Dubnové oznámení Mezinárodní federace nahrávacího průmyslu (IFIP) o budoucnosti hudby působí nadějně: zisky z prodeje hudby formou streamování začaly po dlouhé době růst. Co se však skrývá za neúnosně protahovanou agónií CD a fyzických nosičů vůbec? I když se velké nahrávací společnosti usilovně snaží o získání nadvlády nad trhem streamování hudby, je stále jasnější, že budoucnost bude patřit menším lokálním projektům, jež ovšem mohou díky internetu mít i globální dopad. Příkladem takové subkultury je texaské vydavatelství Holodeck Records, založené v roce 2012 jako domácí label několika spříz­něných skupin se zájmem o synthpop, psychedelii a kytarový rock. V konzervativním Austinu by ještě před pár lety hledal zajímavou hudební scénu asi málokdo. Mezitím zde však vznikla komunita lokálních producentů, hudebníků, konstruktérů­-entuziastů a experimentátorů, podílejících se na provozu malých a často se proměňujících klubů i „synthnerdských“ obchodů, jako je Switched On.

Jako v seriálu

Zakladatelé labelu Adam Jones, Amber Goers, Justin Goers a Neil Lord původně zamýšleli využít značku Holodeck jen pro spřátelené skupiny, mezi něž patří Survive, Troller, Thousand Foot Whale Claw nebo Future Museums a dále téměř desítka různých fúzí a sólových projektů. Ačkoliv jejich tvorba v mnohém zapadá do kolonky vaporwave (viz A2 č. 4/2015), inspirační zdroje jsou mnohem rozmanitější. Holodeck se totiž profiluje tak trochu i jako retrovydavatelství se zájmem o psychedelii a syntezátory, nemá ale žádný výrazný narativ – nenajdeme strhující příběhy jeho zakladatelů ani exotické popisy prostředí, v němž hudba vzniká. Jednoduše jde o hudbu lidí, kteří mají rádi analogové syntezátory a kombinují je se současnými postupy. Nejde tu o nostalgii po zvuku devadesátých let ani o další reinkarnaci silové elektroniky. Spíše se zdá, že projekty sdružené kolem labelu navazují na starší tradici z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy se syntezátor stal emblematickým znakem novodobého šamanismu a psychedelické kultury. Připomeňme aspoň jména jako Delia Derbyshire, Tangerine Dream nebo Silver Apples. Z téže doby ale pocházejí i početné videosyntezátorové experimenty, z nichž těží mnoho dnešních videoklipů.

Z uvedeného historického bodu lze vykročit k mnoha nečekaným žánrovým fúzím. Výše zmínění Survive tak na nahrávce HD015 (2012) vytvořili dystopický kosmický ambient s prvky italo diska, díky čemuž se jejich druhá deska uplatnila jako soundtrack seriálu Stranger Things (2016). Pestřejším způsobem se syntezátorovým zvukem pracuje skupina Troller, která balancuje na hraně metalu a darksynth ambientu se zasněným, leč naléhavým ženským vokálem a atmosférou místy připomínající legendární soundtrack Twin Peaks. Jak ale napovídá už obal druhého alba Graphic (2016), spíše než k estetice zasněného popu přitom skupina míří k podivné kombinaci neogotiky, čarodějnictví a BDSM, které se v její produkci spojuje v provokativní celek plný vnitřních tenzí, emotivních zvratů a naléhavých melodických vyústění.

Snění na smetišti

Katalog Holodeck Records obsahuje i řadu čistě puristických syntezátorových alb, jako jsou kosmické vize projektu Future Museums (Rosewater Ceremony, 2018), temný ambient Samanthy Glasse (Preparation for a Spot in the World, 2016) nebo vcelku pozitivní zasněné nahrávky synthpopové Symboly (Online Architecture, 2014) a Michaela C. Sharpa (Never Enough Time, 2017).

Za pozornost však stojí zejména dvě alba patřící spíš k posttaneční hudbě. Prvním z nich je deska Marie Davidson Un Autre Voyage (2015). Tato její poslední nahrávka předtím, než se stala královnou alternativního minimal techna, je zvláštní kombinací mluveného slova a chytlavých syntezátorových melodií a rytmů, která na první poslech může působit trochu vykonstruovaně, napjatá atmosféra a zajímavé intuitivní zvukové postupy však svádějí k opakovanému poslechu. Umělkyně dokáže být ve svém sdělení velmi naléhavá, ale k elektronickému zvuku přistupuje s bezelstností a téměř naivní přímočarostí.

Asi nejpozoruhodnější položkou v letošních edicích Holodecku je eponymní nahrávka projektu Lachane, která posouvá koncepci posttaneční hudby za dosud známé hranice a možná má i potenciál stát se ikonickým albem celé subkultury. Rytmicky Lachane vycházejí z trapu a dubstepu, kromě toho přiznávají i zálibu v hip hopu. Nad tímto komplikovaným základem se volně vznášejí kytarové a syntezátorové plochy společně s vokály Melissy Cha, mimo jiné výtvarnice a autorky mnoha videoklipů Holodecku. Nejpozoruhodnější na Lachane je kombinace poměrně úderné taneční rytmiky s lo­-fi perkusemi a vokálním zkreslením na hranici digitálně překomprimovaných zvuků. Tento instrumentář digitální rozpadlosti občas doplňují zpomalované nebo scratchované nahrávky hlasů. K bizarnosti výrazu přispívá i značně nevyrovnaný mix, ve kterém není kladen důraz na rytmus a který až iracionálně přechází mezi rytmickými akcenty, zvukovými efekty a vokály. Ve výsledku působí Lachane sice podobně snovým způsobem jako před mnoha lety triphopoví Portishead, avšak tento sen se odehrává na smetišti soudobých technologií, v jakémsi zvukovém odpadu. Přesto jde o kompaktní a působivou taneční hudbu, která v sobě spojuje atmosférickou jednoduchost a pozoruhodnou komplikovanost nečekaných zvukových poloh.

Vize jedna

Budoucí produkce Holodeck Records se dle aktuálních rozhovorů se zakládajícími členy vydavatelství po mnoha letech v podstatě undergroundové existence začne více orientovat na mezinárodní kontext syntezátorové a elektronické hudby. Letošní třicetitracková kompilace Holodeck Vision One tak pravděpodobně uzavírá období, kdy vydavatelství tvořilo silnou platformu pro místní komunitní scénu, kterou dokázalo prosadit i v mezinárodním měřítku – zejména zásluhou interpretů, jako jsou Survive nebo hostující Marie Davidson. Přesto je důležité připomenout, že ty opravdu nejzajímavější věci se obvykle dějí v místech, kde nejsou zcela očekávané, a že ledacos z toho, co se zblízka zdá podivné či provinční, se v kosmopolitním měřítku ukazuje jako nečekaně atraktivní.

Autor je mediální umělec a pedagog FAMU.