editorial

Ilustrace „běžícího pásu“, který vynalezl William Cubitt pro zaměstnávání vězňů, 1822

Kanadský marxista Moishe Postone nás před nedávnem opustil hned nadvakrát – nejprve když se po sociálních sítích rozšířila falešná zpráva o jeho úmrtí, po níž následovaly omluvy za šíření fake news. Vyhrát zápas se smrtelnou chorobou se ale Postonemu nepodařilo a 19. března se s námi rozloučil nadobro. O jeho osobnosti tak můžeme mluvit už jenom v minulém čase, nicméně o jeho myšlení to neplatí. V tomto čísle se s ním osobně laděnou vzpomínkou loučí jeho studentka z Chicagské univerzity Tracey Rosen. Rozhovor, který s Postonem vedl před sedmi lety Anej Korsika, je dokladem toho, že Postoneho myšlení svého původce zcela jistě přežije. Věnuje se sílícímu arabského nacionalismu, fašistickým podobám antiimperialismu nebo roli Číny v nově se formujícím světovém systému. John Abromeit ve své eseji vyzdvihuje Postonehokritiku „tradičního marxismu“, kterou vnímal jako jedinou možnost, jak prokázat, že Marx má v nových podmínkách důležitější místo než kdy dříve. Jak ukazují texty Istvana Adorjana a Lukáše Makovického, paradoxně našel svého času spojence i v Jacquesu Derridovi ve společném odmítnutí Fukuyamovy teze o konci dějin, v němž „Marxova strašidla“ hrají klíčovou úlohu. To na závěr potvrzuje i Nick Nesbitt svou reflexí Postoneho klíčového díla. Jako doporučení může sloužit mimo jiné fakt, že se Postone jen obtížně vměstnává jak do tradičních škatulek, tak do módního šuplíku „postmarxismu“.