Prepáčme, bo prepáčiť mu treba

Enfant terrible rusínské literatury Ivan Medeši

Za jednu z nejodlehlejších periferií literární Evropy můžeme bez přehánění označit komunitu Rusínů žijících v Srbsku u Nového Sadu. Spisovatel Ivan Medeši, jehož překlady najdete i v literární příloze tohoto čísla, však na základě očekávaných portrétů rázovitých postav čelících bídě a všeobecnému rozkladu vytváří velkou literaturu.

Hned v prvním textu výboru z povídek Ivana Medešiho Jedenie (jehož hrdina Mire chlastá tak divoce, až přijde o všechny končetiny), se dočteme o tom, jak chtěl srbský nacionalistický politik a odsouzený válečný zločinec Vojislav Šešelj svého času vyhnat ze země všechny národnostní menšiny. Rusínům by prý na cestu přibalil i sendvič, protože sami nevědí, kde mají vlast, takže ji budou nějakou dobu hledat. Patnáctitisícová komunita Rusínů (či Rusnáků) sice ve svých několika vesnicích zůstala a spolu s ostatními menšinami Vojvodiny se nadále těší výsadám, jako je školství nebo rozhlasové vysílání ve vlastním jazyce, přesto si lze v Evropě sotva představit marginálnější a izolovanější pozici, než z jaké promlouvá hlas Ivana Medešiho. Nebýt aktivit Východoslovenského sdružení Valal, které jeho povídky vydalo ve slovenském překladu Maroše Volovára [viz rozhovor na protější straně] a ve skvělé knižní úpravě, nejspíš by k nám tento hlas vůbec nedolehl.

 

Pořádná kupa sraček

Od …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky