minirecenze

Ceridwen Doveyová

Jen zvířata

Přeložila Dominika Křesťanová

Paseka 2017, 256 s.

„Možná byste si měli klást jiné otázky. Proč se ke druhým lidem chováte jednou jako k lidem, a jindy jako ke zvířatům? A proč se k jiným tvorům chováte jednou jako ke zvířatům, a jindy jako k lidem?“ Ceridwen Doveyová svou knihu pojala ambiciózně a sledovala v ní vícero cílů: nechala promlouvat duše zvířat zemřelých při konfliktech lidí, řešila vzájemné vztahy zvířat, vztahy mezilidské i vztahy mezi lidmi a zvířaty a přitom vzdala úctu nejrůznějším spisovatelům. Výsledkem je křehká próza, která se chvílemi tváří jako lehká, oddechová četba, jindy ovšem díky změněné perspektivě přijde s originálními obrazy zkázy a překvapivými pointami, jimiž dokáže zneklidnit. Každá povídka končí zmarem jedné nebo více existencí, pokaždé ale umírá její vypravěč. Desetkrát se tak čtenář musí vyrovnat s umlknutím svébytného hlasu. Křehkost knihy je dána i vypravěčskou strategií prolínání zvířecího a lidského. Doveyová některé příběhy zasazuje do válečných konfliktů, které nefigurují v obecném povědomí (Austrálie, Mozambik, Libanon), a často akcentuje i staré válečné téma – hlad. Nic z toho ovšem nerozvádí příliš do hloubky, spíše jen načrtává různé směry, jimiž se čtenář ve svých úvahách může vydat. Nakonec autorčin povídkový zvířetník zanechává dojem podivné rozpolcenosti: nakolik jde o líbivé a dojímavé čtení o zvířatech a lidech a nakolik o prózu, která nás obohatí a citově se nás dotkne? Přistoupit k ní můžeme obojím způsobem.

Daniela Poláková

Erri de Luca

Obnažená příroda

Přeložila Kateřina Vinšová

Pistorius & Olšanská 2018, 141 s.

Druhá do češtiny přeložená kniha italského spisovatele Erriho de Lucy je vyprávěním šedesátníka, který žije v drsné horské vesnici, přivydělává si prodejem kamenných a dřevěných sošek a drobnými opravami církevních památek a zároveň nelegálně převádí uprchlíky přes hory do sousední země. Poté, co média rozhlásí příběh převedeného spisovatele, který prozradil, že převaděč všem vrátil peníze, je hrdina donucen odejít z hor na pobřeží. Zde přichází téma titulní „obnažené přírody“ neboli obnaženého přirození. Ona „příroda“ patří soše Ježíše Krista, kterého před sto lety zpodobnil umělec nahého a s počínající erekcí. To však neprošlo a přirození bylo zahaleno drapérií. Nyní se jedná o rekonstrukci původní podoby sochy. Ta je svěřena vypravěči, jenž je však nucen orgán znehodnotit. Většinu vyprávění tvoří kontemplativní rozmluvy s katolickým knězem, židovským rabínem a arabským uprchlíkem, který pracuje v místním lomu na mramor. Moudrost všech tří náboženství se pojí s hovory o umění a posvátným pracovním zápalem. Vše je vyprávěno strohými a jakoby z kamene vytesanými větami. Překvapením je nečekaná akční scéna, která jako by vypadla z nějakého thrilleru. Kladem je, že zůstane nevysvětlena a závěr se věnuje hlavnímu předmětu vyprávění. V předmluvě autor označuje knihu za „teologický příběh“. Nejedná se ale o instantní pravdy a povrchní hledání smíření. Je to příběh o čistotě a respektu k člověku, příběh o velkém uměleckém díle a pokoře. Literární drobnost, která nachází cestu dnešní dobou. A výborná kniha.

Karel Kouba

Jakub König

Zvíře jménem Podzim

Paseka 2017, 96 s.

Zvíře jménem Podzim je nejen titul knihy, ale i název kapely a jejího eponymního alba (viz A2 č. 24/2017). Metoda propojování je mladému umělci Jakubu Königovi blízká. Kniha je koláží mikropříběhů, poetických písňových textů a expresivních ilustrací. Motivy a střípky situací se nenápadně vracejí v nových kontextech a spojují potrhané vzpomínky v ucelený příběh. Vzniká iluze, že se vše děje najednou, teď a tady. Vypravěč zároveň vnímá prchavost všeho, co je znovu vyvoláno („každej obraz se nakonec vytratí“). Dny i pocity štěstí přicházejí a zase mizí jako vlaky projíždějící rovinatou kolínskou krajinou. Záhadné zmizení Lenory uvede do pohybu detektivní vyšetřování i kolotoč pijáckých dnů osamělého hrdiny, pro něhož je návrat do vědomí stále obtížnější. Svírá jej „zvíře jménem Podzim“ – zprvu pocit vdechnutý do vůně kouře a spáleného listí, později stále nebezpečnější tvor. Stačí málo, aby hrdina pocítil jeho tísnivé objetí a aby se jím sám stal: „Zvíře ve mně otevřelo oči.“ Alkoholové opojení hrdinu strhává do vířivého tance. Jedinou možností záchrany je propadnout se do ticha přítomného okamžiku. V něm sbírá zbytky sil, aby se odhodlal k mocnému destruktivnímu činu. Pocity náhlého osvobození a omilostnění jsou však prchavé. Jeho čin je vystaven šklebící se masce zoufalství, protože „když odejde zvíře, přichází zima, osamělá“. Zvíře jménem Podzim zachycuje nerovný zápas člověka s temnotou kolem něj i v něm samotném.

Kristina Dokulilová

Calin­-Andrei Mihailescu a Walid Hamarneh (eds.)

O fikci nově

Přeložil Lubomír Doležel

Academia 2017, 452 s.

Další kniha z edice Možné světy je poctou Lubomíru Doleželovi, který svými pracemi z druhé poloviny sedmdesátých let položil základy teorie fikčních světů. Roku 1990 byla v Torontu uspořádána konference Fikce a svět a rozsáhlý soubor studií O fikci nově je jejím výstupem. Mnoho článků je komponováno jako reakce na jiné literárněteoretické koncepty (autoři se opakovaně vyrovnávají s Johnem Searlem a jeho pojetím fikčního diskursu jako série předstíraných tvrzení), ale domýšleny jsou zde především teze zásadní Doleželovy studie Mimesis a možné světy, již publikoval dva roky před konferencí. Mnohé texty samozřejmě už do jisté míry zastaraly a mnohé z představovaných myšlenek byly později vyvráceny či zpřesněny. Přesto je dobře, že nyní studie vycházejí i v češtině, protože stále platí, že „vztahy mezi poetikou, naratologií a teoriemi fikčnosti řešené v těchto statích nejsou zdaleka uzavřené problémy“. V souboru jsou zastoupeny příspěvky různého zaměření, stylu, ale i různé úrovně – od teoretických a odborných přes esejistické reflexe až po myšlenkové experimenty. Celkový přínos knihy bohužel poněkud narušuje odbytá redakce a také otázka, zda by nebylo vhodnější vybrat jednotlivé kvalitnější a dodnes relevantní studie a ty otisknout v odborných časopisech. Mnohé statě jsou zaměřeny na specifickou problematiku (např. postavy, chronotop, otázku genderu), a čtenář by je pod titulem „O fikci nově“ nejspíš nehledal.

Klára Soukupová

Manifesto

Režie Julian Rosenfeldt, Austrálie, Německo, 2016, 95 min.

Premiéra v ČR 7. 6. 2018

Ve filmu/instalaci Juliana Rosenfeldta Manifesto jsou manifesty uložené jako v bonboniéře – nikdy nevíte, co ochutnáte. Série krátkých scének, v nichž Cate Blanchettová odříkává úryvky z různých manifestů v různých situacích, bývá uváděna jako instalace v galeriích, ale do českých kin se nyní dostává v podobě celovečerní kompilace, určené pro promítání v kinosálech. Příznačně jednou z prvních vět, které ve filmové verzi zazní, je úryvek z textu Philippa Soupaulta „Píšu manifest, protože nemám co říct“. Rosenfeldtův projekt zaujímá k desítkám textů, jejichž úryvky vkládá do úst slavné australské herečce, v podstatě podobný postoj. Manifesto není manifest, dokonce ani manifest manifestů. Spíše je to experiment s jejich rekontextualizací a fragmentarizací. Rosenfeldt nechce vytvářet ilustraci k slavným textům – nesnaží se například doplnit recitaci surrealistických manifestů surrealistickými obrazy. Naopak, v těch nejlepších případech tvoří nečekané souvislosti, které dávají toku slov jednotlivých textů nové významy (dadaistické manifesty jsou předneseny jako pohřební řeč). Jindy se zase zdá, že se věty pronesené mimo původní kontext mění v bezvýznamné tlachání. Film můžeme chápat i jako exhibici nepochybného hereckého talentu Blanchettové, který na sebe obvykle strhává veškerou pozornost. Právě hereččin talent ale zároveň přispívá k dojmu, že Rosenfeldt často jen opentluje staré texty líbivým audiovizuálním ztvárněním.

