O palestinském národním hnutí a agónii, v níž se dlouhodobě nachází, pojednává článek nazvaný Palestinci v krizi, otištěný 26. června v panarabském listu al-Haját. Autor textu, palestinsko-syrský politický analytik Mádžid Kijálí, soudí, že se aktuálně Palestinci se svým národním projektem ocitli v možná největší krizi od dob nakby v roce 1948. Vznik nezávislého palestinského státu se zdá být v současnosti zcela nereálný, a to z mnoha různých důvodů. Američané již nepokrytě prosazují zájmy Izraele, jak prokázal jejich postoj vůči problému Jeruzaléma, rozšiřování židovských osad na Západním břehu i blokádě Pásma Gazy. Nelze ovšem přehlížet ani extrémně problematickou vnitropalestinskou situaci. Palestinci jsou mnoho let rozděleni a veškeré snahy o usmíření mezi jednotlivými frakcemi končí krachem. Organizace pro osvobození Palestiny a její Palestinská národní rada byly marginalizovány a moc si na Západním břehu uzurpoval prezident Mahmúd Abbás, který se nezajímá o problémy Palestinců mimo jím kontrolovaná území. Neexistuje shoda na národní strategii vedoucí k dosažení státnosti a palestinské skupiny jsou závislé na zdrojích ze zahraničí, čímž se stávají rukojmími svých sponzorů a prosazují jejich často kontradiktorní agendu. Podle autora textu je zřejmé, že mají-li se Palestinci stát relevantními hráči ve vztahu k Izraeli, arabským státům i mezinárodnímu společenství, musí dojít k jejich sjednocení a prosazování společných národních zájmů, což se netýká pouze Palestinců na Západním břehu a v Gaze, ale také arabských občanů Izraele a diasporních komunit v okolních státech.
Obdobně jako v případě Vánoc u nás sílí také v Egyptě (a zdaleka nejen tam) kritické hlasy poukazující na opulentní konzumerismus a celkovou hodnotovou vyprázdněnost spojenou s největším islámským svátkem íd al-fitr, potažmo celým postním měsícem ramadánem. Ve svém pravidelném komentáři na stránkách egyptského deníku al-Ahrám se nad tím 25. května zamyslel šéfredaktor Alá’a Thábit v textu nazvaném Podstata půstu. Základní myšlenkou třicetidenního půstu od jídla, pití, ale i sexu od úsvitu do soumraku je dle Thábita odříkání a solidarita se sociálně slabšími. Ne nadarmo ramadán vrcholí placením zakátu (náboženské daně, jejíž podstatná část jde ve prospěch chudých), který představuje jeden z pěti ústředních pilířů islámu. Dnes se ale postní měsíc proměnil v měsíc zábavy, komerce a zvýšené spotřeby, čímž se vzdálil svému původnímu duchovnímu rozměru. Po západu slunce nastává doslova oslava obžerství: rodiny, které si to mohou dovolit, utrácejí spoustu peněz za maso či sladkosti, čímž dále rozevírají nůžky mezi sebou a těmi, kteří na podobné hodování nemají prostředky. Během ramadánu se tak paradoxně jen umocňuje rozdíl mezi bohatými a chudými. Z placení nábožensky sankciované almužny, která má být poskytována spíše diskrétně, se stává vnější demonstrace vlastní štědrosti a snaha „ukázat se“. Proto je v současné době, plné válek, terorismu a bídy, zapotřebí podle Alá’a Thábita začít znovu uvažovat nad pravou esencí ramadánu, která věřící vede k převzetí větší míry odpovědnosti za okolní svět a k solidaritě s bližními.
V komentáři pro panarabský deník al-Quds al-arabí z 20. června, nazvaném Malá Sparta a velká Sparta: Emiráty a Amerika, se libanonsko-francouzský akademik Gilbert Achcar (Džilbír al-Ašqar) věnuje posilování role Spojených arabských emirátů v blízkovýchodním regionu a možných důsledků z toho plynoucích. Státní útvar složený ze sedmi emirátů hraje dlouhodobě politickou, ale také vojenskou roli daleko přesahující jeho nevelkou rozlohu a nevysoký počet obyvatel. A od nástupu Donalda Trumpa do úřadu se tato úloha dále zvětšuje. Vojenský rozpočet Emirátů je v posledních letech větší než rozpočty všech států v oblasti (nevyjímaje Izrael s jeho mocnou armádou i Egypt, Írán nebo Turecko). Hlavním architektem nové ambiciózní vojenské strategie je korunní princ emirátu Abú Dhabí a faktický armádní velitel Muhammad bin Zájd, jenž získal vojenské vzdělání ve Velké Británii. Bin Zájd prosazuje jednoznačnou orientaci na Spojené státy a aktivní přístup k regionálním i mezinárodním kauzám. Emiráty se ostatně od roku 1991 podílely na všech Američany vedených vojenských kampaních s výjimkou invaze do Iráku v roce 2003. Posledním plodem této angažovanosti je účast na bombardování Jemenu, které s sebou nese nezměrné lidské utrpení a rozsáhlé materiální škody v tomto zapomenutém koutě světa. Achcar varuje před katastrofálními následky případné války s Íránem, proti němuž je ze strany současné americké administrativy vedena soustavná kampaň. Že přitom v amerických plánech hrají Emiráty významnou úlohu, dokládá mimo jiné výrok ministra obrany Jamese Mattise, který je označil za „malou Spartu“ s odkazem na starověký řecký městský stát, jenž proslul svými boji s Peršany. Jak ukazují předchozí zkušenosti, další válka na Blízkém východě za účasti Spojených států a Spojených emirátů by regionu přinesla pouze zmar a zkázu, uzavírá Gilber Achcar.