Kde končí čisté ubrusy

Literární obrazy východoevropské periferie

Jak spisovatelé literárního Východu charakterizují místo na okraji? Historickou roli Haliče jako nárazníkového pásma pomalu a jistě přebírá válkou zkoušený Donbas, symbolická geografie však funguje na stále stejných principech – jsou zde kultura a barbarství, Arkádie a peklo či střed i konec světa.

Pro Evropany byla periferie odjakživa prosto­rem snů i nočních můr a v představách o ní se zvědavost mísila se strachem, píše historik Jacques Le Goff. Pro její obyvatele zase byli příchozí na jedné straně obdivovanými vzory, na straně druhé pak nenáviděnými cizáky. K tomu Le Goff jedním dechem dodává, že východoevropská periferie, na rozdíl od těch ostatních, vždy představovala místo střetů, nejprve mezi Germány a Balty, později zase mezi Germány a Slovany. Postupně se z ní stala hranice mezi periferiemi dvou různých kultur, římskou a byzantskou, západní a východní. Když toto píše, ještě neví nic o válce, která tam probíhá dnes a v níž jedni Slované bojují s jinými Slovany. Možná ani nepředpokládá, že by k ní mohlo dojít: když vyjmenovává jednotlivé národy, zmíní i Čechy a Poláky, ale Ukrajince opomene. V jeho povědomí zůstává jejich země nepojmenovaným územím ve sféře ruského vlivu.

Nejen historici, ale i geografové a politologové mají své vlastní definice periferie. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky