doufat, že půjde o jeden z mnoha dalších českých „anidoků“. Prozatím se totiž zdá, že tento specifický žánr českým animátorům opravdu svědčí.
Autorka je filmová publicistka.