Antonín Tesař

A Guiding Dog for a Blind Dog

Futura, Praha, 24. 4. – 17. 6. 2018

Kurátorem výstavy a Guiding Dog for a Blind Dog je Lukáš Hofmann, jeden z mladých umělců nominovaných na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Prostor přízemí pražské galerie Futura je využit prakticky beze zbytku a můžeme se zde setkat s díly českých i zahraničních umělců a umělkyň. Ačkoliv divákovi chvíli trvá, než se na výstavě zorientuje, strávit před instalacemi a objekty víc času než obvykle se rozhodně vyplatí. Celkovou koncepci výstavy bychom mohli označit stále ještě módním pojmem za rhizomatickou a stejným způsobem jsou díla umístěna v prostorách Futury – bez centrálního motivu nebo systematického členění se plazí po stěnách, podlaze a stropu, přičemž jednou vybízejí k estetické distanci, podruhé zase k interakci nebo hře. Díla stejného umělce nejsou spořádaně koncentrována do jednoho bodu, ale jsou rozeseta po místnostech podle neznámého klíče. Přesto spolu vcelku úspěšně koexistují. Je to bezesporu sebevědomé kurátorské gesto, které možná působí chaoticky, ale nikoli nepatřičně. Dojem živoucího organického celku pak podtrhují všudypřítomné konstrukce z větví, jejichž autorem je David Střeleček a u nichž – zcela správně – není jasné, kde končí jejich užitná funkce a začíná distinkce, jež odlišuje „vysoké“ umění od zbytku světa. Opakovaně se ukazuje, jak se prostřednictvím hravosti umění pokouší znovu splývat se životem – tentokrát ovšem bez politického programu.

Martin Vrba

Oliver Frljić

Naše násilí a vaše násilí

Brno, Divadlo Husa na provázku, festival Divadelní svět Brno, psáno z představení 26. 5. 2018

Inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí nemá souvislý narativní formát. Scény na sebe navazují tematicky či atmosférou. V autorském textu je západní společnost obviňována z toho, že její životní standard může za smrt čtyř milionů muslimů. Herci doprovázejí tento komentář pohybovými, stand­-upovými i performativními výjevy. Sdělení inscenace v podstatě nelze kritizovat, protože je pouze konstatováním: muslimové trpí a západní člověk chodí do divadla. Frljić ovšem tezovitě řadí všechny muslimy do jedné kategorie s určitou kulturou, životním stylem a zkušeností, čímž nahrává banalizujícímu pojetí islámu jako náboženství esenciálně obsahujícího násilí a pomstu. Frljićovy inscenace mají tendenci vyvolávat názorové střety. To se nevyhnulo ani brněnskému představení, které přerušili pravicoví radikálové z organizace Slušní lidé. Inscenace tím paradoxně získala na síle. Lidský řetěz tvořený těly radikálů, za nímž se herci snažili hrát, vypovídal o segregaci a rozdělování společnosti více než plot tábora, který se objeví po zhroucení stěny z kanystrů. Silný byl i moment, když konzervativní křesťané začali pískat a křičet poté, co se na scéně objevila postava Krista: jako by svou hysterickou reakcí vzývali právě postavu Spasitele pokřiveného západním světem, který narušuje světy ostatní. Zde se Frljićův záměr ukazuje ve správném světle: banalizuje účelově, aby provokací donutil společnost ukázat se takovou, jaká opravdu je.

Otto Kauppinen

Lišaj

Mezina

MC, Genot Centre 2018

Novinka producenta Lišaje, která vyšla na pražském kazetovém labelu Genot Centre, je volným pokračováním jeho debutové nahrávky Szara. Nové album se pohybuje na pomezí ambientu, noiseu, instrumentálního cloud rapu a field recordings. Lišajův křehký vypravěčský hlas se opět snaží prostoupit hustým dýmem zpomalených, takřka statických rezonujících podkladů. Mezina se tedy od svého tři roky starého předchůdce moc neliší. Zvukově je však vybroušenější a v některých momentech naznačuje, kam by se Lišajova tvorba mohla dále posouvat. Například v druhé polovině tracku Skalyr v pozadí nenápadně zaznívá echo hlasu zmutovaného vokodérovým efektem a skladba díky tomu dostává nečekanou dynamiku. Bývalo by stačilo tento hlas dát více do popředí a mohli jsme se dočkat alespoň částečné české odpovědi na hašišové tracky skupiny Triplego, jednoho z objevů francouzského rapu minulého roku. Ačkoliv je Lišajova novinka opět jednou z výrazných a svým způsobem ojedinělých nahrávek tuzemské experimentálně elektronické hudby, výsledek stále pokulhává za potenciálem, který tento hudebník zcela jistě má. Koneckonců, Lišaj je od minulého roku součástí celoevropské platformy Shape, která sdružuje vybrané hudebníky a snaží se jim prostřednictvím festivalů, workshopů či rezidencí pomoci v jejich dalším vývoji. Lišaj zatím postupuje malými krůčky vpřed, ale nikam nespěchá. Jeho čas ještě přijde.

Ondřej Bělíček